„Ach póže, ono je to tak slošité. Hele, filosof Kling ržíká, že mosek má sfou temnou stranu a sfětlou stranu, chápete, a tmafé sfětlo… je fnímáno temným zrakem fětomí…“
Znovu se odmlčel.
„A dál?“ pobídla ho Sacharóza opatrně.
„Já jsem čekal na zahržmění chromu,“ odpověděl upír. „Ale tochle bochušel není Überwald.“
„Tak teď už ti vůbec nerozumím.“
„No, fíte, ktybych toma, v Überwaldu, ržekl něco tak chro-zivého jako ‚temné sraky fětomí‘, tak by sachržmělo,“ vysvětloval Otto. „A ktybych ukásal na pochmurný sámek na fysokém útesu a ržekl ‚tamchle je… ten sámek‘, tak by felmi děsivě zafýl flk.“ Povzdech si. „Ja, fe starý faterland je scenérie psychotropisch a fí, co se ot ní očekáfá. Taty? Taty ržeknete něco takofécho a jetiné, co se stane, je, še se na fás liti tifně tívají.“
„Dobrá, v pořádku, je to tedy magické světlo, které dokáže vykreslit tajemné obrázky,“ řekla Sacharóza.
„No, to je felmi… nofinový spůsob, jak to popsat,“ přikývl Otto taktně. Ukázal jí ikonografii. „Potífejte na tuchle. Já tělal oprázek policejní trpaslice, co pracuje v Patricijofě kanceleraj, a tostal jsem tochle.“
Obrázek byl směsicí rozmazaných světel a stínů a byl na něm nezřetelný obrys trpaslíka, který leží na zemi a něco zkoumá. Jenže tam byla také poměrně čistě zachycená podoba lorda Vetinariho. Byly tam dvě podoby lorda Vetinariho, jak stojí a dívají se jedna na druhou.
„No dobrá, je to jeho kancelář a on se tam pohybuje skoro neustále,“ řekla Sacharóza. „Takže to magické světlo ho… zachytilo dvakrát?“
„Mošná,“ řekl Otto. „My fíme, že co je tam fysicky sachyceno, nemuselo tam pýt f tom čase skutečně. A potífejte na tenchle.“
Podal jí další obrázek.
„No, tohle je moc pěkný Mikulášův obrázek, Otto,“ usmála se Sacharóza. „A je to tady ve sklepě. Ten muž, co stojí hned za ním, to je lord ze Slova, že?“
„Fážně? Já tocho muže nesnám. Já jen fim, že ktyž jsem ten oprázek tělal, tak on fe sklepě nepyl. Jenše… ono stačí s panem Mikulášem chfilku mlufit a zjistíte, že se mu, jistým spůsobem, jecho otec neustále tífá pržes rameno —“
„To je strašidelné!“
Sacharóza se rozhlédla po sklepem. Kamenné stěny byly staré a zašlé, ale v žádném případě nebyly začernalé.
„Já tady viděla… lidi. Bojující muže. A… stříbrný déšť. Jak může pršet pod zemí?“
„To já nefím. A proto já stutuji temné sfětlo.“
Zvuky shora naznačily, že se Mikuláš a Dobrohor vrátili.
„Víš, já bych o tomhle zatím s nikým jiným nemluvila,“ řekla Sacharóza, když vykročila k žebříku. „Zatím máme starostí až nad hlavu. Je to strašidelné!“
Nad barem nebylo žádné jméno, protože ti, kteří věděli, že jde o bar, žádné jméno nepotřebovali. Ti, kdož to nevěděli, neměli uvnitř co dělat. Ankh-morporští nemrtví, vzato všeobecně, byli zákona dbalá komunita, třeba už jen proto, že věděli, že jim zákon věnuje jistou dávku výjimečné pozornosti, ale kdybyste vešli za temné noci do hospody Na márách, a neměli tam co na práci, kdo ví?
Každý z nich si tady našel něco. Pro upíry[18] to bylo místo, kde se mohli v klidu zavěsit, a vlkodlaci si tady nechávali narůstat nebo slézat chlupy. Bubáci považovali podnik Na márách za jedno z mála bezpečných míst, kde mohli vylézt ze skříně, a pro ghůly představovalo slušné maso, těstoviny a pomfrity.
Když zaskřípaly dveře, obrátily se všechny oči, a to číslo zdaleka nepředstavovalo dvojnásobek počtu hlav, oním směrem. Nově příchozí byli studováni pohledy ze všech temných koutů. Byli oblečeni v černém, ale to nic neznamenalo, černou dneska nosí kdekdo.
Došli k baru a pan Zichrhajc zabušil na potřísněnou leště-nou desku.
Barman přikývl. Už dávno zjistil, že je důležité zkasírovat obyčejné lidi hned při nákupu toho či onoho zboží. Založit jim účtenku byla špatná politika. Hovořilo to o přehnané důvěře v budoucnost.
„Co pro vás mohu —“ začal, ale dál se nedostal. Pan Tulipán ho chytil rukou za zátylek a udeřil mu tvrdě hlavou o bar.
„Mám dnes ošklivý den,“ řekl pan Zichrhajc a oslovil tak všeobecně přítomné, „a tuhle pan Tulipán trpí nevyřešenými konflikty osobnosti. Nějaké otázky?“
V šeru se zvedla nezřetelná paže.
„Kterýho kuchaře?“ řekl hlas.
Pan Zichrhajc už otvíral ústa k odpovědi, ale pak se obrátil ke svému společníkovi, který zkoumal výběr poměrně zvláštních nápojů v polici za pultem. Většina nápojů, které v barech dostanete, je ulepená, ale tyhle, jak se zdálo, byly ještě ulepenější.
„Má tam napsaný ‚Zabte kuchaře!‘,“ vysvětloval hlas.
Pan Tulipán zarazil do baru dvě dlouhé grilovací jehlice, které se tam chvěly s tichým bzukotem. „Jaký kuchaře tady máte?“ zavrčel.
„To je dobrá zástěra,“ ozval se ze šera jiný hlas.
„Taky mi ji všichni mí -aní kámoši záviděj,“ chrčel dál pan Tulipán.
V nastalém tichu pan Zichrhajc doslova slyšel, jak neviditelní pijáci odhadují pravděpodobný počet páně Tulipánových přátel. Byl to výpočet, při němž by si ani ten nejprostší počtář nepotřeboval zouvat boty.
„Hm. No bodejť,“ přisvědčil někdo.
„Aby bylo jasno, nechceme tady vyvolávat spory ani nepříjemnosti,“ ozval se pan Zichrhajc. „Vůbec ne. Potřebovali bychom si promluvit s vlkodlakem.“
Ze šera se ozval další hlas. „Důfot?“
„Měli bychom pro něj práci,“ vysvětlil pan Zichrhajc.
Ve tmě se ozval tlumený smích a kupředu se vyšourala postava. Byla velká asi jako pan Zichrhajc, měla špičaté uši a účes, který jí pod rozedranými hadry evidentně pokračoval až na lýtka. Z děravé košile jí vyčuhovaly chomáče chlupů a chlupy jí také hustě pokrývaly hřbety rukou.
„‘sem sčásti flkodlak,“ řekl tvor.
„Z který části?“
„To pyl jenom takofej ftip.“
„Umíte mluvit se psy?“
Tvor, který sám o sobě prohlásil, že je částečný vlkodlak, se rozhlédl po neviditelném publiku, a pan Zichrhajc poprvé pocítil záchvěv neklidu. Pohled na oko pana Tulipána, které se pomalu protáčelo kolem, ani na pulzující, krví nalité žíly na čele tady neměl obvyklý efekt. Ze tmy se ozývalo tiché šelestění. Zichrhajc si byl jistý, že zaslechl potlačovaný smích.
„Jo,“ přikývl vlkodlak.
K čertu se vším, pomyslel si pan Zichrhajc. Plynulým a přirozeně rychlým pohybem vytáhl z pláště pistolový samostříl a podržel ho jen několik „centimetrů od vlkodlakova obličeje.
„Hrot té střely je ze stříbra,“ upozornil.
Užasl nad rychlostí, s jakou se odehrálo následující. Najednou cítil na krku tvrdou dlaň a na kůži se mu tisklo pět ostrých drápů.
„Tychle ne,“ řekl vlkodlak. „Ale co ktybysme skusili, kto smáčkne rychleji, hm?“
„No jo, zkusme,“ zasmál pan Tulipán, který také něco držel.
„To je jenom grilovací vidlice,“ ušklíbl se vlkodlak a dál si pana Tulipána nevšímal.
„Chceš vidět, jak rychle s tím dokážu hodit?“ zamračil se na něj pan Tulipán.
18
Pozn. autora: Tedy alespoň, ti, kteří nebyli shromážděni kolem harmonia v misii Odříkání a nezpívali nervózními hlasy o tom, jak hrozně miluji kakao.