„Takže —“ začal Mikuláš.
„Proč jste to udělal?“ zeptal se ho Elánius. Mikuláš viděl před velitelem na stole Kometu. I ze svého místa dokázal přečíst titulky.
Tak já stojím před záhadou, co?“ zavrčel Elánius.
„No, pokud mi chcete říct, veliteli, že to tak není, rád si poznamenám nějaká ta fakt—“
„Okamžitě zastrčte ten zápisník‘“
Mikuláš vypadal překvapeně. Jeho zápisník byl toho nejlevnějšího druhu, vyrobený z papíru recyklovaného tolikrát, že už by se dal použít místo ručníku, a přece na něj už zase někdo zíral jako na zbraň. „Nepřipustím, abyste mi provedl to, co jste udělal Kosopádovi,“ varoval Mikuláše Elánius.
„Každé slovo toho příběhu je pravda, pane.“ „Vsadím se, že ano. Je to přesně v jeho stylu.“ „Podívejte, veliteli, jestli je na tom mém příběhu něco špatně, tak mi řekněte co.“
Elánius se opřel o opěradlo a mávl rukou. „To chcete vytiskout všechno, co slyšíte?“ řekl. „To chcete pobíhat mým městem jako nějaký… nějaký dobývací stroj, který se utrhl ze řetězu? Sedíte tady a stavíte na odiv svou vzácnou čest a bezúhonnost, podobný plyšovému medvědovi, a nemáte ani nejmenší představu, jak strašlivě mi můžete ztížit mou práci?“
„Ale není přece proti zákonu, když se snažím —“ „Ne? Tak ono není? Víte, co by to mohlo natropit v Ankh-Morporku? Takové povídání, jako je tohle?“ „Možná, že to lidi trochu poplaší, aleje důležité!“ „Jenže já přemýšlím, co tam asi napíšete příště!“ „No, zatím jsem neuveřejnil, že v hlídce zaměstnáváte vlkodlaka,“ odpověděl Mikuláš a okamžitě toho zalitoval, jenže Elánius už mu začal poněkud lézt na nervy.
„A kdepak jste to slyšel?“ ozval se tichý hlas za ním. Obrátil se v židli. Kousek za ním se opírala o stěnu světlovlasá mladá žena v uniformě hlídky. Musela tam stát celý ten čas.
„Tohle je seržantka Angua,“ představil ji Elánius. „Před ní můžete klidně mluvit.“
„Já… slyšel jsem takové historky,“ vytáčel se Mikuláš. Seržantku už několikrát potkal na ulici. Napadlo ho, že má dívka zvyk dívat se po okolních lidech trochu příliš ostře.
„No a?“
„Podívejte,“ vyhnul se Mikuláš přímé odpovědi, „vidím, že vám to dělá starosti. Prosím, dovolte, abych vás ujistil, že tajemství desátníka Nóblhócha je u mě naprosto v bezpečí.“
Nikdo nepromluvil. Mikuláš si poblahopřál. Byl to výstřel na slepo, ale na obličeji seržantky Anguy viděl, že se trefil do černého. Její obličej jako kdyby se náhle změnil ve slepou zeď a vytěsnil jakýkoliv výraz. „O druhu tvorů, jakým je desátník Nóblhóch, se často nemluví,“ odpověděl mu velitel Elánius po chvilce. „Považoval bych to za malou laskavost, kdybyste k tomu zaujal stejný přístup.“
„Jistě, pane! Aha, ano, taky jsem se chtěl zeptat, proč mě necháváte sledovat?“
„Já vás sleduju?“
„Ne vy, chrliče. Každý ví, že jich v současné době celá řada pracuje pro hlídku.“
„My vás nehlídáme. My se snažíme zjistit, co se s vámi stane,” odpověděla mu seržantka Angua.
„Kvůli tomuhle,“ dodal Elánius a udeřil dlaní do novin.
„Ale já přece nedělám nic špatného,“ bránil se Mikuláš.
„Ne, vy pravděpodobně skutečně neděláte nic protizákonného,“ přikývl Elánius. „I když k tomu máte zatraceně blízko. Jenže ostatní lidé nemají mou laskavou povahu, plnou pochopení. Jediné, co po vás chci, abyste nám na konci nezakrvácel celou ulici.“
„Já to zkusím.“
„A to si tam nepište.“
„Dobrá.“
„A nepište si, že jsem vám řekl, abyste si to nepsal.“
„Já rozumím. Mohl bych si zapsat, že jste řekl, že bych si neměl napsat, že jste řekl, že bych si neměl zapsat—“ Mikuláš se zarazil. Hora začala dunět. „Jen jsem žertoval…“
„Ha, ha. A nebudete mačkat mé důstojníky, abyste z nich dostal nějaké informace.“
„A nebudete dávat desátníku Nóblhóchovi psí suchary,“ doplnila seržantka Angua. Přešla za Elánia a nahlédla mu přes rameno. „Pravda vyděsí?“
„Vítězí. To je jen tiskařská chyba,“ odpověděl jí Mikuláš krátce. „Ještě něco, co bych neměl dělat, veliteli?“
„Prostě se nám nepleťte do cesty.“
„Pokusím se udělat — dobrá, budu si to pamatovat,“ přikývl Mikuláš. „Ale pokud dovolíte ještě jednu otázku? Co z toho budu mít já?“
„Jsem velitel hlídky a slušně a po dobrém vás o to prosím.“
„To je všechno?“
„Mohl bych vás požádat po zlém, pane ze Slova,“ povzdechl si Elánius. „Podívejte, nechtěl byste se na chvíli podívat na celou tu věc mýma očima? Byl spáchán zločin. Cechy se bouří. Slyšel jste, že je příliš mnoho představených? Tak teď je o dalších sto představených víc. Kapitán Karotka a hrstka mužů, které si vlastně nemohu dovolit postrádat, hlídají Oválnou kancelář a zbytek palácového personálu, takže mí lidé chybějí všude jinde. Musím si s tímhle vším poradit a… aktivně se při tom snažit, abych nestál před záhadou. Vetinariho mám v cele a Važuzla taky —“
„Nezlobte se, pane, ale není snad Važuzel ta oběť?“
„Stará se o něj jeden z mých mužů.“
„Ne jeden z městských doktorů?“
Elánius upřeně pozoroval Mikulášův zápisník. „Lékaři tohoto města jsou veskrze schopní a příjemní lidé,“ odpověděl po chvilce vyrovnaným hlasem, „a nikdo proti nim nemůže napsat ani slovo. Jeden z mých mužů ale naštěstí ovládá… zvláštní dovednosti.“
„Tím chcete říci, že pozná cizí zadek od vlastního lokte?“
Elánius se učil velmi rychle. Seděl s rukama založenýma na prsou a jeho tvář měla nic neříkající výraz.
„Mohl bych položit další otázku?“ zeptal se Mikuláš.
„Vás opravdu nic nezastaví, že?“
„Našli jste psa lorda Vetinariho?“
Znovu ten absolutně prázdný výraz. Jenže tentokrát měl Mikuláš dojem, že se za hladkou fasádou Elániova čela dalo do pohybu několik tuctů koleček.
„Psa?“ řekl Elánius.
„Myslím, že se jmenoval Hafal,“ přikyvoval Mikuláš.
Elánius seděl mlčky a díval se Mikulášovi do očí.
„Pokud se nepletu, byl to teriér.“
Elánius nepohnul ani brvou.
„Proč trčela z podlahy střela z kuše?“ pokračoval Mikuláš. „To mi nedává žádný smysl, pokud ovšem v místnosti nebyla ještě další osoba. A podle toho, jak je střela zaražená do podlahy, musela uletět poměrně dlouhý kus. Není to odražená střela. Někdo střílel na něco, co bylo na podlaze. Co takhle na tvora velikosti psa, hm?“
V Elániově tváři se nepohnul ani sval.
„A pak je tady ta máta,“ pokračoval Mikuláš. „To je hádanka. Víte, co myslím, proč zrovna máta? A pak mě napadlo, třeba někdo nechtěl, aby ho hlídka našla podle pachu. Třeba i pachatel slyšel o tom vašem vlkodlakovi? Pár lahviček máto-vého oleje rozlitých na místě činu by pachové stopy pěkně zmátlo, že?“
A bylo to tady, krátký záblesk v očích, které Elánius rychle sklopil k papírům před sebou na stole. Loto![16] pomyslel si Mikuláš.