Zvuk utichl. „A co se s ním stalo?“ zeptal se skřet, z jehož hlasu zaznívala směsice obav a zvědavosti.
„Odnesl jsem ho do obchodu, protože nepracoval, jak měl,“ odpověděl mu Mikuláš.
„Tak to se mi velmi ulevilo,“ tetelil se skřet. „Ani byste nevěřil, co všechno byli lidé schopni udělat se starým dobrým Mk I. Copak se mu stalo?“
„Byl vyhozen z okna ve třetím patře,“ odpověděl Mikuláš, „protože odmítal spolupracovat.“
Tenhle skřet byl o něco bystřejší než většina příslušníků jeho druhu. Předpisově zasalutoval.
„…štipštipštip nye vhídleorkchmrkusklam… testuji… testuji… všechno se zdá být v pořádku —“
„To je bratr Zichrhajc!“ zareagovala první Sacharóza.
„— řekněte něco, pane Tulipáne.“ Pak se hlas změnil v hutné chrchlání sestry Jenovéfy. „A co mám řikat? Není to normální, mluvit k nějaký -aný krabici. Tahle krabice, pane Tulipáne, může být vstupenkou do lepších časů. Myslím, že ty -ané peníze přece jen dostaneme. Ano, a tohle nám pomůže si je udržet… štipštipštip…“
„Posuň to kousek dopředu,“ přikazoval Mikuláš.
„… vhííí štipštip štip pes musí mít osobnost. Osobnost se hodně počítá. A úřední precedenty —“
„To je Kosopád!“ zvolal Bodoni. „Ten právník!“
„Tak co mám udělat s těmi kameny?“ naléhal Dobrohor.
„…štipštipštip… Mohl bych k vašemu honoráři přidat dalších pět tisíc tolarů v kamenech… štipštip… Chci vědět, kdo mi dává tyhle příkazy… štipštip… A nebuďte také hloupí! Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy…“
Skřet ve své hrůze začal přeskakovat.
Mikuláš stiskl tlačítko „pause“.
„Takže Kosopád jim dal peníze,“ řekl. „Platil je Kosopád. A slyšeli jste, jak vzpomínal nějakého klienta? Rozumíte tomu? Je to jeden z těch mužů, kteří zaútočili na Vetinariho! A ti mají klíč k našemu domu?“
„Ale ty peníze si přece nemůžeme jen tak nechat!“ řekla Sacharóza.
Mikuláš znovu stiskl tlačítko.
„…štip… říkají, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty…“
„Je naprosto jasné, že —“ začala znovu Sacharóza.
Stiskl tlačítko.
„… štipštipštipštip lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“
„… štipštipštipštip lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“
„… štipštip… než si pravda stačí natáhnout boty.“
„Co je ti, Mikuláši?“ zeptala se Sacharóza, když si všimla, že stojí jak solný sloup.
„Opožděný šok,“ zašeptal Dobrohor. „To se některým lidem stává!“
„Pane Dobrohore,“ ozval se vtom ostře Mikuláš, který k nim stál pořád ještě zády. „Řekl jste, že byste dokázal sehnat jiný tiskový lis?“
„Řekl jsem, že by stál alespoň —“
„— alespoň hrst rubínů?“
Dobrohor otevřel ruku. „Takže jsou naše?“
„Ano!“
„Dobrá, ráno mohu koupit tucet lisů, ale to víš, to není jako koupit housku na krámě —“
„Chci začít tisknout během půlhodiny,“ přerušil ho Mikuláš. „Otto, chci obrázek nohy pana Zichrhajce. Chci výpověď od každého, kdo s tím má něco společného, včetně Starého Smrdi. A obrázek Hafala, Otto. A hlavně chci tiskařský lis!“
„Vždyť jsem ti říkal, že nevím, kde bychom takhle v noci dostali tiskařský —“
Zem se zachvěla. Tu a tam se začala sypat suť.
Všechny oči se obrátily k ozářeným oknům Informátora.
Sacharóza, která pozorovala Mikuláše rozšířenýma očima, začala dýchat tak těžce a prudce, že Otto zasténal, odvrátil pohled a začal si horečnatě pobrukovat jakousi krvoabstinentskou píseň.
„Támhle máte svůj lis!“ vykřikla. „Jediné, co musíte — musíte ho dostat.“
„Jo, jenže jen tak ukrást —“ začal trpaslík.
„Půjčit si,“ opravil ho Mikuláš. „A půlka těch kamenů je vaše.“
Dobrohorovi se vzedmuly nozdry. „V tom případě ovšem —“ Nadechl se, aby vykřikl, pak se ale zarazil a obrátil k Mikulášovi. „Řekl jsi skutečně půlka?“ ujistil se.
„Ano!“
„Jak to, že tady ještě stojíte, mládenci?“
Na dveře pana Balamuti opatrně zabušil jeden z předáků Informátora.
„Ano, Prachoni?[29] Už se objevil Kolík?“ zeptal se majitel Informátora.
„Ne, pane, ale je tady jistá mladá dáma, která by s vámi chtěla mluvit. Je to slečna Rezámková,“ dodal předák a utíral si ruce do hadru.
Balamuťa se rozveselil. „Vážně?“
„Ano, pane. Je v nějakém divném stavu. A ten chlápek ze Slova, ten je s ní.“
Balamuťův úsměv poněkud pohasl. Pozoroval oheň přes ulici s nesmírným a zlomyslným potěšením, ale byl dost chytrý na to, aby vyšel na ulici. Podle toho, co slyšel, jsou tihle trpaslíci pěkně divocí a jistě by měli sklon obviňovat jeho. Ve skutečnosti neměl nejmenší představu, jak dům naproti chytil, ale tak neočekávané to zas nebylo.
„Takže přišla řada na oddané plazení, co?“ řekl si spíš pro sebe.
„Ano, pane?“
„Pošlete je nahoru.“
Opřel se pohodlně v křesle a po desce si rozložil několik papírů. Čert aby vzal toho Kolíka. Každopádně bylo zvláštní, že jeho výmysly fungovaly stejně jako ty mizerné párky, které prodával. Většina lidí poznala jeho zboží už z dálky, po čichu, ale stejně tam lidé občas zašli a nějaký ten párek si dali, a ať byl jakýkoliv, za čas se tam vrátili znovu. Navíc vymýšlet si podobné věci nebylo zdaleka tak snadné. Kolík měl ten správný nátisk. Vymyslel si nádhernou historku o tom, jak byla v jezeře v Hajdově parku spatřena strašlivá nestvůra, a netrvalo dlouho, přihlásilo se pět čtenářů, kteří přísahali, že ji tam viděli na vlastní oči. Obyčejní lidé, jaké potkáváte každý den, u kterých byste si mohli koupit třeba bochník chleba. Jak to ten chlap dělal? Balamuťův stůl byl pokryt jeho vlastními nevydařenými pokusy. Na něco takového potřebujete velmi zvláštní druh představi…
„Ale, to je Sacharóza,“ řekl, když vešla do místnosti, a vstal. „Posaďte se. Obávám se, že pro vašeho… přítele už tady židle není.“ Kývl na Mikuláše. „Mohu vám říci, jak mě mrzelo, když jsem se doslechl o tom ohni?“
„Je to vaše kancelář,“ ušklíbl se Mikuláš. „Můžete si tady říkat, co chcete.“ Za oknem viděl pochodně hlídky, jejíž členové dorazili ke spáleništi dílny. Ustoupil o krok.
„Nebuď takový, Mikuláši,“ pokárala ho Sacharóza. „Právě kvůli tomu ohni jsme za tebou přišli, Rolande.“
„Vážně?“ usmál se Balamuťa. „Bylas tak trochu hloupá, že…?“
„Totiž, no víš… Naše peníze byly…“ Sacharóza popotáhla. „Pravda je… No, teď už nemáme vůbec nic. Tak jsme se dřeli, tak jsme se snažili, a teď je to všechno pryč…“ začala vzlykat.
Ronald Balamuťa se naklonil přes stůl a poklepal ji po ruce.
„Mohl bych pro tebe něco udělat?“ zeptal se.
„Víš, doufala jsem… Napadlo mě… tedy, víš… Myslíš, že bys nám mohl na dnešní noc půjčit jeden ze svých Usů?“
29
Pozn. překl.: Obávám se, že musím upozornit na správnou výslovnost tohoto jména. Píše se dohromady jako Prachoň a vyslovuje se taky dohromady, ale jako Prachoň. Nejen Angličané mají slova, která se jinak píší a jinak vyslovují!