Paní Arkánová vrhla na Mikuláše ostrý pohled, který naznačoval, že záležitost noční kuchyňské krádeže by mohla být znovu uvedena na pořad jednání, vejce nevejce.
„Nejsem příznivcem podobných řečí u stolu,“ upozornila přítomné chladně.
„No takže je to jasné,“ přikývl pan Kolář. „Ten muž se musel vrátit domů.“
„Z toho stříbrného talíře, nebo od té servírky?“ neudržel se Mikuláš.
„Pane ze Slova!“
„Jen jsem se ptal,“ omlouval se Mikuláš. „Aha, a jak vidím, uvádějí tady jméno chlapíka, co včera vykradl to klenotnictví. Je to hanba, protože píšou, že to udělal Duncan Dokážuto, chudák.“
„Podle té přezdívky to musí být notorický kriminálník,“ zamračil se pan Větroměj. „Je šokující, že ho hlídka ještě nesebrala.“
„Zvlášť když je navštěvuje denně,“ ušklíbl se Mikuláš.
„A proč?“
„Protože tam dostane kus teplého žvance a postel na noc,“ odpověděl Mikuláš. „Duncan Dokážuto se přizná ke všemu a vždycky tvrdí, že to může dokázat. Prvotní hřích, vraždy, malé zlodějny… všechno.
Když už opravdu neví kudy kam, pokouší se polapit sám sebe za odměnu.“
„Pak už by s tím měli něco dělat,“ prohlásila paní Arkánová.
„Pokud já vím, tak mu většinou dají hrnek čaje,“ přikývl Mikuláš. Na chvíli se odmlčel a pak se pokusil znovu. „A co v těch druhých novinách, tam není nic?“
„Skoro nic, ty se pořád snaží tvrdit, že to Vetinari neudělal,“ zavrtěl hlavou pan Šmicnutý. „A král Lancre tam říká, že ženy v Lancre nikdy nerodily hady.“
„No, to prostě říct musí, že?“ pozvedla obočí paní Arkánová.
„Vetinari jednoduše něco udělat musel“ udržoval rozhovor pan Větroměj. „Proč by jinak pomáhal hlídce s pátráním? To, podle mého skromného mínění, není jednání nevinného člověka[21].
„No, já bych řekl, že existuje mnoho důkazů, které vrhají na jeho vinu vážné pochybnosti,“ řekl Mikuláš.
„Vážně?“ zabručel pan Větroměj tónem, kterým to jediné slovo oznamovalo světu, že Mikulášův názor je ještě mnohem skromnější než ten jeho. „Každopádně jsem slyšel, že představení cechů se dnes mají sejít ke společnému jednání.“ Popotáhl. „Už je čas na změnu. Řeknu vám, že bychom potřebovali vládce, který by více dbal na přání a potřeby obyčejných lidí.“
Mikuláš se podíval na pana Luftpumpla, trpaslíka, který si klidně a mírumilovně krájel chléb s máslem na své vojáčky. Možná si nevšiml toho, co se povídá. A možná, že si ani nebylo čeho všimnout a Mikuláš začínal být přecitlivělý. Jenže všechna ta léta, kdy poslouchal názory lorda ze Slova, mu přece jen vytříbila sluch. Tak například už věděl, že když se v politice použije fráze „přání a potřeby obyčejných lidí“, která je sama o sobě nevinná a v pořádku, znamená to, že jistá skupina lidí touží po tom, aby byl někdo zbičován.
„Co tím myslíte?“ řekl.
„Město… začíná být příliš velké,“ odpověděl mu pan Větroměj. „Za starých časů byly brány zavírány, ne otevřeny pro každého. A lidi si nemuseli ani zamykat.“
„Taky jsme neměli nic, co by stálo za to ukrást,“ ozval se pan Kolář.
„To je pravda. Teď je mezi lidmi mnohem více peněz,“ souhlasil pan Náchylka.
„Jenže tady zdaleka všechny nezůstávají,“ odporoval dál pan Větroměj. No, to byla konec konců pravda. „Posílat peníze domů“ bylo hlavní exportní činností větší části obyvatel města a v čele tohoto podnikání byli trpaslíci. Mikuláš ale také věděl, že většina peněz se dříve či později do města zase vrátí, protože trpaslíci nakupovali jen u těch nejlepších trpasličích řemeslníků a nejlepší trpasličí řemeslníci pracovali v Ankh-Morporku. A ti posílali peníze zpět domů. Vlna zlatých mincí se převalovala sem a zpět a zřídkakdy měla možnost se zastavit. Jenže to Větroměje města prostě dráždilo.
Pan Luftpumpl mlčky zvedl vejce na tvrdo a vsadil je do kalíšku.
„Ve městě je příliš mnoho lidí,“ opakoval pan Větroměj. „Nemám nic proti… přistěhovalcům a cizincům…, ale Vetinari to nechal zajít příliš daleko. Každý ví, že bychom potřebovali někoho, kdo by vzal věci pevněji do rukou.“
Ozvalo se tiché kovové zacinknutí. Pan Luftpumpl, s pohledem stále pevně upřeným na vejce v kalíšku, natáhl jednu ruku a z vaku, který měl vedle židle, vytáhl poněkud zmenšený, ale stále ještě velmi působivý exemplář válečné sekery. Oči nespouštěl z vejce na tvrdo, které stálo v kalíšku před ním. Pomalu a opatrně se zaklonil, jako kdyby měl strach, že se před ním dá vejce na útěk, napřáhl ruku se sekerou dozadu, na okamžik znehybněl a pak švihl dvojitou čepelí ve velkém třpytném oblouku.
Vršek vejce se se sotva slyšitelným chrupnutím oddělil, vyletěl vzhůru, skoro metr nad vejcem se ve vzduchu obrátil a dopadl uťatou stranou vzhůru vedle kalíšku.
Pan Luftpumpl sám pro sebe spokojeně přikývl a pak se rozhlédl po zatuhlých obličejích kolem stolu.
„Promiňte, chvilku jsem neposlouchal, co jste říkali?“ A v tom okamžiku, jak by to vyjádřila Sacharóza, se společnost spěšně rozešla.
Cestou do Třpytné ulice si Mikuláš koupil svůj výtisk Informátora a napadlo ho, zdaleka ne poprvé, kdo asi ty příšernosti píše. Byli v tom lepší, než by byl on, to bylo jasné. Kdysi ho napadlo, v době, kdy se ve městě vůbec nic nedělo, že si vymyslí několik nevinných zpráv, a zjistil, že je to mnohem těžší, než si myslel. Ať se snažil jak se snažil, vždycky v něm převážil zdravý rozum a smysl pro realitu. Kromě toho říkat lži bylo ŠPATNÉ.
Se zachmuřeným výrazem si všiml, že použili historku o mluvícím psu. Aha, a další, kterou slyšel ještě mnohem dříve. Nad střechami Neviditelné univerzity byla několikrát zahlédnuta podivná létající postava. NAPŮL ČLOVĚK, NAPŮL MŮRA? Nejspíš napůl vyslechnuto, napůl vymyšleno.
Zvláštní na tom bylo, že pokud se dalo soudit podle večeřové poroty, pak popírání takových věcí jen dokazovalo, že jsou pravdivé. Konec konců, nikdo by se neunavoval tím, aby popíral něco, co není pravda, to dá rozum!
Pustil se zkratkou přes Potoční uličku. Stejně jako Třpytná ulice vedla i Potoční prakticky za zadními trakty a dvorky. Tahle část města snad existovala jen proto, abyste měli čím projít na cestě za něčím zajímavějším. Zasedlá ulice byla plná vysokých, slepých oken skladišť, napůl rozpadlých ohrad a — což nebylo zanedbatelné — Hobsonových stájí[22].
Byly obrovské, zvláště od chvíle, kdy si Hobson uvědomil, že budova nemusí mít jen jedno patro.
Vilém Hobson byl další podnikatel a obchodník podobného druhu, jako byl Král Zlaté řeky. Našel si svou mezeru v obchodě, obsadil ji a pak roztáhl tak, že do ní začala padat spousta peněz. Mnoho lidí ve městě občas potřebovalo koně a málokdo měl dost místa na to, koně ustájit. Potřebovali jste k tomu stáj, podkoního, seno, seník, odvoz hnoje…, ale najmout si koně od Viléma stálo jen pár tolarů.
21
Pozn. autora: Nejlepší způsob, jak popsat pana Větroměje, by asi byl tenhle: Představte si, že jste na schůzi. Rádi byste skončili co nejdříve. Všichni ostatní také. Už není ani o čem diskutovat. A právě ve chvíli, kdy už všichni vidí, jak se za časovým horizontem vynořují Jejich Soukromé Věci, a začínají skládat papíry a zapínat tašky, ozve se hlas „Mohl bych se zmínit ještě o jedné maličkosti, pane předsedo…?“, a vy s pocitem nesnesitelné těžkosti v žaludku pochopíte, že teď bude večer dvakrát tak dlouhý a bude se mnohokrát vracet ke schůzím minulým. Muž, který právě pronesl tuto větu a teď sedí na svém místě s blazeovaným výrazem člověka oddaného předpisovým ceremoniálům, je tak podobný panu Větromějovi, že ani nemusíte hledat deset rozdílů. Jedna z věcí, které charakterizují pány Větroměje celého vesmíru, je výraz „podle mého skromného mínění“. Oni si o něm myslí, že dodá váhu jejich prohlášení, ale ve skutečnosti jím signalizují, že to, co bude následovat, je zakyslé hledisko člověka se společenským půvabem žabince.
22
Pozn. překl.: Tady se laskavému čtenáři omlouvám. Tak jako my známe Pyrrhovo vítězství, medvědí službu, danajský dar nebo Potěmkinovy vesnice, znají Angličané spojení Hobsonova volba, což je volba, kdy člověk nemá na výběr, tedy typu buď tohle, nebo nic. V češtině jsem na nic takového nenarazil. Obávám se, že jsem tady měl jen Hobsonovu volbu.