„Kometě bude potěšením,“ rozzářila se Sacharóza.
„Skvělé. V tom případě —“
„Abych se přiznal, je tady jedna maličkost, o niž bych vás chtěl požádat,“ řekl Mikuláš.
Vetinari se usmál. „Jistě. Pokud bych cokoliv mohl pro Kom—“
„Zúčastníte se tuhle sobotu svatby dcery Jindřicha Krále?“
K jeho tajnému potěšení byl pohled lorda Vetinariho opět zcela prázdný, ale tentokrát proto, že Patricij ve své paměti nenašel osobu, kterou by jej vyplnil. Okamžitě se k němu naklonil Važuzel a zaznělo několik šeptaných slov.
„Ten?“ pozvedl obočí Patricij. „Jindřich Král. Ano. Dokonalé ztělesnění ducha, který z našeho města udělal to, čím je. Neříkal jsem to vždycky, Važuzle?“
„Samozřejmě, pane.“
„Jistě, že se tam zajdu podívat. Předpokládám, že tam bude celá řada známých občanů a předních osobností cechů, že?“
Otázka se vznášela ve vzduchu tiše a nenápadně, ale neodbytně.
„Tolik, kolik jen bude možné,“ odpověděl Mikuláš.
„Nádherné kočáry, čelenky, velkolepé róby?“ promluvil Vetinari k hlavici své hůlky.
„Spousta.“
„Ano, jsem si jistý, že to bude velmi vznešená svatba, na níž bude na co se dívat,“ řekl lord Vetinari a Mikuláš věděl, že Jindřich Král povede svou dceru zástupem, v němž bude mnohem víc šlechty a vznešených osobností, než by dokázal spočítat, a je třeba říci, že zatímco v životě Jindřicha Krále nebylo mnoho místa pro písmena, počítat uměl dokonale. A paní Králová? Ta dostane hysterický záchvat štěstí z čiročirého pasivního snobismu.
„Na oplátku chci zase požádat já vás,“ podíval se na Mikuláše Patricij, „abyste nedráždil velitele Elánia.“ Pak si slabě odkašlal. „Alespoň ne víc, než je nutné.“
„Jsem si jistý, že dokážeme táhnout za jeden provaz.“
Lord Vetinari pozvedl obočí. „Okamžik, já doufám, že ne. Táhnout za jeden provaz, to bývá většinou cílem despotismu a tyranie. Svobodní lidé většinou táhnou každý jinam.“ Usmál se. „To je jediný způsob, jak dosáhnout nějakého pokroku. To, a samozřejmě držet krok s dobou. Přeji vám hezký den.“
Kývl jim na pozdrav a vyšel z budovy.
„Proč jsou všichni stále ještě tady?“ zeptal se Mikuláš přítomných, když kouzlo pominulo.
„No… my totiž pořád nevíme, co bychom měli dělat,“ odpověděla mu paní Sedimentová v rozpacích.
„Běžte do ulic a zjistěte, co by si lidé přáli, aby se objevilo v novinách,“ řekla Sacharóza.
„A taky zjistěte, co by si lidé nepřáli, aby se objevilo v novinách,“ dodal Mikuláš.
„Zajímavé věci,“ doplňovala Sacharóza.
„Jako byl ten déšť psů, co spadl před pár měsícema?“ zeptal se Mc‘Ownick.
„Před pár měsíci nebyl žádný déšť psů!“ utrhl se na něj Mikuláš.
„Ale—“
„Jedno štěně není déšť. Kromě toho vypadlo z okna. Podívejte, nezajímají nás zvířecí srážky, samovolná vzplanutí ani lidé, kteří byli uneseni podivnými létajícími předměty —“
„Pokud se to nestane,“ podotkla Sacharóza.
„Samozřejmě nás to zajímá, když se to stane,” přikyvoval Mikuláš. „Ale když ne, tak ne, jasné? Novinky jsou neobvyklé věci, které se přihodí —“
„A obvyklé věci, které se přihodí,“ doplňovala ho Sacharóza a zmačkala hlášení ankh-morporské Společnosti přátel legrační zeleniny.
„A obyčejné věci taky, to je pravda,“ přikyvoval Mikuláš. „Novinky jsou ale hlavně to, na čem někomu záleží, aby se do novin nedostalo —“
„Až na to, že takové věci už někdy vůbec nejsou žádná novinka —“ přidala si zase Sacharóza.
„Novinky jsou jednoduše to —“ řekl Mikuláš a zarazil se. Všichni ho uctivě poslouchali a dívali se, jak tam stojí s otevřenými ústy a pozdviženým prstem.
„Novinky,“ dokončil poněkud kulhavě, „to je dost ošemetná věc. Ale až nějaké uvidíte, tak je poznáte. Jasné? Výborně. Tak, teď běžte a nějaké najděte.“ „To byl dost náhlý závěr,“ poznamenala Sacharóza, když ostatní odešli.
„Víš, řekl jsem si,“ podíval se na ni Mikuláš, „že… bylo… měli jsme v posledních dnech tolik… stalo se tolik věcí, jedno s druhým —“
„— pokoušeli se nás zabít, ty jsi byl uvězněn, pak ta záplava psů, shořela nám dílna, byl jsi drzý na lorda Vetinariho —“ přikývla Sacharóza.
„No, právě… Takže myslíš, že by na tom nějak moc záleželo… Co bys řekla, kdybysme si… ty a já… udělali volné odpoledne? Myslím tím,“ zaplétal se zoufale, „nikde se přece nepíše, že musíme vydávat noviny každý den, nebo ano?“
„Jenom v hlavičce novin,“ upozornila ho Sacharóza.
„Dobře, ale sama přece víš, že nemůžeš věřit všemu, co čteš v novinách.“
„No… tak dobrá. Já jen dokončím tuhle zprávu a—“
„Zprávy pro vás, pane Mikuláši,“ řekl jeden z trpaslíků a upustil na desku stolu hromádku papírů. Mikuláš zabručel a prolistoval je. Našel v nich několik zkušebních textů z Lancre a ze Sto Lat a už v této chvíli mu bylo jasné, že se bude muset v nejbližší době vypravit na venkov a vycvičit několik skutečných ohlasovačů novinek, lidí, kteří mu budou podávat reporty. Bude jim tedy říkat reportéři. Zprávy, které mu došly, byly totiž odesílány vesnickými kupci a hospodskými, jimž platil penny za řádku. Mezi papíry bylo i několik zpráv, které přinesli poštovní holubi. Ty pocházely od lidí, kteří se stále ještě nedokázali smířit s novou technologií.
„A sakra,“ zaklel tiše. „Starostu Quirmu zasáhl meteorit… už zas!“
„Je to možné?“ podivila se Sacharóza.
„Jak vidíš. Zpráva pochází od pana Kalambura z tamního obecního úřadu. Je to celkem rozumný člověk a nemá ani příliš velkou představivost. Říká, že tentokrát čekal meteor na starostu v uličce.“
„Vážně? Ta žena, od které kupujeme plátno, má syna a ten přednáší na univerzitě předmět Pomstychtivou astronomii.“
„Mohl by nám k tomu něco říci?“
„Vždycky, když přijde k nám do obchodu, tak se na mě usmívá,“ řekla Sacharóza pevně. „Takže nám k tomu něco řekne.“
„Výborně. Kdybys ještě mohla —“
„Pěkné odpoledne, lidičky!“
U přepážky stál pan Zimoval a v náručí choval lepenkovou krabici.
„No nazdar…“ zamumlal Mikuláš.
„Jen se podívejte na tohle,“ řekl pan Zimoval, muž, který by nepochopil narážku, ani kdyby byla obtočena kolem olo-věné trubky.
„Myslím, že prozatím máme legrační ze—“ začal Mikuláš. Zarazil se v půli slova.
To, co vytahoval zardělý chlapík ze své krabice, byl obrovský brambor. Brambor byl samý výrůstek.
Mikuláš už viděl různě bambulaté brambory předtím. Mnohé vypadaly jako tváře, pokud jste to tak chtěli vidět a trochu se pobavit. U tohohle bramboru jste si ale nemuseli nic představovat. Měl tvář. Byla tvořena ďolíky a výčnělky, stejně jako bramborovými očky, ale velmi se podobala té tváři, která velmi nedávno upírala oči do Mikulášova obličeje a pokoušela se ho zabít. Pamatoval si ji velmi dobře, protože i teď, po nějaké době, se mu občas stávalo, že se zpocený probouzel ve tři hodiny ráno a viděl tu příšernou tvář před sebou.