Pan Zichrhajc věřil na výhrůžky a násilí a v čase, jako byl tenhle, věřil i na pomstu. Vnitřní hlas, který běžně vystupoval jako příčetnost, se sice bránil, ale byl přehlasován mnohem starším a mnohem zmechanizovanějším reflexem.
„To udělal ten prokletý upír,“ řekl. „A zabít upíra… moment…:, to je vlastně v praxi dobro, není?“ Tvář se mu rozjasnila. Spása přichází prostřednictvím prací ve prospěch boží. „Každý ví, že vládnou zlými okultními silami. To by se člověku vlastně mohlo počítat k dobrému!“
„To jo. Ale… koho to zajímá?“
„Mě.“
„Tak dobrá.“ Ani pan Tulipán si netroufl odporovat tomuhle tónu hlasu. Pan Zichrhajc dokázal být vynalézavě nepříjemný. Kromě toho součástí provozních pravidel, jejich soukromého kódu, bylo nenechat urážku nepomstěnou. To věděl každý.
Bohužel, šlo o to, že i do nervových spojnic pana Tulipána, zanesených a nahlodaných koupelnovou solí, práškem proti hmyzu, zásypem na červy a jinými práškovými pochoutkami, začínala pronikat nejistota. Vždycky obdivoval to, jak se pan Zichrhajc nebojí složitých věcí, jako byly například dlouhé věty.
„Co použijeme?“ řekl. „Kolík?“
„Ne,“ zavrtěl pan Zichrhajc hlavou. „V tomhle případě si chci být naprosto jistý.“
Rukou, která se skoro netřásla, si zapálil cigaretu a sirku nechal dohořet až k prstům.
„Aha. Dobrá,“ přikývl pan Tulipán.
„Tak to udělejme,“ řekl pan Zichrhajc.
Rockyho obočí se nakrabatilo, když se podíval na pečeti přibité kolem dveří městského bytu rodiny pánů ze Slova.
„Co je to za věci?“ zeptal se.
„To jsou věci, které říkají, že cechy se budou podrobně zajímat o každého, kdo by se do toho domu vloupal,“ odpověděla mu Sacharóza, která se mezitím zabývala klíčem. „Je to něco jako kletba. Jenže tahle funguje.“
„Tahle je vrahů?“ zeptal se troll a ukázal na hrubý štít, na němž byly plášť, dýka a dvojitý kříž[28].
„Nestojím o to, aby se zajímaly o mě. Jsem rád, že máte klíče…“
Zámek klapl. Když se opřeli do dveří, jedna polovina se otevřela.
Sacharóza byla v mnoha velkých ankh-morporských domech, když jejich majitelé alespoň část budovy otevřeli veřejnosti, třeba za malé vstupné ve prospěch nějaké charity. Nikdy si neuvědomila, jak se může dům změnit, když už v něm lidé nechtějí bydlet. Měla z něj dojem nejisté hrozby a nesprávných rozměrů. Vnitřní dveře byly příliš velké, stropy příliš vysoko. Zatuchlá atmosféra prázdného prostoru na ni najednou padla jako bolest hlavy.
Za ní zatím Rocky zapálil několik luceren. Ale bez ohledu na jejich světlo zůstávala i tak obklopena stíny.
Pravda byla, že hlavní schodiště našli poměrně snadno a že Mikulášovy spěšné informace a vysvětlivky ji dovedly k řadě pokojů, z nichž každý byl větší než dům, v němž bydlela.
Skříň, jak se ukázalo, když ji našla, byl prostě jeden z pokojů, plný kolejniček, věšáků a prohýbajících se ramínek.
V šeru se matně blýskaly nějaké věci. Šaty byly silně cítit kuličkami proti molům.
„To je zajímavý,“ ozval se jí Rocky za zády.
„To je jen na to, aby to nežrali molové,“ poučila ho Sacharóza.
„Já mluvím o všech těch šlápotách,“ řekl troll. „A všim jsem si jich už dole v hale.“
Odtrhla oči od dlouhých řad rób i prostších šatů a sklopila je k zemi.
„Hm…, že by uklízečka?“ řekla, „Někdo sem přece musí občas zajít, aby na všechny ty věci dohlédl.“
„A co tady asi dělá? To jako ten prach chce ukopat k smrti?“
„Předpokládám, že tady musí být nějaký… správce nebo domovník… nebo někdo takový.“ Mluvila poněkud nejistě. Jedny z modrých šatů na ni doslova volaly: Vezmi si nás, jsme přesně tvůj typ. Podívej, jak se leskneme.
Rocky strčil do krabice kuliček proti molům, které se vysypaly na toaletní stolek a na zem pokrytou prachem.
„Tak to vypadá, že jsou po tom moli posedlí,“ řekl.
„Poslyš, nemyslíš si, že by takovéhle šaty byly poněkud… vyzývavé? Aby lidé neřekli, že v nich chci prorazit do popředí?“ nadhodila Sacharóza a podržela si šaty před sebou.
Rocky se zatvářil ustaraně. Nenajímali ho proto, že by byl oděvním specialistou, a už rozhodně ne pro jeho znalost jem-ných jazykových odstínů.
„Já myslím, že s vaším popředím můžete prorazit kamko-liv,“ vyslovil nakonec opatrně své mínění.
„Ale ne, já chtěla jen říct, jestli nevypadám tak trochu jako nějaká lepší ta… no, víte… moje babička říkala… běhnička.“
„Aha,“ přikývl Rocky s pochopením. „Tak to ne, rozhodně ne.“
„Opravdu ne?“
„Každý přeci vidí, že v takových šatech se nedá udělat pořádný krok, natož aby se v nich běhalo.“
Sacharóza se vzdala. „No, předpokládám, že je paní Hupodeková dokáže trochu povolit,“ přemýšlela nahlas. Měla na jedné straně velkou chuť se tady ještě zdržet, protože některé řady byly plné ženského šatstva, ale jednak se tady cítila jako vetřelec a jednak si byla skoro jistá, že žena, která má stovky šatů, bude některé z nich postrádat mnohem víc než žena, která jich má tucet. Každopádně ji prázdná temnota znervózňovala. Byla plná stínů cizích lidí. „Pojďme zpátky.“
Když byli v půli cesty přes halu, začal někdo zpívat. Slova byla nesrozumitelná a melodie ovlivněná alkoholem, ale byl to zpěv a ozýval se jim pod nohama.
Když se Sacharóza podívala na Rockyho, pokrčil troll rameny.
„Třeba maj místní moli dole mejdan?“ navrhl.
„Musí tady být přece nějaký správce, ne? Možná, že by bylo lepší, kdybychom za ním zaskočili a řekli mu, že jsme tady byli. Mně se nezdá slušné jen tak sem vlézt, něco sebrat a zase zmizet…“
Zamířila k zeleným dveřím umístěným vedle schodiště a otevřela je. Zpěv zesílil, ale utichl okamžitě ve chvíli, kdy zvolala do tmy: „Promiňte?“
Po chvilce ticha se ozval hlas: „Nazdar! Jak se máte? Já se mám prima!“
„To jsem… jenom já. Mikuláš řekl, že je to v pořádku?“ Prezentovala tu větu jako otázku, hlasem člověka, který narazil na zloděje a teď se mu omlouvá za to, že ho odhalil.
„To je pan Naftalínový nos? Jupí!“ ozýval se hlas odněkud ze stínů pod schody.
„Ehm… jste v pořádku?“
„Nemůžu se dostat… to je… haha… samý řetěz… hahaha…“
„Jste nemocný?“
„Nejsem, je mi bájo! Vůbec nejsem nemocný, heč! Akorát jsem měl o trochu víc…“
„O trochu víc čeho?“ zeptala se Sacharóza z odpočívadla nad schody.
„… jak se to to… ta věc, co tady máte v sudech…?“
„Vy jste opilý?“
„To je ono! To je to správný slovo! Opilej jako… ta věc… zvíře, co smrdí v chlívku… hahaha…“
Ozvalo se zacinkání skla.
Slabá záře lucerny odkryla místnost, která vypadala jako vinný sklep, ale muž, který se povaloval na kavalci u jedné stěny, měl okov na kotníku a ten byl řetězem spojen s kruhem v podlaze.
„Vy jste… vězeň?“ zamračila se Sacharóza.
28
Pozn. překl.: Tedy takzvaný doublecross, což v některých zemích Zeměplochy není symbol náboženský, ale symbol lsti a podvodu. U poněkud svatouškovských vrahů je pak těžko rozhodnout.