Škola Mlýnské kameny byla velká žulová budova na deštěm nasáklých blatech a jejím účelem bylo udělat z hochů muže. Vžitá praxe předpokládala jisté vetší procento ztrát, a pokud si Mikuláš pamatoval, provozovaly se tam především velmi jednoduché a divoké hry, které se pravidelně odbývaly na zdravém, chladném dešti pod širým nebem. Malí, tlustí, pomalí nebo neoblíbení byli převálcováni, přesně jak to měla matka Příroda původně v úmyslu, ale přirozený výběr působí mnoha způsoby a Mikuláš přišel na to, že má jisté vlohy k přežití. Jeden z dobrých způsobů, jak přežít na hřištích Mlýnských kamenů, byl rychle běhat a křičet co nejhlasitěji a přitom být pokud možno co nejdále od míče. To mu vysloužilo, ať je to jakkoliv podivné, pověst ostrého hocha a ostrost se v Mlýnských kamenech cenila nade vše, i když mimo jiné také proto, že skutečné výkony byly poměrně vzácné. Profesorský sbor v Mlýnských kamenech věřil, že „ostrost“ v dostatečném množství může nahradit méně ceněné vlastnosti, jako byla inteligence, předvídavost nebo pravidelný trénink.
Byl opravdu ostrý ve všem, co se týkalo slov. To se ovšem v Mlýnských kamenech nepovažovalo za nic pozoruhodného, dokonce ani žádoucího, protože většina Mikulášových spolužáků počítala s tím, že nebude pero potřebovat k úkonům těž-ším, než je zhotovení vlastního podpisu (a většina z nich se během dvou tří let skutečně podepisovat naučila). To mu však poskytovalo možnost číst si celá dlouhá rána cokoliv, co se mu právě zalíbilo, zatímco všude kolem něj se rozložití útočníci a rvavá křídla, z nichž jednoho dne budou přinejmenším první ministři jejich zemí, učili uchopit do ruky brk tak, aby ho nezlomili.
Mikuláš ukončil školu s dobrým výsledkem, což bývá dost často případ oněch studentů, které si profesorský sbor vybavuje buď jen matně, nebo vůbec ne. Pak se ovšem jeho otec ocitl před problémem, kam s ním.
Mikuláš byl mladší syn a rodinná tradice spočívala v tom, že se mladší syn včlenil do lůna některé z církví, kde nemohl napáchat celkem žádné fyzické škody. Jenže nepřiměřená dávka přečtených knih si vyžádala svou daň. Mikuláš si uvědomil, že teď považuje modlitby za stejně smysluplnou činnost, jako když někdo o něco žádá bouře.
Téměř přijatelná by byla i správa pozemků, jenže Mikuláš měl dojem, že země se všeobecně nejlépe spravuje sama. Fandil půdě a venkovu za předpokladu, že je viděl oknem.
Vojenská kariéra — to už se mu vůbec nelíbilo. Měl zakořeněný odpor k zabíjení lidí, a ještě větší k zabíjení těch, které neznal.
Miloval čtení a psaní. Líbila se mu slova. Slova nekřičí ani se nehádají, což se nedalo říct o ostatních členech Mikulášovy rodiny. Slova se nikdy nesnažila najít za mrazu blátivou louži, v níž by se mohla zamazat. Nikdy neuhodila neškodná zvířata. Dělala, co jim řekl, aby dělala, a on tedy řekl, že chce psát. Otec vybuchl. V jeho světě byl písař jen jediný stupínek nad učitelem. U všech bohů, člověče, vždyť oni ani nejezdí na koni! A následovala další Slova.
Výsledkem bylo, že Mikuláš odešel do Ankh-Morporku, který byl cílem všech ztracených lidí bez cíle. Tam si tiše a nenápadně udělal živnost ze psaní slov a byl si jist, že ze všeho vyvázl velmi dobře, a to především v porovnání s Ruprechtem, který byl mohutný, hřmotný a veselý — jednoduše přirozený, nikoliv narozený — typ pro Mlýnské kameny.
A pak začala válka s Klačí…
Byla to nedůležitá válka, která vlastně skončila dříve, než začala, ten druh války, o níž obě strany předstíraly, že se nikdy neodehrála a že se vlastně nic nestalo. Co se však stalo v těch několika dnech ošklivého zmatku, byla smrt Ruprechta ze Slova. Zemřel pro svou víru, v níž kromě jiných převládalo klasické mlýnskokamenovské přesvědčení, že odvaha dokáže nahradit zbroj a že Klačané se dají na útěk, když bude křičet dosti hlasitě.
Mikulášův otec, jak se ukázalo při jejich posledním setkání, přece jen o něco slevil z pyšného a vznešeného názoru šlechticů ze Slova. Ty původní počítaly s různými ošklivými úmrtími, ovšem především s úmrtími cizinců, ale jak Mikuláš pochopil, považovali šlechtici ze Slova stále ještě za slušnou druhou cenu, když zemřeli jako druzí po svém protivníkovi. A Slovovští byli vždycky v čele, když je povinnosti a město zavolaly. Proto přece existovali. Cožpak nebylo rodinným heslem Le Mot Juste? Správný Slovo na správném místě, říkal Mikulášův otec. Nedokázal pochopit, proč Mikuláš není ochoten vrhnout se do objetí téhle skvělé tradice a vyřešil celou situaci způsobem, který byl lidem jeho druhu vlastní. Neřešil ji.
Díky tomu sestoupilo na rodinu Slovovských velké a frigidní ticho, proti němuž byla mrazivá zima rozpálenou saunou.
A v tomhle pochmurném stavu mysli bylo rozhodně velmi obveselující vejít do tiskárenské místnosti a najít tam kvestora, který se s Dobrohorem dohadoval o teorii a praxi slov.
„Počkejte, počkejte,“ volal právě kvestor, „obrazně řečeno je samozřejmě slovo tvořeno jednotlivými písmeny, ale ta existují jen —“ několikrát půvabně zamával dlouhými prsty, „teoreticky, abych tak řekl. Jsou, jak by se to tak řeklo, samozřejmě, partis in potentia, a obávám se, že by bylo velmi nesofistikované představovat si, že skutečně existují — unis et separate. Samozřejmě, onen projekt, dát literám jejich vlastní fyzickou existenci, filozoficky vzato, ve mně budí nesmírné obavy. Vždyť by to samozřejmě bylo jako nechat po světě pobíhat třeba samotné nosy nebo prsty —“
Tak to už byla čtyři „samozřejmě“ po sobě, pomyslil si Mikuláš, který si takových věcí všímal. Čtyři „samozřejmě“ použitá jednou osobou v krátké řeči signalizovala, že už každou chvíli dojde k prasknutí jejího vnitřního pera.
„Máme celé zásuvky plné písmen,“ sdělil kvestorovi klidně Dobrohor. „Dokážeme vytvořit každé slovo, které si budete přát.“
„No a v tom je právě ta potíž,“ odpovídal kvestor. „Co když si ten kov bude pamatovat slova, která z něj byla vytištěna? Víte přeci, že rytci ničí své formy a očistný efekt ohně působí, že —“
„Promiňte, vaše uctivosti,“ přerušil ho Dobrohor. Jeden z trpaslíků ho opatrně poklepal po rameni a podal mu čtverec papíru. Dobrohor ho podal kvestorovi.
„Tuhle mladý Caslon si myslel, že by se vám tohle mohlo zalíbit jako suvenýr,“ řekl. „Vysázel to podle toho, jak jste mluvil, a pak to obtáhl v ručním presu. V tomhle je velmi rychlý.“
Kvestor se pokusil změřit si mladého trpaslíka přísným pohledem od hlavy k patě, i když to nebyla vůči trpaslíkům ta nejlepší taktika, protože na nich bylo od hlavy jen velmi málo co měřit.
„Ano?“ usmál se poněkud povýšeně. „No, to je…” Očima přeletěl papír.
Pak mu zaskočilo.
„Ale vždyť to je… to jsou… když jsem řekl, že… jen před chvilkou jsem řekl… jak jste věděli, že řeknu právě… tedy, to jsou moje vlastní slova…“ zakoktal se a umlkl.
„Samozřejmě nejsou přesně rozpálena,“ poznamenal Dobrohor.
„No tak počkejte, okamžik —“ začal kvestor.
Mikuláš si jich přestal všímat. Ten velký plochý kámen… to chápal, i rytci používali jako pracovní plochu velký plochý kámen. A viděl trpaslíky, jak zvedají papírové archy z rámů s kovovým písmem, ale i to svým způsobem dávalo smysl. A to, co řekl kvestor, bylo nesprávné. Vždyť kov neměl duši.