Na druhé straně čerň vrahů nezastraší každého a v určitých společenských kruzích je zabití vraha prestižní záležitost. Je to, jako když hodíte v kostkách najednou šest šestek.
Takže všeobecně vzato trojice vrahů, která se teď potácela přes Mosazný most, byla napůl mrtvá z pití a ti, kteří se plížili za nimi, byli odhodláni doplnit jejich stav na celek.
Pomošt narazil do jednoho z heraldických hippopotamů[11], kteří lemovali tu stranu mostu, jež směřovala k moři, a nahnul se přes zábradlí.
„Nějak mi nechce sloužit žaludek,“ omlouval se.
„Ale to si klidně posluž,“ nabádal ho Artur, „od toho tady ta řeka je.“
Těpic si povzdechl. Řeky ho lákaly. Měl pocit, že byly stvořeny proto, aby na jejich hladině pluly lekníny a pod ní krokodýlové, a Ankh na něj vždycky zapůsobil velmi depresivně, protože kdybyste na jeho hladinu položili leknín, okamžitě by se rozpustil. Celou cestu od podhůří hor Beraní hlavy zavlažoval rozlehlé náplavové roviny a v čase, kdy dorazil do Ankh-Morporku (cca l mil. obyv.), dalo se o něm říkat, že je tekutý jen proto, že se pohyboval o něco rychleji než okolní zem. Obsah zvráceného žaludku mohl pravděpodobně způsobit, že hodnota jeho průměrného znečištění se snížila.
Zíral na slabý proud, který se pomalu plazil mezi dvěma prostředními pilíři, a pak zvedl hlavu k šedivému obzoru.
„Brzo vyjde slunce,“ nadhodil.
„Nepamatuju si, že bychom objednávali něco takového,“ zamumlal Pomošt.
Těpic ustoupil o krok zpět a v té chvíli mu kolem nosu proletěl nůž a zabodl se do zadku hrocha vedle něj.
Z mlhy se vynořilo pět postav. Tři vrazi se instinktivně semkli do hloučku.
„Jestli se ke mně přiblížíte,“ zasténal Pomošt a rukama si sevřel žaludek, „budete toho litovat. Účtenka za čistírnu bude děsná!“
„A to se podívejme,“ prohlásil náčelník lupičů, „co to tady máme?“ To jsou věci, které se za těchto okolností většinou říkají.
„Jste z cechu zlodějů?“ zeptal se Artur.
„Ne,“ zašklebil se náčelník. „My jsme jedna ze zanedbatelných neorganizovaných menšin, která dělá všem ostatním to špatné jméno. Dejte nám své cennosti a zbraně, prosím. To samozřejmě na celkovém výsledku nic nezmění, chápejte, ale olupování krvavých mrtvol je činnost nechutná a ponižující.“
„Mohli bychom jim uklouznout,“ prohlásil Těpic nejistě.
„Na mě se nekoukej,“ zabrumlal Artur, „nenašel bych ani vlastní zadek, i kdybys mně k němu udělal značky.“
„Jestli se mi udělá špatně, budete toho vážně litovat,“ opakoval Pomošt.
Těpic si vzpomněl na vrhací nože, které měl v obou rukávech, ale bylo mu jasné, že šance vytáhnout alespoň jeden z nich a potom ještě žít tak dlouho, aby ho mohl hodit, jsou pravděpodobně velmi malé.
V takových okamžicích bývá často velmi důležité osvícení vírou. Otočil se a zvedl obličej ke slunci, které se právě vylouplo z ranních mraků. V jeho středu byla malá skvrnka.
Král Ptepicchamon XXVII. blahé paměti otevřel oči.
„Letěl jsem,“ zašeptal, „pamatuji si, že jsem měl křídla. Co tady dělám?“
Pokusil se vstát. Na okamžik pocítil strašlivou tíhu, která z něj najednou spadla, takže se vztyčil na nohy téměř bez námahy. Podíval se dolů, co ho to vlastně táhlo k zemi.
„Propáníčka!“ prohlásil.
Civilizace říčního království měla k smrti a k tomu, co přijde po ní, hodně co říci. Pravdu řečeno, o životě toho moc neříkala, protože život považovala za jakousi nepříliš důležitou předehru k hlavnímu kusu. Život byl prostě něco, čím bylo potřeba zdvořile prospěchat, a proto faraón došel velmi rychle k závěru, že je mrtev. Hlavní roli v té úvaze hrál především pohled na jeho vlastní polámané tělo ležící pod ním na písku.
Všude kolem vládla podivná šeď. Okolní krajina měla neskutečný vzhled, vypadala, jako by jí mohl podle libosti procházet. A možná, pomyslel si, by to skutečně šlo.
Oprášil si tu analogii z rukou. Takže je to tady. Teď to teprve bude zajímavé, protože teď konečně začne opravdu žít!
Za zády mu zazněl hlas.
DOBRÉ RÁNO[12].
Král se otočil.
„Dobrý den,“ řekl. „S kým mám tu —“
SMRŤ, řekl Smrť.
Král se zatvářil překvapeně.
„Ale pokud tomu rozumím, tak Smrť vypadá jako obrovský tříhlavý brouk skarabeus,“ prohlásil.
Smrť pokrčil rameny.
NO PROSÍM. TAK TEĎ TO VÍTE.
„A co to máte v ruce?“
TOHLE? TO JE KOSA.
„To je ale prazvláštní předmět, že?“ zavrtěl hlavou faraón. „Vždycky jsem si myslel, že Smrť třímá perlík Milosti a srp Spravedlnosti.
Zdálo se, že se nad tím Smrť na chvíli zamyslel.
V ČEM? ZEPTAL SE NAKONEC.
„Prosím?“
STÁLE JEŠTĚ MLUVÍME O VELKÉM BROUKOVI?
„Ach tak. V kusadlech, předpokládám. Ale mám dojem, že na jedné fresce v paláci má ruce.“ Král zaváhal. „Teď mi to připadá trochu hloupé, když tak o tom s vámi mluvím. Myslím toho obřího brouka s rukama. A hlavou posvátného ibise, pokud si vybavuji.“
Smrť si povzdechl. Nebyl stvoření času a minulost a budoucnost pro něj byla totéž, ale bylo období, kdy se pokoušel ukazovat každému klientovi v té podobě, v jaké ho očekával. To se ale nedařilo, protože obvykle nebyl schopen zjistit, jak si ho klient představuje, dokud tento nebyl mrtev. Nakonec se rozhodl, že vzhledem k tomu, že nikdo z lidí ve skutečnosti na svou smrt nevěří, udělá radost sám sobě, a uchýlil se k tradičnímu a pohodlnému černému rouchu s kápí. V téhle podobě ho přijímali všude stejně ochotně jako ty nejlepší kreditní karty.
„No,“ nadhodil nakonec faraón, „myslím, že bychom měli raději jít.“
KAM?
„Vy to nevíte?“
JÁ JSEM TADY JEN PROTO, ABYCH DOHLÉDL, ŽE ZEMŘETE VE SPRÁVNÉM ČASE. CO SE STANE POTOM, TO UŽ JE JENOM VAŠE VĚC.
„No… „ král se automaticky poškrabal na bradě, „obávám se, že teď budu muset počkat, než udělají všechny přípravy a tak dál. Než mě mumifikují. A postaví tu mizernou pyramidu. Ehm. Musím tady zůstat a čekat, až to bude všechno odbyté?“
PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE ANO.
Na rozkvetlém záhonu se pásl obrovský nádherný bělouš. Smrť luskl prsty a kůň se k němu drobným klusem rozběhl.
„No, v tom případě myslím, že se budu raději dívat jinam. Oni ze mě totiž nejdřív musí vyndat všechny ty rozčvachtané věci, víte?“ Jako malý mráček mu po tváři přeběhla starost. Věci, které se mu za života zdály naprosto logické a správné, se mu teď, po smrti, začínaly zdát přinejmenším podezřelé.
„Dělají to proto, aby nakonzervovali tělo, a připravili je tak na život v podsvětí,“ dodal poněkud ohromeným hlasem. „Pak vás celého obtočí obvazy. Alespoň tohle se mi docela logické zdá.“
Poškrabal se na nose. „Ale na druhé straně s vámi do pyramidy dají zásobu vybraných lahůdek a nápojů. Trochu strašidelné, vážně.“
11
Pozn. autora: Jedna ze dvou[37] legend, které se týkají založení Ankh-Morporku, vypráví o tom, že dva osiřelí chlapci, kteří město vystavěli, byli coby nemluvňata nalezeni a odkojeni hrošicí (v zeměplošské literatuře nazývané orijeple, i když někteří historici tvrdí, že je to nesprávný výklad a přepis slova orejaple, což je velmi rozšířený typ prosklené skříňky na alkoholické nápoje). Most lemuje osm heraldických hroších figur obrácených hlavami k moři. Říká se, že až nastane čas a město se ocitne v nebezpečí, hroši oživnou a dají se na útěk.
12
Pozn. překl.: Ty, kteří zaboudili do světa Zeměplochy poprvé, upozorňuji (všichni ostatní to samozřejmě vědí), že velká písmena znázorňují, že mluví Lupič duší, Vítěz nad říšemi, Pohlcovač oceánů, Zloděj let, Poslední realita, Sekáč lidstva, Velký spravedlivý — zkrátka zeměplošský Smrť. V našem příběhu se objeví ještě jednou a obávám se, že nováček by ho mohl minout.