Ptakospar IIb opatrně poklepal na kámen svou holí.
Vzduch nad kamenem se rozechvěl horkem, kvádr pak najednou začal ve spršce jemného kamenného prachu stoupat vzhůru, až se zakolébal na dva metry nad zemí, přidržován jen kotvícími lany.
Nic víc na tom nebylo. Těpic očekával hřmění hromu, nebo alespoň šlehající plameny. Ale to už se dělníci shromažďovali kolem dalšího obrovského kvádru, zatímco několik z nich táhlo první kámen ke staveništi. „Velmi působivé,“ prohlásil smutně.
„Zajisté, Sire,“ přikývl Dios. „Ale teď se musíme vrátit nazpět do paláce. Brzo už nastane čas na obřad Třetí hodiny.“
„Ano, ano, dobrá,“ odvrátil se popuzeně Těpic. „Skvělá práce, Ptakospare, jen tak dál.“
Ptakospar, plný rozpaků a stísněného zmatku, se rozkomíhal v poklonách jako houpačka.
„Jistě, Sire, rozumím, Sire,“ řekl, sebral veškerou odvahu, zavřel oči a vrhl se po hlavě do největšího dobrodružství svého života. Oslovil krále: „Mohu vám ukázat nejnovější plány stavby, Sire?“
„Král už přece plány odsouhlasil,“ ohradil se Dios. „A oprav mě, pokud se pletu, ale zdá se, že stavba je v běhu.“
„Ano, ano, ale,“ snažil se Ptakospar horečnatě, „napadlo nás, že tahle přístupová cesta, tady, podívejte, ta, která je přímo před vchodem do pyramidy, jak nádherné místo! Jak by se tady vyjímala socha například Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaných hostů, co říkáte? V celkovém rozpočtu by byla její cena zanedbatelná —“
Dios se podíval na náčrty, „Tohle mají být křídla?“ zeptal se. „Co zanedbatelná, byla by prakticky nulová, řeknu vám, co udělám, já —“ snažil se Ptakospar se zpoceným čelem.
„A tohle je nos?“ naklonil Dios hlavu na stranu.
„Spíš zobák,“ vysvětloval Ptakospar. „Pohleď, velký Die, co kdybychom ji tam —“
„Myslím, že raději ne,“ zavrtěl hlavou Dios. „Ne. Opravdu ne.“ Rozhlédl se lomem, aby našel Těpice, zasténal, vstrčil staviteli nazpět do ruky svazek náčrtů a dal se do běhu.
Těpic se pustil dolů cestou k čekajícím vozům a přitom toužebně sledoval všechno to okolní hemžení. Tu se zastavil, aby pozoroval skupinu dělníků, kteří připravovali rohový kámen. Když na sobě ucítili jeho pohled, znehybněli a upírali na něj rozpačité pohledy.
„Skvělé, skvělé,“ zabručel Těpic, když si kámen prohlédl, přestože všechno, co o kamenictví věděl, by se dalo vytesat na jediné zrnko písku. „Jaký nádherný kus kamene.“
Obrátil se k nejbližšímu muži, jemuž okamžitě spadla brada.
„Ty jsi kameník?“ zeptal se. „Musí to být velice zajímavá práce, co?“
Muži nejdřív napůl vylezly oči z důlků a pak upustil dláto. „Erk,“ řekl.
O sto metrů dál pleskaly po pěšině Diovy sandály a kolem kolen mu pleskal lem jeho roucha. Zvedl si je ještě výš a rozběhl se, co mu nohy stačily.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Těpic dělníka.
„H-h-hlinopal,“ vykoktal ze sebe zděšený muž.
„Výborně, skvěle,“ řekl Těpic, uchopil muže za hrůzou ochrnutou ruku a srdečně mu s ní potřásl.
„Sire!“ křičel Dios už z dálky. „Ne!“
A kameník se otočil, levou rukou si držel pravici v zápěstí a zoufale se rozkřičel.
Těpic sevřel opěradla svého trůnu a upřel pohled na nejvyššího kněze.
„Ale to je jen gesto sympatie, nic víc. Tam, odkud jsem přišel —“
„Vy pocházíte odsud, Sire!“
„Ale při smilování bohů, useknout mu ruku? To je příliš kruté!“
Dios postoupil kupředu. Teď se jeho hlas vrátil do normálních, hladce naolejovaných kolejí.
„Kruté, Sire? Ale bude to provedeno opatrně a s péčí, s pomocí drog, které by ho zbavily bolesti. Určitě zůstane naživu.“
„Ale proč?“
„Vysvětlil jsem vám to, Sire. Nemůže tu ruku používat, protože by to byla svatokrádež. Je to věřící muž a velmi dobře to ví. Pamatujte, Sire, uvědomte si, že jste bůh!“
„Ale ty se mě dotknout můžeš. Sluhové také!“
„Já jsem kněz, Sire,“ odpověděl mu Dios jemně. „A sloužící k tomu mají zvláštní svolení.“
Těpic se kousl do rtu.
„To je barbarské,“ řekl.
Diova tvář se ani nepohnula.
„Neuděláte to,“ rozhodl se nakonec Těpic. „Já jsem král. Zakazuji, aby to bylo provedeno, rozumíš!“
Dios se uklonil. Výraz na jeho tváři Těpic odhadl tak na č. 49 — zděšený nesouhlas.
„Vaše přání bude splněno, ó, fontáno vší moudrosti. I když, samozřejmě se může stát, že ten muž vezme věci do svých rukou, když dovolíte.“
„Co tím myslíš?“ štěkl na něj Těpic.
„Sire, kdyby ho byli jeho druzi nezastavili, byl by to udělal sám. Pokud jsem tomu rozuměl, chtěl si ruku useknout dlátem.“
Těpic se na něj díval a pomyslel si: jsem cizinec ve známé zemi.
„Aha,“ řekl nakonec.
Chvíli přemýšlel.
„Dobrá, v tom případě musí být operace provedena s veškerou péčí a ten muž musí dostat penzi, je ti to jasné?“
„Jak si přejete, Sire.“
„Slušnou penzi.“
„Rozumím, Sire. Odměnu na rozchodnou, Sire,“ přikývl Dios nevýrazně.
„A možná že bychom ho pak mohli zaměstnat nějakou lehčí prací kolem domu.“
„Jako jednorukého kameníka?“ Diovo levé obočí se o zlomek milimetru pozvedlo.
„Jako cokoliv, Die.“
„Jistě, Sire. Jak si přejete. Sám se rozhlédnu, kde nám v paláci chybí nějaká ta ruka.“
Těpic na něj upřel pohled. „Já jsem král, je to jasné, že?“ prohlásil ostře.
„Ta skutečnost je to první, co si uvědomuji, když procitám, Sire, a pak celý den.“
„Die?“ zvolal Těpic, když byl Dios na odchodu.
„Sire?“
„Přikázal jsem před několika týdny, aby mi z Ankh-Morporku přivezli péřové lůžko. Předpokládám, že náhodou nevíš, co se s ním stalo?“
Dios mávl rukou ve výmluvném gestu.
„Obávám se, Sire, že podél kalianského pobřeží vládne poslední dobou silná pirátská aktivita,“ odpověděl.
„Předpokládám, že piráti nesou zodpovědnost i za to, že se tady neobjevil expert z cechu instalatérů a žumponorů?[16]“ pokračoval Těpic kysele.
„Určitě, Sire. Nebo možná bandité.“
„Nebo se možná z nebe snesl obrovský dvouhlavý pták a odnesl je, co?“ ušklíbl se Těpic.
„Všechno je možné, Sire,“ odpověděl nejvyšší kněz a jeho tvář vyzařovala úctu.
„Můžeš jít, Die.“
„Sire, mohl bych vám připomenout, že v páté hodině vás navštíví vyslanci ze Tsortu a Efebe?“
„Ano. Můžeš jít, Die.“
Těpic zůstal sám, tedy alespoň tak sám, jak se to v jeho případě rozumělo. To znamená, že kromě něj byli v místnosti dva ovívači, osobní sluha, dva obrovští osobní strážci, pravidelně verbovaní v Zázrakousku, a pár služebných dívek.
Oh, ano. Služebné. Se služebnými se stále ještě tak docela nevyrovnal. Pravděpodobně je vybíral Dios, jako ostatně všechno v paláci, a ukázal překvapivě dobrý vkus v otázkách například olivové pleti, ňader a nohou. Kdyby daly ty dvě dohromady všechno oblečení,. které měly na sobě, stěží by zakrylo malý talířek. Bylo to neobyčejně zajímavé, protože právě to je jakýmsi záhadným způsobem změnilo ve dva přepychové pohyblivé kusy nábytku, stejně bezpohlavní jako kamenné sloupy u dveří. Těpic si povzdechl, když si vzpomněl na ženy v Ankh-Morporku, které byly zahaleny od hlavy až k patě do brokátu a přitom způsobily, že se celá třída červenala až ke kořínkům vlasů.
16
Pozn. autora: Žumponor je dělník, který se zabývá stavbou a čištěním kalových a fekálních jímek, jak suchých, tak ostatních. V Ankh-Morporku, kde je vodní hladina podzemní vody na úrovni terénu, jsou žumponoři velmi vytížení, ale současně k nim obyvatelstvo chová až zbožný respekt. Tak například každý, kdo potká žumponora, přejde uctivě na druhou stranu ulice.