„To je most! Hoďte je do vody!“ nařizoval.
„Ale já myslel, že jsme chtěli zjistit —“
„Na tom nezáleží! Zbavte se jich! Okamžitě! Konec potíží!“
Sestra Tulipán zachrchlala nějakou odpověď a smykem zastavila u zábradlí. Dva zmítající se, kničící pytle letěly do tmy.
„Měl jste pocit, že to bylo -aný šplouchnutí?“ naklonila hlavu ke straně sestra Tulipán a napínala sluch do tmy.
„Koho to zajímá? Teď utíkejme!“
Pan Zichrhajc se otřásl a zrychlil. Nebyl si jist, co se to tam v tiskařské dílně vlastně stalo, ale nemohl se zbavit dojmu, že si šlape po vlastním hrobě.
Cítil, že má v patách víc než jednoho strážného. Pokusil se ještě zrychlit.
Nikdo nedokáže zpívat jako skupina trpaslíků, byť by zpívali píseň s názvem „Kéž mohu sáti vodu čistou“[25]. Neskrývaně váhavé, ale přesto dokonale sladěné hlasy, jak se zdálo, Ottu uklidňovaly.
Kromě toho, v té chvíli už se na scéně objevil zmíněný kus krvavé tlačenky, určený k použití za výjimečných situací. Pro upíra to sice bylo totéž jako zdravotní cigareta pro dlouholetého nikotinového závisláka, ale bylo to alespoň něco, do čeho mohl zatnout zuby. Když se Mikulášovi nakonec přece jen podařilo odtrhnout oči od hrůzy stínů, otírala už Sacharóza Ottovi čelo kapesníkem.
„Oh, a sase se tak strášlifě stytím, jak já sem tak rychle stratil chláfu, je to tak…“
Mikuláš pozvedl obrázek. „Otto, co je to tady?“
Ve stínech byla křičící ústa. Byly tam i rozšířené oči. Nehýbaly se, ale když jste od obrázku na chvíli odvrátili zrak a pak se k němu zase vrátili, měli jste dojem, že nejsou na témže místě.
Otto se otřásl. „Já… použil jsem fšechny úchoře, co jsem měl!“ odpověděl.
„A -?“
„Je to děsivé,“ vydechla Sacharóza a odvrátila pohled od zmučených stínů.
„Cítím se tak špatný,“ chmuřil se Otto. „Jak je fitět, pyli pržíliš silní —“
„No tak, Otto, mluv!“
„Fíte… ikonograf nelše, to jste slyšeli?“
„Samozřejmé.“
„Ano? Toprá… f silném tmafém sfětle ten oprásek oprafdu nelše. Temné sfětlo otchalí praftu temným očím litskécho fědomí…“ Odmlčel se a povzdechl si. „A sase… šádné tunifé sahřmění, jaká škota! Ale konečně se můšete na stíny tífat nejen s opafami, ale i s pochopením.“
Všechny oči se obrátily ke stínům v rohu místnosti a pod střechou. Byly to obyčejné stíny a jediné, co v nich strašilo, byl prach a pavouci.
„Jenže tam není prach a —“ začala Sacharóza.
Otto pozvedl ruku. „Trachá támo… fštyť jsem fám to práfě fysfětlil. Filosoficky může pýt prafta to, co tam metaforicky fidíme…“
Mikuláš se znovu zadíval na obrázek.
„Já toufal, še poušiju nějaké filtry a tak se mi podarží otstranit ty, hm, nežátoucí efekty,“ sděloval mu Otto přes rameno. „Ale, pochušel —“
„Je to čím dál tím horší,“ řekla Sacharóza. „Mám z toho husí kůži jako komickou zeleninu.“
Dobrohor potřásl hlavou. „Tohle je hříšná záležitost,“ zamračil se. „Nechci, abyste to dál pokoušel!“
„Nevěděl jsem, že jsou trpaslíci věřící?“ podivil se Mikuláš.
„Taky že nejsme,“ řekl Dobrohor. „Jenže poznáme odpornost, když ji vidíme, a právě teď se na ni dívám, to vám povídám! Zásadně už si nepřeji žádné další tyhle… tyhle… temné tisky!“
Mikuláš udělal obličej. Ukazují pravdu, pomyslel si. Ale jak poznáme pravdu, když ji vidíme? Efebští filozofové si mysleli, že zajíc nikdy nedokáže předeběhnout želvu, a mohli to dokázat. Je to pravda? Slyšel jsem jednoho mága povídat, že všechno se skládá z malých čísel, která poletují sem a tam tak rychle, že se mění v hmotu. Je to pravda? Myslím si, že mnoho věcí, které se odehrály v posledních dnech, proběhlo jinak, než se zdá, a nevím sice proč, ale myslím si, že pravda je někde jinde…
„Má pravdu, Otto, dost už těch pokusů,“ řekl.
„To si myslím, zatraceně,“ přikývl Dobrohor.
„Co kdybychom se pokusili vrátit k normální činnosti a dostat noviny ven, hm?“
„A to jako, synku, myslíš normální činnost, jako když šílení knězi začnou sbírat foxteriéry, nebo tu normální, když si šílení upíři hrají se zlými stíny?“ zajímal se Dobrohor.
„Myslel jsem normální jako předtím,“ odpověděl mu Mikuláš.
„Aha, už chápu. Myslíš jako za starých dobrých časů,“ rozzářil se Dobrohor.
Po nějaké době se v dílně rozhostilo ticho, i když od protějšího stolu se tu a tam ještě ozval vzlyk.
Mikuláš napsal článek o požáru. To bylo snadné. Pak se pokusil napsat aspoň trochu srozumitelný výčet posledních událostí, ale zjistil, že není s to dostat se za první slovo. Napsal „V“. Bylo to spolehlivé slovo; jistá věc. Potíž byla v tom, že cokoliv, čím si byl jist, bylo špatné.
Čekal od toho, že… co vlastně? Že informuje lidi? Ano. Nebo že je popudí? No, snad alespoň některé. Co však rozhodně nečekal, bylo, že by tím dosáhl nějaké změny. Noviny vyšly a vůbec na tom nezáleželo.
Lidé prostě věci brali na vědomí. Jaký smysl by mělo psát další článek o té záležitosti s Vetinarim? Dobrá, ale na druhé straně bylo v té záležitosti i mnoho psů a příběhy o zvířatech lidi vždycky zajímaly.
„Co jsi čekal?“ zeptala se Sacharóza, jako kdyby mu četla myšlenky. „Myslel sis, že lidé vytáhnou do ulic? Vetinari, podle toho, co jsem slyšela, není zvlášť příjemný člověk. Někteří lidé dokonce říkají, že si vězení zaslouží.“
„Tím mi chceš říct, že lidi pravda nezajímá?“
„Poslyš, pro mnoho lidí je pravda, že každý měsíc potřebují peníze na nájem. A podívej se na pana Ruma a jeho přátele. Co pro ně znamená pravda? Žijí pod mostem!“
Pozvedla osmerku linkovaného papíru, vyplněného od kraje do kraje opatrně vytáčeným rukopisem člověka, pro nějž práce s perem není právě každodenní zábava.
„Tohle je hlášení o výročním setkání ankh-morporské Společnosti chovatelů klecního ptactva,“ oznámila mu. „Jsou to obyčejní lidé, jejichž koníčkem je pěstování kanárků, andulek a podobných ptáků. Jejich předseda bydlí hned vedle nás, a proto mi tohle dal. Je to pro něj hrozně důležité! Můj bože, víš ale, jak je to nudné? Je to všechno o nejlepších exemplářích toho či onoho druhu a o změnách v pravidlech soutěžních výstav papoušků. A o tom se dokázali dohadovat celé dvě hodiny. Jenže tihle lidé, kteří se tam přeli, tráví obyčejné dni tím, že melou maso nebo řežou a zpracovávají dřevo a v zásadě vedou své obyčejné malé životy, kontrolované jinými lidmi, chápeš? Necítí se povolaní vyjadřovat k tomu, kdo a jak vládne městu, ale dají si po čertech pozor, aby se papoušci kakadu nezaměňovali s papoušky ara! Není to jejich vina. Tak se věci prostě mají. Proč tam tak sedíš s otevřenou pusou?“
Mikuláš pusu zavřel. „Dobrá, chápu —“ „Ne, obávám se, že nechápeš,“ odsekla mu. „Našla jsem si tě v Krkatilově knize šlechty. Vaše rodina si nikdy nemusela dělat starosti s ma-ličkostmi, že? Patří k těm rodinám, které řídí ty velké věci, je to tak? Tyhle… noviny, to je pro tebe jen takový… koníček, je to tak? No ano, asi na ně věříš, to jsem si skoro jistá, ale i kdyby to všechno vzala voda, budeš mít pořád peněz dost. Já ne. Takže jestli jediná možnost, jak udržet noviny v chodu, je naplnit je tun, nad čím se ošklíbáš, protože jsou to podle tebe ‚staré zprávy‘, tak to udělám.“
25
Pozn. autora: Bylo to stejné, jako kdyby skupinka žraloků začala prozpěvovat reklamní songy na konzervovanou zeleninu.