„Hm. V tom případě bych to řekl,“ přikývl Odkraglli. „Ano, řekl bych to.“ Pak natáhl krk, aby viděl, co si to Mikuláš píše. Ten koutkem oka zahlédl Elániův výraz — byla to podivná smě-sice pobavení a zlosti.
„A mohl byste říct, jako mluvčí Cechovní rady, že byste veliteli Elániovi mohli dát plné doporučení a návrh na pochvalu?“ pokračoval Mikuláš.
„Tak poslyšte —“ začal Elánius.
„Já si myslím, že bychom to udělat měli.“
„Předpokládám, že má hlídka nějakou svou medaili za zásluhy, nebo alespoň pochvalu před nastoupenou jednotkou?“
„To snad… poslyšte, vy —“ začal znovu Elánius.
„Asi ano, pravděpodobně ano. Myslím si, že jistě,“ přikyvoval lord Odkraglli, teď už zplna ovládán větry přeměny.
I tohle si Mikuláš velmi pečlivě zapsal a pak zavřel notes. Bylo vidět, jak se všem přítomným okamžitě ulevilo.
„Děkuji vám mnohokrát, dámy, pánové, gentlemani,“ řekl žertovným tónem. „Ach, veliteli Elánie… chtěl jste snad se mnou ještě něco probrat?“
„Ne v této chvíli,“ zavrčel Elánius.
„To jsem rád. Nezlobte se, ale teď musím jít, abych to stihl napsat, takže vám ještě jednou děkuji —“
„Předpokládám, že nám tuhle vaši… váš článek ukážete, než ho vydáte v novinách,“ řekl lord Odkraglli, který se trošičku vzpamatoval.
Mikuláš si znovu navlékl jako kabát svoji povýšenost. „Hm, ne, to asi neudělám, můj pane. Jsou to totiž moje noviny, víte?“
„Může si něco takového -?“
„Ano, můj pane, může,“ přikývl pan Kosopád. „Obávám se, že může. Svoboda projevu je jedna z pěkných starých ankh-morporských tradic.“
„Můj bože, to myslíte vážně?“
„Jistě, můj pane.“
„A jak to tak dlouho mohlo vydržet?“
„To opravdu nevím, můj pane,“ řekl Kosopád. „Ale tady pan ze Slova,“ dodával s pohledem upřeným na Mikuláše, Je podle mě mladý muž, který by jistě takovou věc nezneužil k tomu, aby narušil hladký chod města.“
Mikuláš na něj vrhl nezávazný úsměv, kývl na pozdrav zbytku společnosti, přešel nádvoří a vyšel na ulici. Ušel ještě kousek cesty, než vybuchl v pobavený smích.
Uběhl týden. Byl významný díky věcem, které se nestaly. Pan Balamuťa z Cechu rytců a tiskařů nepodal žádný protest. Mikuláš přemýšlel, jestli jeho, tedy Mikulášovu složku už nezaložili do police s nápisem „nechat na pokoji“. Konec konců, dost lidí si mohlo myslet, že Vetinari dluží Kometě laskavost, a kdo by stál o to, stát se tou laskavostí, že? Také ho nenavštívil nikdo z hlídky. Faktem je, že se kolem Třpytné ulice pohybovalo větší množství počišťovačů, ale potom, co Mikuláš poslal Jindřichu Královi sto tolarů a paní Králové nádhernou kytici, přestala se Třpytná ulice rychle třpytit.
Přestěhovali se do nové kůlny, zatímco ta stará se přestavovala. Jednání s panem Goudou bylo snadné. Chtěl jen peníze. S lidmi tak jednoduchými víte, jak si stojíte — s jednou rukou v peněžence.
Dovnitř byl dopraven nový lis a i tenhle těžký úkol byl díky penězům zdolán naprosto hladce. Kromě toho už byl lis při výrobě trpaslíky zásadně upraven.
Tahle kůlna byla menší než ta původní, ale Sacharóza dokázala i tady oddělit malý prostor na redakční kancelář. Na rohovou poličku postavila květinu v květináči a vzrušeně mluvila o tom, kolik budou mít místa, až bude dostavěna nová budova. Mikuláš si ale pomyslel, že i kdyby byla seberozlehlejší, uklizená nebude nikdy, protože většina lidí od tisku považuje podlahu za jednu jedinou velkou kartotéku.
Dostal také nový stůl. Přesněji řečeno, byl lepší než nový stůl, byla to původní starožitnost, vyrobená z pravého ořechového dřeva, vykládaná kůží a se dvěma kalamáři, spoustou malých šuplíčků a nefalšovaným živým červotočem. Na takovém stole může člověk opravdu psát.
Bodec do nové kanceláře nepřestěhovali.
Mikuláš právě uvažoval nad dopisem ankh-morporské Ligy pro mravnost, když ho pocit, že někdo stojí nedaleko, přinutil zvednout hlavu.
Sacharóza přivedla dovnitř malou skupinku neznámých lidí, i když v jednom z nich Mikuláš vzápětí poznal zesnulého pana Ohybného, o němž nemohl říci, že ho nezná, ale jen, že ho zná málo.
„Pamatuješ, jak jsme se dohodli, že bychom potřebovali víc lidí, kteří by psali?“ řekla. „Pana Ohybného znáš a tohle je paní Sedimentová,“ — malá bělovlasá žena udělala úpravné ‚pukrlátko‘ — „která miluje kočky a hodně ošklivé vraždy, a tady pan Mc‘Ownick, schopný mladý muž — až z Čtyřixu, který hledá nějaké zaměstnání, než se zase vrátí domů.“
„Vážně? A co jste dělal v Čtyřixu, pane Mc‘Ownicku?“
„Byl jsem na Gumagongské univerzitě, kámo.“
„Vy jste mág?“
„Ne, kámo. Vyhodili mě, protože jsem psal do studentského časopisu.“
„A co?“
„Všechno, fakticky.“
„Aha. A… paní Sedimentová, mám dojem, že jste to byla vy, kdo nám poslal ten dopis, psaný tím krásným jazykem a bez jediné gramatické chyby, v němž navrhujete, že by měl být každý člověk mladší osmnácti let jednou týdně bičován, aby si uvědomil, že nemá být tak hlučný?“
„Jednou denně, pane ze Slova,“ opravila ho paní Sedimentová, Jednou denně, to by je naučilo být mladí!“
Mikuláš zaváhal. Jenže pres se dožadoval potravy a on a Sacharóza si potřebovali odpočinout. Rocky dodával nějaké sportovní novinky, a i když jim Mikuláš vůbec nerozuměl, tiskl je stejně, protože vycházel z předpokladu, že ten, kdo se opravdu věnuje sportu, pravděpodobně neumí číst. Potřebovali víc redaktorů. Stálo to za pokus.
„Tak dobrá,“ přikývl. „Vyzkoušíme si vás a začneme hned — ale!“
Vstal. Všichni se otočili, aby zjistili proč.
„Prosím, nedejte se vyrušovat,“ řekl lord Vetinari ode dveří. „Tohle je naprosto neformální návštěva. Přibíráte nové síly?“
Patricij, následován Važuzlem, přešel dílnu.
„No, ano,“ přikývl Mikuláš. „Jste v pořádku, sire?“
„Ale ano. Spousta práce, samozřejmě, jako vždycky. Takové množství papírů, které musím rychle přečíst, abych to dohonil. Řekl jsem si ale, že si musím udělat chvilku a zajít se podívat na ten náš ‚nezávislý tisk‘, o kterém mi velitel Elánius tak dlouho povídal.“ Poklepal hůlkou na jeden z kovových sloupků lisu. „Ale jak vidím, váš tisk závisí tady na tom kovovém zařízení, které je velmi důkladně snýtováno.“
„Ehm, sire, tak to není. To ‚nezávislý‘ se týká toho, co je tištěno,“ odpověděl Mikuláš.
„Ale to, co tisknete, je závislé na informacích, které dostanete, a také na vašich finančních prostředcích, nebo se mýlím?“
„Ano, ale ani to není ten —“
„Ach. Už chápu. Vy tím myslíte, že vy nejste na nikom závislí a můžete si tisknout, co chcete?“
Nebylo úniku. „Tedy… všeobecně vzato, sire… ano.“
„Protože je to v tom… Jak zní ten druhý zajímavý termín? Aha, už vím… veřejný zájem?“ Lord Vetinari zvedl jednu kovovou literu a se zájmem si ji prohlížel.
„Myslím si, že ano, vaše lordstvo.“
„Ty historky o lidožravých zlatých rybičkách a o tom, jak něčího manžela odnesl velký stříbřitý talíř?“