„Podívejte, pane Králi, prodal byste nám, prosím, nějaký papír za původní cenu?“ řekl Mikuláš.
„To udělat nemůžu. Už jsem vám to řekl. Dohoda je dohoda. Rytci už mi zaplatili,“ odmítl Jindřich krátce.
Mikuláš otevřel ústa, ale Dobrohor mu položil ruku na paži. Král se očividně blížil ke konci delší linie myšlenek.
Jindřich znovu přešel k oknu a upřel pohled na dvůr s jeho kouřícími hromadami. Pak…
„No, ale tohle… Sakra pojďte se podívat,“ řekl a ustoupil od okna v nesmírném rozhořčení. „Vidíte ten vůz támhle za druhou bránou?“
Oba viděli vůz, který stál za druhou bránou.
„Snad stokrát jsem mládencům říkal, nenechávejte naložený vozy stát takhle za branou, dyť by stačilo, aby někdo jenom potichu votevřel a šlohne vám vůz rovnou pod nosem, ani si toho nevšimnete…“
Mikuláše napadlo, kdo by si troufl ukrást něco Králi Zlaté řeky, vlastníkovi všech kouřících hromad vznikajícího kompostu.
„Je to poslední čtvrtina celkové objednávky Cechu rytců,“ oznámil popuzený Jindřich jen tak mimochodem. „Musel bych jim vrátit peníze, kdyby mi někdo ten papír ukrad z mýho vlastního dvora. Asi bych měl upozornit předáka. Je v posledních dnech nějakej zapomnětlivej.“
„Myslím, že bychom měli jít, Mikuláši,“ prohlásil Dobrohor a znovu chytil Mikuláše za paži.
„A proč? Vždyť jsme se ještě ani —“
„Jak bychom vám to mohli oplatit, pane Králi?“ řekl trpaslík a vlekl Mikuláše ke dveřím.
„Družička na sobě bude mít oh-de-nill, ať je to co je to,“ odpověděl mu Král Zlaté řeky. „Jo a jestli od vás do konce měsíce nedostanu osmdesát tolarů, zjistíte, že jste se dostali rovnou doprostřed —“ doutník se přesunul z jednoho koutku do druhého, „ošklivejch trablí. A hlavou dolů.“
O dvě minuty později už vyjížděl vůz se skřípěním ze dvora, sledován neuvěřitelně lhostejným pohledem trollího předáka.
„Ne, to není krádež,“ zdůrazňoval už poněkolikáté Dobrohor a potřásl opratěmi. „Král vrátí těm smradům jejich peníze a my mu zaplatíme starou cenu. Takže budem všichni šťastní, s výjimkou Informátora, a kdo se o něj stará?“
„Mně se hrozně nelíbil ten kousek o tom, jak hluboko bysme byli v maléru,“ zabručel Mikuláš.
„Já jsem mnohem menší než ty, mládenče, takže bych se ztratil i cestou nahoru,“ ušklíbl se trpaslík.
Král pozoroval vůz, dokud nezmizel z dohledu, a pak křikl dolů na jednoho ze svých úředníků. Tomu pak nařídil, aby přinesl jeden výtisk Komety z nádoby číslo šest. Zatímco doutník v pravidelných intervalech putoval z koutku do koutku, Jindřich tiše seděl a poslouchal, dokud mu úředník nepřečetl celé noviny.
Po chvíli se mu po tváři rozlil široký úsměv a požádal úředníka, aby mu některé kousky přečetl znovu.
„Aha,“ přikývl spokojeně, když muž skončil. „Myslel jsem si, že v tom bude něco takového. Ten kluk je rozený bláto-škrab. Škoda jen, že se narodil daleko od počestného bahna.“
„Mám vystavit kreditní potvrzenku pro Cech rytců, pane Král?“
„Jo.“
„Myslíte, že své peníze dostanete zpět, pane Králi?“
Král obvykle o takových věcech se svými úředníky nemluvil. Byli tady od toho, aby sčítali a odčítali, a ne aby vedli nějaké diskuse. Na druhé straně Jindřich vydělal bohatství tím, že si dokázal všimnout záblesku v moři špíny, a někdy musíte poznat, že před sebou máte expertizu, která neuškodí.
„Co je to za barvu oh-de-nill?“ zeptal s.
„Ach, to je jedna z těch obtížných barev, pane Králi. Je to taková světle modrá s nádechem do zelena.“
„Mohl byste sehnat takovou barvu v pixle?“
„Zjistím to. Ale asi to nebude levné.“
Doutník se přehoupl z jednoho koutku do druhého. Bylo známo, že na svých dcerách nikdy nešetřil, už jen proto, že podle něj dokázaly snášet otce, který se musel vykoupat dvakrát, aby byl jen špinavý.
„Budeme muset toho našeho malého pisálka trochu pohlídat, aby se mu nic nestalo,“ řekl Jindřich. „Dejte instrukce mládencům, jo? Nerad bych zklamal naši Efi.“
Sacharóza si všimla, že trpaslíci se už zase hemží kolem lisu. Stroj málokdy zůstal déle než několik hodina ve stejné podobě. Trpaslíci lis vyvíjeli za výroby.
Sacharóze se zdálo, že jediné nářadí, které trpaslík potřebuje k práci, je sekera a nějaký prostředek k rozděláni ohně. To mu totiž poskytovalo výheň s kovadlinou, kde si mohl vyrobit jednoduché nářadí, s jehož pomocí si dokázal vyrobit nářadí složitější, a se složitějším nářadím dokázal trpaslík vyrobit prakticky cokoliv.
Pár z nich se probíralo různým průmyslovým haraburdím, které bylo narovnáno kolem stěn. Trpaslíci už roztavili jeden kovový mandl a houpací koně byli používáni k tavení písmoviny. Jeden nebo dva trpaslíci opustili dílnu na cestě za tajemnými posláními a vrátili se s malými balíčky a tajnůstkářskými výrazy. I trpaslík dokáže využít spoustu věcí, které lidé zahodí, někdy dokonce i dřív, než je zahodí.
Právě se chystala věnovat pozornost zprávě o každoročním setkání Veselých kamarádů ze Spacího vršku, když ji hlasitý náraz a několik šťavnatých nadávek v überwaldštině, která je pro nadávky jazykem skvělým, přilákaly ke vchodu do sklepa.
„Jste v pořádku, pane Schrecklichu? Nemám vám donést lo-patku a smetáček?“
„Bodrozvachski zhaltziet![17] …Oh, promiňte slečno Sacharózo. Na cestě k pokroku jsem narasil na malou tíru v silnici.“
Sacharóza slezla dolu po žebříku.
Otto stál u svého provizorního pracovního pultu. Po stěnách visely skříňky se skřety. V několika klíckách podřimovali salamandři. Ve velké sklenici se líně protahovali pozemní úhoři. Jenže vedlejší stejná sklenice byla rozbitá.
„Já pyl nemechlo a pržefrchl jsem ji,“ vysvětloval Otto se zahanbeným výrazem. „A teť ten satracený posemní uchorž, on sálesl tady sa stůl.“
„Koušou?“ zeptala se Sacharóza.
„Ne, jsou to felmi liné tforži —“
„A na čem to vlastně pracujete, Otto?“ konverzovala Sacharóza, zatímco si prohlížela jakýsi rozměrný předmět na pracovním pultě.
Pokusil se postavit před ni a zakrýt jí výhled. „Fíte, to je felmi zkušební, ještě —“
„Je to ten způsob, jak udělat barevné obrázky?“
„Jo, jenše je to zatim jen takofy chrubý zkouška…“
Sacharóza zahlédla koutkem oka pohyb. Uprchlý pozemní úhoř, který se pravděpodobně začal za stolem nudit, se rozhodl podniknout velmi pomalý pokus odhalit nové obzory, kde by se mohl plazit pyšně a horizontálně.
„Prosím, ne apyste —“ začal Otto.
„To nic, já se hned tak něčeho neštítím…“
Sacharózina ruka se sevřela kolem hadovitého těla.
Probrala se tím, že jí Ottův černý kapesník prudce ovíval tvář.
„Oh, můj bože, co se to…“ začala a pokusila se posadit.
Ottova tvář vyzařovala takovou hrůzu, že na okamžik zapomněla na vlastní strašlivou bolest hlavy.
„Co se vám to stalo?“ zeptala se. „Vypadáte příšerně!“
Otto před ní uskočil, pokusil se narovnat a napůl se zhroutil na pracovní stůl, zatímco si rukama svíral hruď.