„Jak se jmenoval ten hrdina, který musel za trest valit obrovský kámen nahoru do kopce a pokaždé, když se mu ho podařilo dostat až nahoru, kámen se mu skulil zpět a on začínal znovu?“ zeptal se.
Sacharóza ani nezvedla obličej od práce. „Chlap, co potřebuje kolečko?“ odsekla a zbytečně energicky čmárala do papíru před sebou.
Mikuláš by musel být hluchý, aby nezachytil v jejím hlase tón člověka, který dělá něco velmi nepříjemného.
„Na čem pracuješ?“ zajímal se.
„Zpráva z obnovující schůze Spolku ankh-morporských akordeonistů,“ odpověděla a dala se do rychlého psaní.
„A je na tom snad něco v nepořádku?“
„Ano. Interpunkce. Žádnou to nemá. Myslím, že bychom si měli objednat bedýnku čárek navíc.“
„Tak proč se tím unavuješ?“
„Šestadvacet lidí je tam zmíněno jménem.“
„Harmonikářů?“
„Jo.“
Nebudou si stěžovat?“
„Nikdo je ke hraní na harmoniku nenutil. Jo, a taky byla velká bouračka na Broad Wayi. Převrátil se tam vůz a na ulici se vysypalo několik tun mouky. To zavinilo, že se začali vzpínat koně a převrátili tak dvoukolák čerstvých vajec a díky tomu se zvrhnul třetí vůz, který vylil třicet konvic mléka… Co by sis myslel o takovémhle titulku?“
Pozvedla kus papíru, na němž byl nápis:
VE MĚSTĚ ZADĚLÁNO
NA NEJVĚTŠÍ KOLÁČ!!
Mikuláš se na okamžik zamyslel. Ano, bylo v tom tak nějak všechno. Smutný pokus o humor měl přesně tu správnou míru. Byla to přesně ta věc. Přesně ta věc, která vyvolá kolem stolu paní Arkánové spoustu veselí.
„Vypusť ten druhý vykřičník a bude to skvělé,“ přikývl. „Jak ses o tom doslechla?“
„No, zastavil se tady policista Cvikl a řekl mi o tom,“ sklopila Sacharóza oči. Začala nejistě přehazovat papíry na svém stole. „Myslím, že pro mě má tak trochu slabost, abych řekla pravdu.“
Malý, a proto nehlídaný kousek Mikulášova ega najednou doslova zmrzl. Jak se zdálo, celá přehršle mladých mužů s potěšením vyprávěla Sacharóze různé věci. Slyšel sám sebe, jak říká: „Elánius si nepřeje, aby s námi kterýkoliv z jeho mužů mluvil.“
„No dobře, já vím, ale to, že mi vyprávěl o spoustě rozbitých vajec, se snad nepočítá, ne?“
„Snad ne, ale —“
„A navíc, copak já s tím můžu něco dělat, když mi mladí muži chtějí vyprávět různé věci?“
„Asi ne, ale —“
„No, myslím, že je to pro dnešek všechno,“ zazívala Sacharóza. „Půjdu domů.“
Mikuláš vstal tak rychle, že si o hranu stolu odřel obě kolena. „Já tě doprovodím,“ nabídl se.
„Dobrý bože, vždyť už bude skoro čtvrt na devět,“ podivila se Sacharóza a oblékla si kabát. „Proč vlastně ještě pracujeme?“
„Protože tiskařský lis nikdy nespí,“ odpověděl jí Mikuláš.
Když vyšli na tichou ulici, zapřemýšlel Mikuláš, zda měl lord Vetinari pravdu, když o tiskařském lisu mluvil. Na tom stroji bylo něco… neodolatelného. Byl jako pes, který na vás zíral, dokud jste ho nenakrmili. Mírně nebezpečný pes. Pes pokouše člověka, pomyslel si. Jenže to není žádná novinka. To je stará věc.
Sacharóza mu dovolila, aby ji doprovodil na konec ulice, kde ho zastavila.
„Dědeček by měl jistě potíže, kdyby tě se mnou někdo viděl,“ vysvětlovala. „Já vím, že je to hloupé, ale… to ti sousedé, víš? A ta záležitost s cechem…“
„Já vím. Hm.“
Chvilku se dívali jeden na druhého a vzduch na okamžik ztěžkl.
„Tedy, podívej, nevím, jak bych to řekl,“ ozval se po chvilce Mikuláš, protože věděl, že to musí být dříve či později řečeno, „ale musím ti říct, že přestože jsi velmi krásná a přitažlivá dívka, nejsi můj typ.“
Vrhla na něj ten nejstarší pohled, jaký kdy viděl, a řekla: „No, tak to je jasná a rozumná řeč a já bych ti za ni ráda poděkovala.“
„Víš, prostě mě napadlo, že když my dva celé dni pracujeme spolu —“
„Ne, já jsem vážně ráda, že to jeden z nás konečně řekl,“ zavrtěla hlavou. „A s tím, jak to se slovíčky umíš… Vsadila bych se, že na tebe děvčata stojí ve frontě, že mám pravdu? Tak se uvidíme zítra.“
Díval se, jak odchází ulicí k jejich domu. Po několika vteřinách se v horním okně rozsvítila lampa.
Díky tomu, že běžel, jak nejrychleji dokázal, dorazil do penzionu dost pozdě na to, aby si vysloužil Pohled paní Arkánové, ale ne tak pozdě, aby nebyl připuštěn ke stolu; ti kteří přišli opravdu pozdě, museli sníst svou večeři u stolu v kuchyni.
Dnes večer bylo k jídlu karí. Jednou z velmi zvláštních věcí v kuchyni paní Arkánové bylo, že jste dostávali mnohem víc zbytků než původních jídel. Tedy přesněji řečeno, u stolu paní Arkánové se servírovalo mnohem víc jídel, která jsou v povědomí jedlíků zakotvena jako jídla vyráběná ze zbytků včerejšího masa[19], než jídel, z nichž mohly tyto zbytky pocházet. Byly to různé husté omáčky se zbytky masa, zapečená zelenina nebo bramborová kaše s masem, karbanátky, rizota, fáše, karí, kebaby a mnoho dalších.
Karí bylo dosti zvláštní, protože paní Arkánová považovala cizí a zvláště orientální země za něco stejně neslušného jako intimní části těla, a proto přidávala koření do karí velmi malou lžičkou v obavě, aby si lidé po jeho požití nezačali trhat oděv z těla a provádět něco velmi… orientálního. Zdálo se, že hlavními složkami jsou turín, rozmočené hrozinky, chutnající po dešťové vodě, a zbytky jakéhosi studeného skopového, i když si Mikuláš nedokázal vzpomenout, kdy měli to původní skopové.
Ostatní nájemníky ovšem ani nenapadlo o tom přemýšlet. Paní Arkánová dávala velké přídavky a většina nájemníků patřila k lidem, kteří posuzovali kulinářskou dokonalost podle množství, jež našli na talíři. Možná, že to nechutnalo nijak úžasně, ale do postele jste šli s plným žaludkem a to bylo ze všeho nejdůležitější.
V tu chvíli se právě kolem stolu probíraly události dnešního dne. Pan Šmicnutý, jako strážce komunikačního ohně, přinesl Informátora i obě vydání Komety.
Všeobecně se odsouhlasilo, že Informátor je mnohem zajímavější, i když paní Arkánová je upozornila, že článek o hadech se nehodí k jídelnímu stolu a novinám že by se nemělo dovolit lidi takhle děsit. Nicméně déšť brouků a podobné historky plně potvrzovaly představy přítomných o vzdálených krajích.
Staré zprávy, pomyslel si Mikuláš, zatímco obratně pitval jednu z hrozinek. Jeho lordstvo mělo pravdu. Lidé nechtějí novinky, ale staré zprávy, a proto je jun třeba říkat to, co už si ověřili, o čem vědí, že je to pravda…
Nájemníci paní Arkánové všeobecně usoudili, že je Patricij velmi rafinovaný. Společnost kolem stolu se shodla, že „oni“ jsou všichni stejní. Pan Větroměj řekl, že ve městě zavládl zmatek a že by se měly udělat nějaké změny. Pan Luftpumpl prohlásil, že on sice nemůže mluvit za město, ale podle toho, co slyšel, tak v poslední době nějak podezřele ožil obchod s drahými kameny. Pan Větroměj se ozval, že takové věci jsou obyčejným lidem fuk. Pan Náchylka projevil názor, že hlídka by nedokázala najít ani vlastní zadek, natož zločince, a mnoho nechybělo a byl by si za to prohlášení vysloužil na zbytek večera místo u kuchyňského stolu. Dále bylo odsouhlaseno, že to Vetinari zkrátka udělal a že by se s ním měl udělat krátký proces. Hlavní chod byl dojeden ve 20.45 a byl následován švestkami v ostudně řídkém pudinku. Pan Náchylka dostal za trest o nějakou tu švestku méně.
19
Pozn. překl.: To mluvíme o