„Jenže jsem na správné stopě,“ odpověděl mu Mikuláš. „Myslím, že jsem —“
„Hele, jste si jistý, že vás nikdo nesledoval?“
„Sledoval mě desátník Nóblhóch,“ odpověděl Mikuláš. „Ale já ho setřásl.“
„Pch! Na to stačí zahnout za roh!“
„Ale ne, on se mě držel jako klíště. Věděl jsem, že za mnou Elánius někoho pošle,“ vysvětloval Mikuláš pyšně.
„Jako Nobyho?“
„Jistě. To bylo jasné… Byl ve své vlkodlačí podobě…“ prásk. Už je to venku. Jenže dneska byl den jako stvořený pro stíny a tajemství.
„Ve vlkodlačí podobě,“ opakoval Záludný Femur poněkud nevýrazně.
„Jo. Byl bych vám vděčný, kdybyste o tom nikde nemluvil.“
„Desátník Nóblhóch,“ opakoval stejně prázdným tónem Záludný Femur.
„Jo. Podívejte, Elánius mi řekl, abych to nikde…“
„Elánius vám řekl, že je Noby vlkodlak?“
„Tedy… ne tak docela. Je to logický závěr, ke kterému jsem došel sám, a Elánius mi řekl, abych to nikomu —“
„O tom, že je desátník Nóblhóch vlkodlak…“
„No.“
„Desátník Nóblhóch není vlkodlak, pane. Ani podobou, ani duchem. Jestli je člověkem, to je jiná otázka, ale rozhodně není lykro- lynkor- lykrant- zatracenej vlkodlak, na to můžete vzít jed!“
„Tak komu jsem to před chviličkou hodil před čenich pachovou bombu?“ prohlásil Mikuláš triumfálně.
Nastalo ticho. Pak se ozval zvuk, jako když odněkud proudí tenký pramínek vody.
„Pane Femure?“ zavolal Mikuláš.
„Jaký druh pachové bomby?“ zeptal se hlas. Mikuláš měl dojem, že v něm zaznívá úzkost.
„Nejaktivnější složkou asi byl skalatinový olej.“
„Přímo vlkodlakovi pod nos?“
„Více méně.“
„Tak z toho pan Elánius vyleze ze svý vlastní kůže!“ sdělil mu Záludný Femur. „Ten bude řádit hůř než knihovník, kterýmu někdo řekl opice. Ten vymyslí nový způsoby, jak zuřit, jen aby si je na vás mohl vyzkoušet —“
„Potom by bylo dobře, kdybych se co nejrychleji dostal k tomu Vetinariho psovi,“ odpověděl mu Mikuláš. Vytáhl svou šekovou knížku. „Nabízím vám šek na padesát tolarů, víc si nemůžu dovolit.“
„Šek? Co to má být?“
„To je něco jako dlužní úpis.“
„No to je fantastický,” zabručel Záludný Femur. „A k čemu mi asi bude, když budete v lapáku, pane?“
„Právě v těchto chvílích, pane Femure, pročesávají město dva velmi zlí muži a honí každého teriéra ve městě. Podle toho, jak to vypadá, tak —“
„Honí teriéry?“ zeptal se Záludný Femur. „Všechny teriéry?“
„Ano, ale i když nepředpokládám, že byste —“
„Jako všechny čistokrevné teriéry, nebo i normální lidi, co tak trochu jako teriéři vypadají?“
„Nezdá se, že by je zajímaly nějaké papíry. Mimochodem, co jste myslel tím ‚lidi, co vypadají jako teriéři‘?“
Záludný Femur se znovu odmlčel.
Mikuláš se ozval znovu. „Padesát tolarů, pane.“
Po nějaké době se odněkud od pytlů za Mikulášovými zády ozvalo: „Dobrá. Dnes v noci. Na Nedomyšleném mostě. Jen vy sám. Ehm… já tam nebudu…, ale bude tam čekat… posel.“
„A na koho mám ten šek vystavit?“ zeptal se Mikuláš.
Žádná odpověď. Chvíli čekal a pak si přidřepl tak, aby viděl mezi pytle. Zaslechl slabé zašustění. Pravděpodobně krysy, pomyslel si, protože bylo jasné, že pro člověka tam není místo.
Femur byl opravdu velmi záludný protivník.
Chvíli potom, co Mikuláš odešel, když předtím delší dobu pátravě nahlížel do stínů, se objevil jeden z pacholků s vozíkem a začal nakládat pytle.
Jeden z nich řekclass="underline" „Sundejte mě dolů, člověče!“
Muž upustil pytel a opatrně jej otevřel. Z pytle se namáhavě vyhrabal malý foxteriér a otřepal ze sebe seno.
Pan Hobson nepodporoval nezávislé myšlení, natož myšlení konstruktivní, a za padesát pencí na den plus oves, který se podaří ukrást, mu je taky nikdo nenabízel. Pacholek se vypoulenýma očima zadíval na psa.
„To jsi teď mluvil ty?“ zeptal se.
„Jasně, že ne,“ odpověděl mu pejsek. „Psi přece mluvit neumí. Jsi padlej na hlavu, nebo co? Někdo si z tebe dělá srandičky. ‚laška iva, laška iva, el-ý iáno‘!“
„To jako myslíš břichomluvce? Jednou jsem to viděl v music hallu.“
„To je ono. Tyhle myšlenky se drž.“
Pacholek se rozhlédl kolem. „To děláš ty, Tome?” řekl.
„Bodejť, to jsem já, Tom,“ pokračoval pejsek. „Naučil jsem se tenhle trik z jedny knížky. Vložím svůj hlas do toho malého nevinného pejska, který samozřejmě vůbec mluvit neumí.“
„No tohle! Nikdy jsi mi neřek‘, že se učíš číst!“
„Byly tam vobrázky!“ pospíšil si psík. „Jazyky a zuby a tak. Strašně snadný učení. Oh. Tak ten malej pejsek teď odejde…“
Pejsek se pomalu odšoural k vratům.
Zdálo se, že říká: „No ne, stačilo by jim přidat pár palců a byli by to pánové vesmíru…“
Pak se dal na útěk.
„A jak to má pracovat?“ zeptala se Sacharóza a pokoušela se tvářit inteligentně. Bylo mnohem jednodušší soustředit se na něco takového než myslet na to, že se ti podivní chlapi možná chystají k další návštěvě.
„Pomalu,“ mumlal Dobrohor a upravoval něco v lisu. „Uvědomuješ si ale, že to znamená, že nám každé noviny zaberou víc času?“
„Tys chtěl parfu, já ti tal parfu,“ odpověděl Otto rozmrzele. „Ale nikty jsi neržíkal ‚rychle‘.“
Sacharóza se dívala na experimentální ikonograf. Většina obrázků už byla v poslední době malována barevně. Jen opravdu velmi laciní skřeti ještě malovali černobíle, i když Otto trval na tom, že černobílá ilustrace je „umění samo o sobě“. Jenže zatímco černobílý tisk byl jednoduchý, tisk v barvě…
Na okraji ikonografu seděli čtyři mrňaví skřeti, podávali si z pracičky do pracičky miniaturní cigaretu a s neskrývaným zájmem pozorovali činnost kolem presu. Tři z nich měli brýle z barevného skla — jeden červené, druhý modré a třetí žluté.
„Ale zelené nemají… „řekla. „Takže když je něco zelené — rozumím tomu dobře? — tak tuhle Gejza vidí tu… modrou v zelené a namaluje ji na desku v modré —“ jeden ze skřetů jí zamával párátkem, „a Arpád tak vidí žlutou a namaluje tu, a když to projde presem —“[26]
„Hodně, opravdu hodně pomalu,“ huhlal zamračený Dobrohor, „tak pomalu, že by bylo asi jednodušší obejít všechny domy a ty novinky lidem povyprávět.“
Sacharóza se podívala na zkušební tisky, které byly udělány z obrázků nedávného požáru. Byl na nich každopádně oheň s rudými, oranžovými a žlutými plameny a pak tam bylo… aha, modré nebe a golemové měli svou keramicky vypečenou barvu, ale tělové tóny… no, tělová barva byla v Ankh-Morporku dosti ošemetná záležitost, protože tam jste si mohli vybrat objekt téměř libovolné barvy pleti, snad s výjimkou bleděmodré, ale tváře mnoha kolemstojících přímo vnucovaly myšlenku, zda se městem v poslední době neprohnala nějaká obzvláště strašlivá epidemie. Možná Mnohobarevná smrt, nebo tak něco.
„To je jenom sačátek,“ bránil se Otto, „my puteme lepší,“
26
Pozn. překl.: Hádanka: Proč neměl čtvrtý skřet žádné brýle? Odpověď: Protože kreslil černou barvou a na to brýle nepotřeboval. Dnes se v drtivé většině tiskne ofsetem neboli tiskem z plochy. Používají se čtyři základní barvy — žlutá, červená, modrá a černá — a jejich skládáním pak vznikají všechny barvy ostatní. Asi jako když přes sebe kladete barvy v akvarelu. Není to zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá, takže myslím, že si ti čtyři fujtajblíci svoje cigáro zasloužili.