„No tak, co je to?“ ptal se Těpic. „Jen to zkus,“ pobízel ho Pomošt. „Ochutnej to. Takovou šanci už nikdy nebudeš mít.“
„Mně se zdá skoro škoda do toho sáhnout,“ podíval se Artur na jemné aranžmá na svém talíři. „Co jsou ty malé červené věcičky?“
„To jsou ředkvičky,“ prohlásil pohrdavě Pomošt. „Ty vůbec nejsou důležité. Pokračuj.“
Těpic se natáhl a na malou dřevěnou vidličku napíchl pláteček bílého rybího masa, tenkého jako papír. Šéfkuchař squishi ho studoval s výrazem otce, který pozoruje batole na oslavě jeho prvních narozenin. A jak si Těpic uvědomil, se stejným výrazem ho pozoroval téměř celý zbytek restaurace.
Opatrně sousto přežvýkal. Maso bylo slané, mírně gumovité a v jeho chutí byl náznak pachu odpadních trubek.
„Chutná?“ zeptal se Pomošt horlivě. Několik lidí sedících u okolních stolů začalo tleskat.
„Je to takové jiné,“ rozhodl se nakonec Těpic a žvýkal dál. „Co je to?“
„Hlubokomořská nafukovací ryba.“
„Počkej,“ řekl spěšně, když viděl, s jakým výrazem odkládá Těpic příbor. „Absolutně nic se ti nemůže stát, pokud byl pečlivě odstraněn každý kousek žaludku, jater a trávicího traktu. Proto to taky stojí tolik peněz a proto neexistuje žádný druhý nejlepší kuchař nafukovacích ryb. Je to nejdražší jídlo na světě, lidi o tom píšou poémy —“
„Jen aby u mě nedošlo k chuťové explozi,“ prohlásil poněkud nejistě Těpic a snažil se zachovat klid. Ryba však musela být udělána dobře, jinak už by touhle dobou visel po okolních zdech místo tapety. Potom opatrně strčil vidličkou do jemně nakrájených kořínků, které vyplňovaly zbytek talíře.
„A co se mnou udělá tohle?“
„No, pokud není tohle připraveno správným způsobem, reagují po šesti týdnech velmi ošklivě s tvými žaludečními šťávami,“ objasňoval Pomošt. „Promiň, myslel jsem si, že bychom to měli oslavit nejdražším jídlem, jaký si můžem dovolit.“
„Je mi to jasné. Ryby a pomfrity pro muže,“ zavrtěl hlavou Těpic.
„Neměli by tady trochu octa?“ zeptal se Artur plnými ústy. „A trocha zeleného hrášku by taky neuškodila.“
Zato víno bylo skvělé. I když ne zase dokonalé. Nebyl to jeden z těch nejlepších ročníků. Ale vysvětlovalo, proč Těpice celý den před zkouškou tak strašně bolela hlava.
Byl to totiž poflammar. Jeho kamarádi koupili čtyři láhve jinak docela obyčejného bílého vína. Důvod, proč bylo tak drahé, spočíval v tom, že vínové keře, na nichž vyrostou hrozny, ze kterých bylo vyrobeno, zatím ještě nebyly ani nasazeny[9].
Světlo se na Ploše pohybuje velmi pomalu. Není žádný spěch. Proč se unavovat? Při rychlosti světla je totéž místo vlastně všude.
Král Ptepicchamon XXVII. pozoroval zlatý kotouč, který se vznášel nad okrajem světa. Od řeky, zakryté mlhou, se vzneslo hejno jeřábů.
Býval vždy pečlivý. Nikdo mu nikdy nevysvětlil, jak člověk přiměje slunce, aby vyšlo, řeku, aby tekla, a úrodu, aby vyrostla. Jenže kdo by mu to mohl vysvětlit? Koneckonců, on byl bůh. Měl by to vědět. Jenže to nevěděl, takže tak opatrně kráčel životem a doufal, že to všechno bude správně fungovat, a zdálo se, že to byl ten správný přístup. Potíž byla v tom, že kdyby to bylo náhodou nefungovalo, nevěděl by proč. Často míval noční můru, která byla vždycky stejná. Bylo ráno a třásl s ním nejvyšší kněz Dios, jenže ono samozřejmě nebylo ráno, všechna světla v paláci svítila a venku, na třetím nádvoří ozářeném jen svitem hvězd, reptal narůstající rozezlený dav a každý se díval s očekáváním na něj…
A jediné, co on byl schopen udělat, bylo říci „promiňte“.
Děsilo ho to. Jak snadno si pak člověk představil, jak řeka zamrzá, na palmy zuřivě útočí mráz a ukusuje jim list za listem (které se při pádu na zmrzlou zem rozbíjely jako skleněné) a z nebe padají zmrzlí ptáci…
Padl na něj stín. Pozvedl oči zamlžené slzami k šedému a prázdnému obzoru a ústa se mu v hrůze otevřela.
Odhodil pokrývku, vyskočil a pozvedl v úpěnlivé a pokorné prosbě obě ruce. Ale slunce zmizelo. On byl bůh, byla to jeho práce, jediná věc, kterou měl na starost, a on teď zklamal celý svůj národ.
Už v duchu slyšel rozhořčení zástupů, dunivý řev, který mu naplňoval uši, jehož rytmus se pomalu změnil na neodbytný a známý, až dosáhl síly, kdy už ho netísnil, ale povznášel nad tu slanou modrou poušť, kde věčně zářilo slunce a po nebi se proháněly baculaté obláčky.
Faraón se pozvedl na špičky, zaklonil hlavu a rozepjal křídla. Pak skočil.
Když se vznášel k obloze, překvapilo ho, že za sebou uslyšel tupý náraz. A slunce se vylouplo z mraků.
Faraón nad tím vším později cítil velké rozpaky.
Tři zbrusu noví vrazi se pomalu potáceli ulicí a neustále se nakláněli tak, jako by měli už už spadnout, a pokoušeli se zpívat známou odrhovačku „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy“. Musíme jim přiznat, že všichni tři alespoň začínali ve stejné tónině.
„Je dlouhá a čouhá a jen oni znají, k čemu ji mají —“ pořvával rozjařeně Pomošt. „K sakru, do čeho jsem to šláp?“
„Ví náhodou někdo, kde to jsme?“ zeptal se po chvilce Artur.
„Ale dyť… dyť jsme přece chtěli domů, do cechu,“ bručel Těpic. „Jenže… jenže jsme asi museli někde špatně zahnout, protože před náma je řeka. Já ji cítím.“
Arturovým alkoholickým brněním přece jen prorazila opatrnost.
„Mohli by tady být nezpeč—, nezbeč—, nebezpeční lidé, takhle v noci,“ nadhodil pokusně.
„Jasňačka,“ přikývl spokojeně Pomošt. „My. Máme na to dokonce papír! Smě udělali testy a vůbec. Bych chtěl vidět někoho, kdo by si s náma něco začal.“
„Bodejť!“ souhlasil s ním nadšeně Těpic a opřel se o své kamarády v náhlém návalu ztráty rovnováhy. „Bysme je rozsekali vocaď až po todlecto!“
„To víš!“
Nejistě se vpotáceli na Mosazný most.
Abychom řekli pravdu, v nočních stínech se opravdu ukrývali jistí nebezpeční lidé a v posledních chvílích se drželi pouhých šest sedm metrů za nimi.
Složitý systém zločinných cechů neudělal z Ankh-Morporku místo bezpečnější, pouze přivedl nebezpečí, která tam hrozila, na rozumnou úroveň a položil všeobecnému ohrožení určité a spolehlivé základy.
Hlavní cechy chránily město s větší pečlivostí a bezpochyby s větším úspěchem, než to kdy dokázaly staré hlídky. Bylo pravda, že jakýkoliv zloděj na volné noze nebo zloděj přistižený bez zločinecké licence se okamžitě stal předmětem sociálního dohledu a navíc zjistil, že má kolena spojena dlouhým hřebíkem[10]. V každém případě se vždycky našlo několik dobrých duší, které se rozhodly zkusit nezákonný život, a právě pět podobných lidí se teď přibližovalo k naší trojici. Měli v úmyslu poskytnout jim speciální nabídku tohoto týdne — podříznutý krk plus oloupení a pohřeb v říčním bahně na místě dle vlastního výběru.
Lidé se normálně drželi vrahům z cesty, protože podvědomě cítili, že zabíjení lidí za velké sumy peněz musí být něco, s čím bohové jistě nesouhlasí (bohové většinou dávají přednost tomu, když jsou lidé zabiti za sumu docela malou, nebo ještě raději, když je to zadarmo), protože to vede ke zpupné pýše. Bohové jistě velmi silně věří ve spravedlnost, alespoň v tu, která se týká lidí, a je známo, že ji uplatňují tak horlivě, že se lidé v okruhu několika kilometrů mění na solné sloupy.
9
Pozn. autora: Tahle zpětná vína se vyrábějí z hroznů, jež patří k rostlinám loňkám, v tomto případe víceloňkám, které rostou jen ve výjimečně silném magickém poli. Normální rostliny rostou po tom, co byla vysazena jejich semena — s loňkami je tomu naopak. I když i loňková vína působí toxikaci organismu jako vína ostatní, působení zažívacího traktu na molekuly vína vyvolává naprosto neobvyklou reakci, jejíž výsledný efekt spočívá v tom, že hrozící podnapilost vrhne zpátky do doby několik hodin před okamžikem, kdy se víno pije. Od toho také pochází známé rčení: „Když se chceš zbavit opice, polkni chlup psa, který tě teprve pokouše.“
10
Pozn. auora: Když zlodějský cech vyhlásil v roce Přepracovaného lenocha generální stávku, úředně přiznaná úroveň zločinu se zdvojnásobila.