Chvíli trvalo, než členové skupiny pochopili, co se děje. Konec konců byli to lidé, kteří se dovedli přít, odkašlávat si a tvořivě nechápat jeden druhého a všechny ostatní v tříhodinové hádce, která se rozpoutala po tom, co někdo řekl „dobré ráno“.
Byl to nakonec Kachní muž, kdo první pochopil co a jak. „Takže ti muži chytají teriéry?“ opakoval.
„To ty zatracený noviny! Nikdy nesmíte věřit lidem, co píšou noviny!“
„A to oni hodili ty psy do řeky?“
„Jistě!“ potvrdil Gaspoda. „Zatím to naštěstí dobře dopadlo.“
„Poslyš, dokážeme tě ochránit!“
„Já vím, jenže já musím vyrazit do ulic! Jsem v tomhle městě známá osobnost! Nemůžu se někde schovat! Potřebuju nějaké přestrojení! Heleďte, tady máme šanci přijít k padesáti tolarům, chápete? Ale abysme je dostali, tak se beze mě neobejdeme!“
To na skupinu udělalo dojem. V jejich bezhotovostní ekonomii bylo padesát tolarů skutečné bohatství.
„Dopovětřístím,“ okomentoval situaci Starý Rum.
„Pes je pes,“ zamračil se Podříznutý Arnold. „Protože je to prostě pes.“
„To je pravda,“ přikyvoval Kachní muž. „Tady nám falešný vousy nepomůžou.“
„No, ty vaše větší mozky by měly stejně co nejrychleji něco vymyslet, protože dokud to nevymyslíte, nemůžu odsud vytáhnout paty,“ pokračoval Gaspoda. „Já ty chlapy viděl. Nevy-padají zrovna příjemně.“
Směrem od Ondry Dokopyho se ozvalo zvláštní zaharašení. Jeho tvář se měnila podle toho, jak se měnila vedoucí úloha osobností sídlících v jeho mysli, a pak se ustálila v mírně povadlých, voskově matných oblinách lady Hermiony.
„Můžeme ho přestrojit,“ řekla.
„Za co chcete přestrojit psa?“ podíval se na Ondru Kachní muž a zavrtěl hlavou. „Za kočku?“
„Pes není jen pes,“ začala pomalu lady Hermiona. „Myslím, že mám nápad…“
Když se Mikuláš vrátil, stáli trpaslíci v chumlu. Středobodem chumlu, tedy jeho ústředním žmolkem, jak se ukázalo, byl pan Kolík, který vypadal jako každý, kdo je právě peskován. Mikuláš už dlouho neviděl nikoho, na nějž by se slovo „peskován“ hodilo tak dokonale. Dalo by se říci, že popisovalo někoho, ke komu Sacharóza už dvacet minut nepřetržitě hovořila.
„Děje se něco?“ řekl. „Dobrý den, pane Kolíku…“
„Řekni mi, Mikuláši,“ začala Sacharóza nasládle a pomalu při tom obcházela Kolíkovu židli, „kdyby byly pohádky jídlo, jaké jídlo by asi bylo ‚Zlatá rybka sežrala kočku‘?“
„Cože?“ Mikuláš se díval na Kolíka. Pomalu začínal chápat. „Myslím, že by to bylo něco podlouhlého a tenkého,“ odpověděl.
„Naplněné odpadky podezřelého původu?“
„Podívejte, nemyslím, že by někdo vůči mě musel používat tenhle tón —“ začal Kolík, ale pak na něj Sacharóza vrhla dlouhý pohled a on rychle umlkl.
„Ano, ale odpadky, které jsou jistým způsobem přitažlivé. Budeš je jíst, i když si současně budeš přát, abys to nedělal,“ pokračoval Mikuláš. „Co se to tady děje?“
„Heleďte, já to nechtěl dělat,“ protestoval Kolík.
„Dělat co?“
„Pan Kolík píše ty historky pro Informátora.“
„Vždyť víte… Nikdo přece nevěří tomu, co se v těch novinách píše, nemám pravdu?“ bránil se Kolík.
Mikuláš si přitáhl židli, obkročmo se na ni posadil a ruce si položil na opěradlo.
„Tak, pane Kolíku, kdypak jste začal čurat do fontány Pravdy?“
„Mikuláši!“ vyštěkla Sacharóza.
„Koukněte, časy jsou špatný, chápete? A napadlo mě, že tenhle novinkovej kšeft… no, lidi prostě hrozně rádi slyšej různý zprávy hodně z daleka, něco napínavýho, rozumíte, jako ve starejch kalendářích —“
„,Záplava přerostlých lasiček v Baioně‘?“ nadhodil Mikuláš.
„No, tak nějak v tom stylu. Takže jsem si řek… dyť na tom vlastně doopravdy nezáleží, jestli je to pravda… Jak bych vám to…“ při pohledu na Mikulášův ztuhlý výraz se začal Kolík cítit nepohodlně. „Teda… jsou skoro pravda, žejo? Každej ví, že se podobný věci stávají…“
„Za mnou jste nepřišel,“ usekl Mikuláš.
„No, jasně že ne. Každej ví, že jste… že nemáte… špetku představivosti, co se těchhle věcí týče.“
„Tím chcete říct, že si většinou ověřuju, co se opravdu stalo?“
„Jo, to je ono. Pan Balamuťa říká, že lidi stejně ten rozdíl nepoznaj. A taky vás nemá zrovna v lásce, pane ze Slova!“
„Má neklidné ruce,“ upozornila Sacharóza. „Takovému člověku se nedá věřit.“
Mikuláš si přitáhl poslední výtisk Informátora a namátkou si vybral jeden článek.
„,Muž unesen démony‘,“ řekl. „Píše se tady, že pan Roland ‚Věřtemi‘ Stálepros, který údajně dluží trollovi Chrysoprasovi víc než dva tisíce tolarů, byl naposled viděn, jak si na koňském trhu kupuje velmi rychlého koně.“
„No a?“
„Kde jsou v tom ti démoni?“
„No, voni tam nejsou, ale mohli ho unést démoni,“ odpověděl Kolík. „To se může stát každýmu.“
„Takže to, co tím chcete říct, je, že neexistuje jediný důkaz o tom, že ho neunesli démoni?“
„Takhle si o tom lidi můžou udělat vlastní mínění,“ odpověděl Kolík. „Alespoň tak to říká pan Balamuťa. Lidé by měli mít možnost si vybrat, říká.“
„Vybrat si, co je pravda?“
„Taky si nečistí zuby,“ ozvala se zase Sacharóza. „Já teda nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že čistota jde ruku v ruce se svatostí, ale všechno má své meze.“[27]
Kolík posmutněle potřásl hlavou. „Už nějak ztrácím nátisk,“ řekl. „Představte si — já, a pracuju pro někoho. Musel jsem se zbláznit. Ale je to ta zima, z čeho jsem tak pryč, tím to bude. Dokonce i… mzda,“ při vyslovení toho slova se otřásl, „vypadala zajímavě. A víte,“ dodával zhrozeným hlasem, „že mi říkal, co mám dělat? Příště si budu muset hezky klidně lehnout a vyležet to, než abych něco takového udělal.“
„Vy jste nemorální oportunista, pane Kolíku,“ prohlásil popuzeně Mikuláš.
„Zatím to ale fungovalo.“
„Nemohl byste nám prodat nějaké inzeráty?“ zeptala se Sacharóza.
„Já už v životě pro nikoho ne—“
„Na volné noze. Na smlouvu!“
„Cože? Ty ho chceš zaměstnat? “ Mikuláš se poněkud vyděsil.
„A proč ne? Když se jedná o reklamu, můžeš lhát dle libosti. To je povoleno,“ odpověděla Sacharóza. „Prosím? Ty peníze bychom vážně potřebovali.“
„Tak na smlouvu?“ opakoval Kolík a mnul si neholenou bradu. „To jako… že bysme jeli na třetiny? Podělili bysme se stejným dílem? Vy dva polovinu a já taky polovinu?“
„No, to bychom probrali později,“ zabručel Dobrohor a popleskal Kolíka po rameni. Kolík Aťsepicnu zamrkal. Když šlo o tvrdé smlouvání, byli trpaslíci diamantoví.
„Mám na výběr?“ zajímal se skromně.
27
Pozn.autora: Abychom si přiznali pravdu, jen velmi málo lidí si kdy myslelo, že k sobě mají čistota a svatost tak blízko, snad jen pokud v jejich výkladovém slovníku chyběla pěkná řádka stran. Zato čpící bederní rouška a vlasy v pokročilém stadiu absolutní nečesanosti bývaly všeobecným znakem proroka, jejichž pohrdání věcmi světskými, kterých se vzdávali, téměř vždycky začínalo u mýdla.