A kromě toho u něj mělo mnoho lidí ustájeno koně vlastní. Lidé sem neustále přijížděli a zase odjížděli. Křivonozí, skře-tům podobní malí mužíci, kteří se o celé to místo starali, se neunavovali kohokoliv z nich zastavit, pokud to nevypadalo, že se dotyčný pokouší vynést ze stájí pod kabátem koně.
Když se ze šera mezi prázdnými bednami ozvalo „Hej, kámo!“, Mikuláš se ohlédl.
Nahlédl do stínů. Několik koní k němu obrátilo hlavy. V jeho okolí lidé ošetřovali koně, křičeli na sebe, ozýval se cinkot vidlí a chřestění řetězů, jednoduše řečeno běžný hluk, jaký se ozývá v každé větší stáji. Jenže tenhle hlas vycházel z malého jezírka významného ticha.
„Z posledního platu musím vydržet ještě dva měsíce,“ sdělil temnotě. „A taky bych rád řekl, že v tom pouzdře se stolním náčiním, které jsem minule dostal téměř zadarmo, bylo něco, co muselo být vyrobeno ze slitiny olova a koňského hnoje.“
„Já nejsem zloděj, příteli,“ odpověděly stíny, „ani podomní obchodník.“
„A kdo tedy?“
„Jestlipak víš, co je pro tebe dobré, chceš-li se dožít dlouhého života, příteli?“
„No… vím. Cvičení na zdravém vzduchu, pravidelné jídlo a pořádný spánek.“
Mikuláš upíral pohled na dlouhou řadu prázdných beden. „Myslím, ale, že jste se chtěl spíše zeptat, jestli vím, co by pro mě mohlo být špatné v souvislosti s tupými a nabroušenými předměty. Je to tak?“
„Ano, tak by se to dalo všeobecně říct. Ne, příteli, nehýbejte se. Zůstaňte stát na místě, kde na vás vidím, a nic se vám nestane.“
Mikuláš si větu rozebral. „Hm, jenže nevidím, jak byste mi mohl ublížit, kdybych stál na místě, kam na mě nevidíte.“
Ve stínech si něco povzdechlo. „Podívejte, co kdybyste mi trochu vyšel vstříc? Ne, počkejte, zůstaňte stát na svém místě!“
„Ale vždyť jste řekl…“
„Prostě a jednoduše zůstaňte stát, držte hubu a poslouchejte, ano?“
„Dobrá.“
„Tak jsem se doslechl, že existuje jistý pes, kterého lidé hledají,“ pokračoval tajemný hlas.
„Ach. Ano. Toho shání hlídka. A…?“ Mikuláš měl dojem, že rozeznává poněkud tmavší místo. Ale co bylo důležitější, cítil Zápach, dokonce i na všeobecném pozadí pachu koní.
„Rum?“
„Copak mluvím jako Rum?“ zavrčel popuzeně hlas.
„No… to ne. Takže s kým mluvím?“
„Můžete mi říkat… Záludný Femur[23].“
„Záludný Femur?“
„Jo. Je na tom něco špatného?“
„Ani ne. Takže co pro vás můžu udělat, pane Femur?“
„Předpokládejme, že někdo ví, kde ten pejsek je, ale nechtěl by se při tom zaplést s hlídkou?“ zněl ze stínů hlas Záludného Femura.
„Proč ne?“
„No, řekněme třeba, že hlídka by mohla udělat potíže jistým osobám, hm? To je jeden důvod.“
„Dobrá.“
„A řekněme, že se kolem potulují lidé, kteří by byli raději, kdyby ten malej pejsek neřekl, co ví, víme? Hlídka by tomu nemusela věnovat dostatečnou pozornost. Ti se o malé pejsky zrovna moc nestarají, to vám teda řeknu.“
„Ne?“
„No jistě, hlídka si myslí, že takový pes nemá žádná lidská práva. To máte druhý důvod.“
„Je tady ještě třetí důvod?“
„Jo. Četl jsem ty noviny, kde se nabízí odměna.“
„Ale? Vážně?“
„Jenomže tam byla tisková chyba, protože je tam napsaný pětadvacet tolarů místo sto tolarů.“
„Aha. Už je mi to jasné. Ale sto tolarů je spousta peněz za malého pejska, pane Kost.“
„Ale ne za tohodle psa, jestli víte, co tím myslím,“ řekly stíny. „Tendle pes by vám mohl vyprávět.“
„Vážně? Takže to je ten proslulý ankh-morporský mluvící pes, co?“
Záludný Femur zavrčel. „Psi mluvit neumí, to přece ví každý. Ale jsou mezi námi takoví, kteří rozumí psí řeči, pokud chápete, kam mířím.“
„Myslíte vlkodlaky?“
„Ano, mohli by to být tvorové téhle povahy.“
„Jenže jediný vlkodlak, kterého já znám, je v hlídce,“ odpověděl Mikuláš. „Takže vy mi tady říkáte, abych vám zaplatil sto tolarů za to, abych mohl předat Hafala hlídce?“
„To by bylo něco, čím byste si udělal u starýho Elánia opravdu oko, ne?“ nadhodil Záludný Femur.
„Jenže vy jste přece řekl, že hlídce nevěříte, pane Kosti. Já náhodou poslouchám, co lidé říkají.“
Záludný Femur chvíli mlčel. Pak řekclass="underline"
„Dobrá, tak toho psa a překladatele za sto padesát tolarů.“
„A historka, kterou ten pes zná, souvisí s událostmi v paláci onoho inkriminovaného rána?“
„To je možné. Mohlo by to tak být. No, jistě. Mohla by to být přesně ta věc, o níž mluvím.“
„Chci vidět, s kým to mluvím,“ prohlásil umíněně Mikuláš.
„To nejde.“
„No dobrá,“ přikývl Mikuláš. „To je skvělé. Já teď prostě půjdu zpátky, seženu někde sto padesát tolarů, přinesu je sem a tady vám je prostě nějak předám, ano?“
„Skvělý plán.“
„Ani náhodou!“
„Aha, takže vy mně nevěříte?“
„Správně.“
„Ehm… předpokládejme, že bych vám dodal část zbrusu nové informace jen tak, gratis? Abysme tak řekli, že bych vám dal okoštovat lízátka?“
„Pokračujte…“
„Nebyl to Vetinari, kdo pobodal toho druhého chlápka. Byl to někdo jiný.“
Mikuláš si to zapsal a pak se na těch pár řádků zadíval. „No a co je mi to prakticky platné?“ zajímal se.
„Je to zbrusu nová informace, ne? Tohle skoro nikdo neví.“
„Ale prakticky to nemá žádnou cenu! Co takhle popis?“
„Na kotníku je pokousaný od psa,“ prohlásil Záludný Femur.
„Tak to nám pomůže! Podle toho ho na ulici snadno poznáme. Co čekáte, že s tím budu dělat? Že budu chodit po městě a nenápadně zvedat chlapům nohavice?“
Zdálo se, že se jeho slova Záludného Femura dotkla. „To jsou košér novinky, to musí uznat každej. Jistejm lidem by to nadělalo kolik starostí, kdybyste to otisknul ve svejch novinách!“
„Jasně. Dělali by si starosti, jestli jsem se nezbláznil. To mi musíte říct něco lepšího než tohle. Nemůžete mi dát jeho popis?“
Záludný Femur chvíli mlčel, a když se pak znovu ozval, zněl jeho hlas poněkud nejistě. „To jako myslíte, jak vypadal?“
„No ano!“
„Jenže… u psů to takhle nefunguje, chápete? To co já… kýkoliv průměrný pes udělá, aby na člověka viděl, je, že se podívá vzhůru. A co vidí? Něco jako stěnu s párem nosních dírek nahoře, tomu věřte.“
„Takže to mi opravdu moc nepomůže,“ zabručel Mikuláš. „Je mi líto, ale ten obchod neu—“
„Jak ale páchne, to je něco jiného,“ ozval se spěšně Záludný Femur.
„Dobrá, tak mi řekněte, jak páchne.“
„Vidím před sebou hromadu oběživa? Starou belu vidím.“
„Dobrá, pane Femure. Mě ani nenapadne shánět takovou částku peněz, dokud nebudu mít alespoň nějaký důkaz, že opravdu něco víte.“
„Tak dobře,“ zazněl po krátké odmlce hlas ze stínů. „Víte, že existuje Výbor pro sesazení Patricije? Aha! Tomu já říkám novinka!“
23
Pozn. překl.: Nebudu vás zdržovat. Femur je latinsky „stehenní kost“. Nedá se nic dělat, v té latině to má větší švih.