„Možná jste slyšel výraz ‚nižší rasa‘?“
„A teď jsi mi ho i vybarvil.“
„Kvůli tomu dokonce už ani nežije v Ankh-Morporku. Říká, že je znečištěný.“
„Je to bystrý pozorovatel.“
„Ne, já tím myslel —“
„Ale jdi, já přece vidím, co jsi tím myslel,“ přerušil ho Dobrohor. „Už jsem se s lidmi, jako je on, taky potkal.“
„Říkal jste, že jste to všechno dělali kvůli penězům?“ zeptal se Mikuláš. „Je to pravda?“
Trpaslík kývl hlavou ke slitkům olovnaté písmoviny, uloženým v úpravných hromádkách vedle lisu. „Chtěli jsme proměnit olovo ve zlato,“ odpověděl. „Olova máme dost, ale potřebovali bychom to zlato.“
Mikuláš si povzdechl. „Můj otec vždycky říkal, že zlato je to jediné, na co dokážou trpaslíci myslet.“
„No a to je hodně blízko pravdě.“ Trpaslík si dal další šňupec. „Jenže v jednom se lidé mýlí… Podívej, když bude nějaký člověk myslet jen na své zlato, tak to bude skrblík a lakomec. Když na zlato myslí trpaslík, tak je to jenom trpaslík. To je prostě něco jiného. Jak říkáte těm černým lidem, kteří žijí v Jakazačistánu?“
„Já nevím, jak jim říká můj otec, ale já jim říkám ‚ti lidé z Jakazačistánu‘.“
„Vážně? Dobrá, tak já slyšel, že tam existuje nějaký kmen, kde než se muž ožení, musí zabít leoparda a dát jeho kůži své nastávající. U nás je to něco podobného. Trpaslík potřebuje zlato k tomu, aby se mohl oženit.“
„Co… to jako véno? Ale já myslel, že trpaslíci nerozlišují mezi…“
„Ne ne, když se dva trpaslíci berou, kupují navzájem svého partnera od jeho rodičů.“
„Kupují ho? Jak můžete kupovat lidi?“
„Vidíš, chlapče? Zase to kulturní nedorozumění. Vychovat trpaslíka do věku dospělosti, kdy se může ženit či vdávat, stojí spoustu peněz. Jídlo, oblečení, kroužková zbroj… To všechno se za roky sčítá. Zaslouží si to nějakou náhradu. Vždyť konec konců dostává ten druhý trpaslík velmi cenné zboží. A to se musí zaplatit ve zlatě. To je prostě tradice. Nebo v drahém kamení. I to je přijatelné. Určitě už jsi slyšel to rčení ‚měl cenu své váhy ve zlatě‘? Samozřejmě, že když trpaslík pracoval pro své rodiče, tak se to také ukáže na váze celkového ohodnocení. A trpaslík, který manželství odkládá příliš dlouho…, tak tomu jistě dluží spousta přátel peníze a — ale ty se na mě pořád tak legračně díváš, mladíku!“
„To jen proto, že my to takhle neděláme…“ zamumlal Mikuláš.
Dobrohor na něj vrhl ostrý pohled. „Že ne? Vážně ne? A co používáte vy místo zlata?“
„Hmmm… asi vděčnost, myslím,“ odpověděl Mikuláš. Byl by rád tenhle rozhovor ukončil. Hned teď. Měl dojem, že kráčí po ošidné půdě.
„A jak se dá vděčnost spočítat?“
„No, to není… jako takoví se vlastně…“
„Nezpůsobuje to potíže?“
„Občas.“
„Aha. No, my taky známe vděčnost. Ale díky tomu našemu způsobu nový pár začíná nový život ve stavu… g‘draka… é… jsou svobodní, nezatížení závazky, ničím, jsou to noví trpaslíci. Pak jim mohou jejich rodiče dát velký svatební dar, třeba mnohem větší, než bylo véno. Ale to už je jen záležitost mezi trpaslíkem a trpaslíkem, věc lásky a úcty, a ne záležitost mezi dlužníkem a věřitelem…, i když musím říct, že lidská slova nejsou k popisu těchhle věcí zrovna nejlepší. U nás to ale funguje. A funguje to už celá tisíciletí.“
„Víte, člověku to zní tak trochu… chladně a neosobně,“ odpověděl Mikuláš.
Dobrohor na něj vrhl další odhadující pohled.
„To jako myslíš v porovnání s tím, jak vřelým a úžasným způsobem řeší podobné záležitosti lidé?“ řekl. „Ne, na tohle mi odpovídat nemusíš. Každopádně Bodoni a já si chceme společně otevřít důl a my jsme drazí trpaslíci. Umíme pracovat s olovem, a tak jsme si mysleli, že stačí rok či dva tady a budeme mít peníze pohromadě.“
„Chcete se brát?“
„Rádi bychom,“ připustil Dobrohor.
„No… pak vám gratuluji,“ řekl Mikuláš. Věděl toho dost, než aby ho napadlo komentovat skutečnost, že oba trpaslíci vypadají jako zmenšeniny barbarských válečníků s dlouhými plnovousy. Tak tradičně vypadá většina trpaslíků[20].
Dobrohor se usmál. „Tak s tím tvým otcem si moc nelam hlavu, chlapče. Lidé se mění. Moje babička si myslela, že lidé jsou něco jako holí medvědi. Dnes už si to nemyslí.“
„A kdy si to přestala myslet?“
„Já bych řekl, že když umřela.“
Dobrohor vstal a poklepal Mikuláše po rameni. „Tak pojď, mladíku, dorazíme ty noviny. Rozjet to můžeme, až se mládenci trochu dospí.“
Když se Mikuláš vrátil domů, připravovala se snídaně a paní Arkánová čekala. Ústa byla sevřena v odmítavé Unce spravedlivého člověka, který je na horké stopě něčího zlého činu.
„Ráda bych si poslechla vysvětlení vašeho nepřístojného chování z dnešní noci,“ oznámila Mikulášovi, když ho potkala v chodbičce pod schody, „a týdenní výpověď, když dovolíte.“
Mikuláš byl příliš unaven, než aby lhal. „Potřeboval jsem zjistit, kolik váží sedmdesát tisíc tolarů,“ odpověděl.
Na tváři domácí se rozhýbalo několik skupin obličejových svalů. Věděla základní věci o Mikulášově rodině, protože patřila k oněm ženám, které si podobné věci zjistí velmi rychle, a tiky v obličeji byly známkou vnitřního zápasu, založeného na nepopiratelné skutečnosti, že sedmdesát tisíc tolarů je velmi úctyhodná suma.
„No, možná jsem se poněkud ukvapila,“ prohlásila. „A zjistil jste, kolik ta suma váží?“
„Ano, zjistil, děkuji.“
„Nechcete si ty váhy ještě na nějaký den půjčit pro
případ, že byste potřeboval vážit další takové sumy?“
„Myslím, že už jsme s vážením skončili, paní Arkánová, ale stejně i tak vám mnohokrát děkuji.“
„Už jsme začali snídat, pane ze Slova, ale tentokrát bych asi mohla udělat výjimku.“
Dostal druhé vařené vajíčko jako přídavek. To bylo znamení výjimečné oblíbenosti.
Současně probíhala zapálená diskuse o posledních novinkách.
„Já nad tím opravdu žasnu,“ prohlašoval pan Kolář. „Nedokážu pochopit, jak na takové věci přijdou.“
„Každopádně to nutí člověka přemýšlet o tom,“ přikyvoval pan Větroměj, „co všechno se stane, o čem my se nedozvíme.“
Mikuláš chvíli poslouchal, ale pak už to nevydržel.
„Je v novinách něco zajímavého?“ zeptal se nevinně.
„Jedna žena ze Zakopané ulice říká, že její muž byl unesen elfy,“ sděloval mu pan Šmicnutý a pozvedl Informátora.
Titulky opravdu nic neskrývaly:
ELFOVÉ Ml UKRADLI MANŽELA!
„To je vymyšlené!“ zvolal Mikuláš.
„To není možné,“ zavrtěl hlavou pan Šmicnutý. „Je tady jméno i adresa té paní. Copak by to dali do novin, kdyby to byla lež, co myslíte?“
Mikuláš se podíval na jméno a adresu. „Já tu paní znám,“ řekl.
„No tak vidíte!“
„To je přece ta, co minulý měsíc vykládala, že jejího muže odnesl obrovský kovový talíř, který se snesl z nebe,“ pokračoval Mikuláš, který měl na tyhle historky skvělou paměť. Málem ji uvedl ve svých novinkových dopisech v rubrice „Na lehkou notu“, ale pak si to rozmyslel. „A vy, pane Náchylko, jste řekl, že všichni vědí, že její manžel se unesl sám, a to s dámou jménem Flo, která předtím pracovala jako servírka v Hargově žebírkovém domě.“
20
Pozn. autora: A o většině trpaslíků se také pořád ještě mluvilo jako „o něm“, dokonce i když se měl za někoho vdávat. Všeobecně se to bralo tak, že někde pod vší tou kroužkovou zbrojí je jeden z nich „ona“ a že stačí, když příslušný pár ví který. Faktem je, že otázky sexu patří tradičně k těm, o nichž se mezi trpaslíky nehovoří — možná z jakési počestnosti, možná proto, že je nijak zvlásť nezajímají, ale nejspíše a téměř jistě proto, že jsou přesvědčeni, že ať už se dva trpaslíci spolu rozhodnou dělat cokoliv, je to jen jejich vlastní věc.