„Ne, To opravdu není,“ přikývl Elánius. Mírně se zaklonil. „Možná byste to měl všechno promyslet ještě jednou, pane ze Slova. Možná… snad… byste mohl najít někoho, kdo by vám pomohl přemýšlet lépe.“
Něco v jeho chovám naznačovalo, že neformální část rozhovoru je opravdu u konce.
„Kolik toho víte o panu Skřuskovi?“ zeptal se Mikuláš.
„Pomlaskles Skřuska, syn starého Klektáka Skřusky, minulých sedm let představený Cechu příštipkářů a kůžičkářů,“ odpověděl Elánius. „Otec rodiny. Dlouho a dobře vedený obchod na Liščí ulici.“
„To je všechno?“
„Pane ze Slova, to je všechno, co hlídka ví o panu Skřuskovi. Rozumíte? O lidech, o nichž toho víme opravdu hodně, byste pravděpodobně ani slyšet nechtěl.“
„Hm.“ Mikuláš nakrabatil čelo. „Ale v Liščí ulici přece žádný obuvnický obchod není.“
„Já nemluvil o botách.“
„Pokud si vzpomínám, pak jediný obchod, který má… velmi vzdáleně… něco společného s kůží, je —“
„To je on,“ přikývl Elánius.
„Ale tam prodávají —“
„Spadá to pod hlavičku kožedělné zakázky,“ přerušil ho Elánius a zvedl svůj obušek.
„No ano… a gumové věci a… pera… a biče… a takové ty věcičky, co se třesou,“ pomalu doplňoval Mikuláš a tváře mu začínaly rudnout. „Ale —“
„Nikdy jsem tam nebyl, i když jsem si skoro jistý, že desátník Nóblhóch má jejich katalog,“ řekl Elánius. „Nevím o tom, že by existoval Cech výrobců malých roztřesených věcí, přestože je to zajímavý nápad. Každopádně, pan Skřuska všechno provozuje úředně a legálně, pane ze Slova. Skvělá rodinná atmosféra, pokud vím. A to znamená, že je nákup toho a onoho… a malých roztřesených věciček tak příjemný jako nákup cukrové vaty na pouti. O tom nepochybuju. A podle toho, co se šíří šeptandou, tak první věc, kterou pan Skřuska ve své funkci udělá, bude, že dá milost lordu Vetinarimu.“
„Cože? Bez soudního procesu?“
„No, nebylo by to krásné?“ podíval se na něj Elánius s děsivou veselostí. „Skvělý nástup do úřadu, co? Čistý stůl, nový začátek, jaký by to mělo smysl, rozmazávat nějakou nepříjemnost? Chudák. Přepracovaný. Jednou to muselo přijít. Chodil málo na čerstvý vzduch a nepil dost mléka. A tak dále. Takže ho hezky ubytujeme na nějakém tichém místě a celou tuhle nepříjemnost můžeme hodit za hlavu. To bude nějaká úleva, co?“
„Ale vy přece víte, že on to —“
„Myslíte?“ opáčil Elánius. „Tohle je úřední obušek a oficiální symbol mého úřadu, pane ze Slova. Kdyby to byl kyj se zapuštěnými hřeby, bylo by tohle město úplně jiné. Teď půjdu. Říkáte, že jste přemýšlel. Možná byste měl přemýšlet víc.“
Mikuláš se díval, jak Elánius odchází.
Sacharóza se mezitím sebrala, nejspíš i proto, že už se ji nikdo nepokoušel utěšovat.
„Co uděláme teď?“ zeptala se.
„Nevím. Pokusíme se dostat ven další noviny. To je naše práce.“
„Ale co když se ti muži vrátí?“
„To se asi nestane. Teď naši dílnu jistě někdo hlídá.“
Sacharóza začala sbírat papíry rozházené po zemi. „Musím přiznat, že se budu cítit mnohem líp, když se zabavím nějakou prací.“
„Tak to je přesně ten správný přístup.“
„Kdybys mi řekl něco o tom ohni…“
„Otto má slušný obrázek,“ vzpomněl si Mikuláš. „Je to tak, Otto?“
„Jo. Tenchle pute fajn. Jenše…“
Upír zíral na svůj ikonograf. Skříňka byla rozmáčknutá.
„To je mi líto,“ řekl Mikuláš.
„To nic, mám ještě talší,“ povzdechl si Otto. „Fíte, myslel jsem si, že to pute taty, fe felkém městě snatné,“ podotkl. „Myslel jsem si, že město je cifilisofané. Ržíkali mi, še taty jetnoho nepronásletuje zástup lití s fildlema, jak to pěšně tělají u nás v Schüshundu. Potífejte se, já to skouším, fášně skouším! Jen pochofé fědí, jak moc! Trži měsíce, štyrži tny a sedtum chotin fe foze. Já se tocho fsecho fstáfám! Tokonce i té pleté támy f sametofých šifůtkách a černých krajkofých šatech a f těch maličkých botičkách na potpatkách… to bylo felmi polestivé. Já fám to ržíkám otevrženě…“ Potřásl zoufale hlavou a podíval se na svou zničenou košili. „A moje nejlepší košile je pokrytá… je pokrytá… krfí… rutou, rutou krfí… chustou skfělou krfí… tou krfí… tmafočerfenou krfí… krfí… krfí…!“
„Rychle!“ zvolala Sacharóza a protlačila se kolem Mikuláše. „Pane Dobrohore, podržte mu ruce!“ Pak zamávala na trpaslíky. „Tohle jsem čekala! Dva mu podržte nohy! Bolde, v šuplíku stolu mám kus krvavé tlačenky!“
„…nechtě mě kráčet po slunci, nepudu žít ve světě, kde pych dožil se žil do žil…“ krákoral Otto.
„Oh, bohové, podívejte, oči mu začaly rudě světélkovat!“ upozorňoval Mikuláš. „Co budeme dělat?“
„Co kdybysme mu zase tu hlavu uřízli?“ navrhoval pohotově Bodoni.
„To byl ubohý vtip, Bodoni,“ pokárala ho vzápětí Sacharóza.
„Vtip? Smál jsem se snad?“
Otto vstal a jeho hubená postava byla ověšena nadávajícími trpaslíky a zanotoval další píseň.
„Ať už f pourži nepo f temnou noc, my musíme pojovat…“[24]
„Má sílu jako býk!“ funěl Dobrohor.
„Vydržte, možná že pomůže, když se k němu připojíme!“ volala Sacharóza. Spěšně zašmátrala ve své tašce a vytáhla útlou modrou brožurku. „Vyzvedla jsem si ji dnes ráno na misijní stanici v ulici Na Bitúnku. Je to jejich zpěvník! A,“ a začala znovu tiše popotahovat, Je to tak smutné! Jmenuje se to ‚Kráčime ve slunci‘ a je to —“
„Cože? Vy chcete, abychom si s ním teď zazpívali?“ podíval se na ni poněkud zmateně Dobrohor, zatímco zápasící Otto ho stačil pozvednout ze země.
„Jen proto, abychom mu poskytli morální podporu!“ Sacharóza si osušila oči kapesníčkem. „Vidíte přece, jak se s tím pokouší bojovat! A nezapomínejte, že za nás položil hlavu na špalek!“
„No jo, ale pak si ji zase sebral!“
Mikuláš se sehnul a vytáhl něco z trosek Ottova ikonografu. Skřítek samozřejmě uprchl, ale v troskách zůstal obrázek, který namaloval. Třeba na něm bude…
Byl to špatný obrázek muže, který si říká bratr Zichrhajc — jeho tvář se změnila díky ostrému světlu, které lidský zrak nevnímal, v nezřetelnou skvrnu. Ale stíny za ním…
Podíval se zblízka.
„Oh, bože…“
Ty stíny za ní byly živé.
Byla ošklivá plískanice. Bratr Zichrhajc a sestra Tulipán nenaloženě poklusávali a klouzali mrznoucím deštěm. V šeru za zády jim zněly píšťaly.
„Pospěšte si!“ zaječel pan Zichrhajc.
„Ty -aný pytle jsou těžký!“
Teď už bylo slyšet pískání i po jedné straně. Na tohle nebyl pan Zichrhajc zvyklý. Hlídka by neměla být ani tak aktivní, ani tak organizovaná. Nebylo to poprvé, co je pronásledovala nějaká hlídka, když se zvrtly plány. Podle pana Zichrhajce se měli zadýchaní pronásledovatelé vzdát nejpozději na druhém rohu. Tohle ho doslova rozzuřilo. Místní hlídka to dělala špatně!
Najednou si uvědomil, že po jedné straně se jim otevřel volný prostor, plný vířících vlhkých vloček. Hluboko pod nimi se ozýval pomalý savý zvuk, podobný těm, které slýcháme při špatném zažívání.