Terry Pratchett
Pyramidy
KNIHA PRVNÍ
Kniha o cestě vpřed
Nic než hvězdy rozhozené temnotou, jako by Stvořitel rozbil přední sklo svého automobilu a nepovažoval za nutné zastavit a to lesklé svinstvo zamést.
Jsme v neviditelném proudu mezi galaxiemi, v mrazivých hlubinách vesmíru, které neobsahují nic než nějakou tu zbloudilou molekulu, pár zaběhlých komet a…
…ale pozor, teď se pohnul velký kruh temnoty, oko se snaží odhadnout jeho velikost, a hle, to, co se zdálo vzdáleným vesmírným nic, se náhle mění ve svět. Hvězdičky, které na něm září, jsou světly toho, co by se dalo milostivě nazvat civilizací.
Jak se tak onen svět líně pohupuje, poznáváme v něm Zeměplochu — plochou a kruhovou, nesenou vesmírem na hřbetech čtyř slonů, stojících na krunýři Velké A’Tuin, jediné želvy, která se kdy dostala do Hertzsprung-Russelova diagramu[1], želvy, jejíž krunýř je poprášen ledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a jejíž oči světélkují rozptýlenou zářivou energií. Nikdo neví, proč to tak je, ale tak to má asi být.
Ve světě na hřbetě takové želvy se může dít mnoho podivných věcí.
A už se také děje.
Ty hvězdy dole, to jsou táborové ohně daleko v poušti a světélka osamělých vesniček vysoko v horách porostlých hustými lesy. Městečka vypadají jako rozmazané mlhoviny, města jako obrovská souhvězdí a velké dvojměstí Ankh-Morpork například září jako několik galaxií, které se nedopatřením srazily.
Ale tady, daleko od velkých populačních center, kde se Kruhové moře setkává s pouští, je vidět svítící modrá linka. K nebi se s hukotem vzpínají plameny chladné jako úbočí ledového pekla. Podivné, neskutečné světlo blikavě ozařuje poušť.
To pyramidy v prastarém údolí Mžilu vyzařují svoji energii k nočnímu nebi.
Síla proudící z jejich parakosmických vrcholů může v následujících kapitolách osvětlit mnohé záhady: proč želvy nenávidí filozofii, proč kozlům škodí příliš mnoho náboženské víry a čím se opravdu zabývají domácí služebné.
Ukáže nám, co by si mysleli naši předkové, kdyby byli naživu. O tom lidé často přemýšleli. Souhlasili by naši předkové s moderní společností, ptají se mnozí, žasli by nad rozvojem dnešního světa? Jenže všechny ty otázky pomíjejí to nejdůležitější. Kdyby naši předkové dnes obživli, mysleli by si jediné: „Proč je tady taková tma?“
Kněz Dios otevřel oči do chladného rána říčního údolí. V posledních dnech nespal. Nevzpomínal si, kdy naposled usnul. Spánek se příliš blížil té druhé věci a kromě toho, jak se zdálo, on ho ani nepotřeboval.
Stačilo si jen lehnout — tedy alespoň lehnout si tady. Všechny jedy, které v těle vznikají z únavy, se odplavily stejně jako všechno ostatní. Na chvíli.
Naštěstí na dobu dostatečně dlouhou.
Spustil na zem nohy z kamenné desky v malé místnůstce. Na základě téměř zanedbatelného impulsu přicházejícího z mozku uchopila jeho pravá ruka hůl ozdobenou zpodobněním několika hadů — odznak jeho úřadu. Na okamžik se zastavil, aby udělal další znamení na stěně, přitáhl si úžeji své roucho a svižným krokem se pustil dolů nakloněnou chodbou a pak ven do sluneční záře. V hlavě se mu už řadila slova vzývání nového slunce. Noc byla zapomenuta, nastával den. Musel udělit mnoho rad a poučení a Dios existoval jen proto, aby sloužil.
Dios neměl nejpodivnější ložnici na světě. Byla to jen ta nejpodivnější ložnice, ze které kdy její majitel po ránu vyšel.
A pak se po nebi rozběhlo slunce.
Mnoho lidí uvažuje o tom proč. Někteří lidé si například myslí, že slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobák hovnivál. To vysvětlení ovšem postrádá určitou technickou fundovanost a má navíc jednu velkou nevýhodu, totiž tu, že jak by se mohlo ukázat, za určitých okolností je pravděpodobně správné.
Slunce tedy doputovalo k západu, aniž se mu přihodilo něco nepříjemného[2], a jeho hasnoucí paprsky čiročirou náhodou zabloudily oknem do jednoho malého pokojíku v Ankh-Morporku a odrazily se od zrcadla.
Bylo to velké zrcadlo, ve kterém se jeho majitel viděl od hlavy k patě. Všichni členové i absolventi školy cechu úkladných vrahů doma mají takové zrcadlo, protože by to byla strašlivá urážka pro vaši oběť, kdybyste při jejím zabíjení nebyli patřičně oblečeni. Těpic se znovu přeletěl kritickým pohledem. To oblečení ho stálo zbytek peněz do posledního měďáku a velmi okázale dávalo najevo, že je z těžkého hedvábí. Při každém pohybu tiše šeptalo. Bylo skvělé.
Konečně ho přestávala bolet hlava. Během dne ho ta bolest málem zabila. Ocitl se v nebezpečí, že bude muset začít zkoušku s rudými skvrnami před očima.
Povzdechl si, otevřel černou truhličku, vytáhl z ní své prsteny a postupně si je navlékl. Další skříňka ukrývala sadu nožů z klačské oceli, s čepelemi začerněnými lampovou černí. Ze sametových sáčků pak začal jednu po druhé vytahovat rozličné složité a chytré pomůcky a zařízení a zasouval si je do příslušných kapes. Pár dlouhých vrhacích tling přesně zapadlo do pouzder na vnitřní straně holení bot. Kolem pasu přes kroužkovou košili si omotal tenké hedvábné lanko se skládacím záchytným háčkem. Krátkou foukačku připevnil na její kožený řemínek a spustil si ji pod plášť na záda, takže mu ležela mezi lopatkami. Pak do další kapsy vsunul malou krabičku se zásobou různých šipek, jejichž špičky byly pečlivě kryty korkovými chránítky a těla popsána braillovým písmem pro snazší rozlišování potmě.
Těpic zamrkal, zkontroloval čepel svého rapíru, zasunul jej do pouzdra a bandalír si přehodil přes pravé rameno, aby tak vyvážil vak s olověnými koulemi do praku, který mu visel na rameni levém. Dodatečně přistoupil k zásuvce, ve které přechovával ponožky, a vytáhl z ní pistolový samostříl, láhev oleje, velký kovový kroužek s výběrem paklíčů a po krátkém zamyšlení ještě tlačnou dýku, krabičku kovových čtyřostných spon, vhodných k zastavení postupu bosého protivníka, a mosazný kotníkový boxer.
Nakonec si Těpic nasadil klobouk a hmatem si ověřil, že je na svém místě v podšívce dýnka ukryto několik metrů stočeného vázacího drátu. Klobouk si posadil na hlavu ve šviháckém úhlu, vrhl na sebe do zrcadla poslední spokojený pohled, otočil se na podpatku a velmi pomalu vykročil.
Ankh-morporské léto dosáhlo plné zralosti. Upřímně řečeno víc než to. Smrdělo.
Velká řeka se změnila v proud lávy pomalu se posouvající mezi Ankhem, to je městem s lepšími adresami, a Morporkem na protějším břehu. Morpork vypadal jako dvojče dehtové jámy. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.
Větší část řečiště se změnila v plástev popraskaného vyschlého bláta. Slunce vypadalo jako obrovský měděný gong přibitý na oblohu. Vedro, které téměř vysušilo řeku, se ve dne pokoušelo město usmažit a v noci upéct. Kroutilo prastaré trámy a měnilo stoky ve středech ulic v oblaka dusivého okrového prachu.
To nebylo běžné ankh-morporské počasí. Město mělo sklony být mlhavé a nezdravé, plné kluzké vlhkosti a chladu. Teď sedělo na rozpálené pláni jako ropucha na právě vypálené cihle. Dokonce i teď, kolem půlnoci, bylo vedro strašlivé, dusilo ulice jako přižahlý samet, spalovalo vzduch a mačkalo z něj poslední zbytky dechu.
1
Pozn. překl.: Hertzsprung-Russeluv diagram — grafické znázornění závislosti absolutní hvězdné velikosti na spektrální třídě hvězd. Je třeba říci, že Velká A’Tuin byla pro oba badatele zpočátku doslova velkou neznámou.
2
Pozn. autora: Jako například, že by si ho někdo zahrabal do písku a nakladl do něj vajíčka.