Natáhl se k míse s ovocem. Jedna z dívek jej okamžitě uchopila za ruku, jemně mu ji odsunula stranou a pozvedla hrozen.
„Prosím, neloupat,“ prohlásil Těpic. „Slupka je z toho ta nejlepší část. Plná výživných vitamínů a minerálů. Jenže předpokládám, že o něčem takovém jste asi ještě neslyšely, co, protože to vymysleli teprve nedávno,“ dodal hlavně pro sebe. „V posledních šesti sedmi tisících letech,“ dokončil kysele.
Tak, a tady máš relativitu, s jakou plyne čas, pomyslel si smutně. Možná že všude jinde plyne, ale tady ne. Tady se prostě hromadí jako sníh. Jako kdyby nás zpomalovaly ty pyramidy, jako ty věci, které se užívají na lodích, jak tomu říkají vlečné kotvy. Zítřek je tady něco jako slabě ohřátý včerejšek.
Stejně mu hrozny oloupala, zatímco vteřiny se řítily rychlostí padajících sněhových vloček.
Na staveništi Velké pyramidy zatím pluly vzduchem obrovské kamenné kvádry a zasouvaly se na svá místa, jako by tady běžel pozpátku film zachycující explozi. Bloky skutečné létaly mezi lomem a staveništěm, vznášely se tiše nad zemí, vysoko nad svými hranatými stíny.
„Musím ti přiznat,“ obrátil se Ptakospar ke svému synovi, když bok po boku stáli na pozorovací věži, „že je to úžasné. Jednou budou lidi žasnout nad tím, jak jsme mohli něco takového dokázat.“
„Celá ta záležitost s posouvači kulatin a biči,“ prohlásil spokojeně IIb, „to už je stará vesta. Na to můžeme zapomenout.“ Mladý stavitel se usmál, ale v jeho úsměvu byl náznak nepříčetné pýchy.
Bylo to opravdu úžasné. Bylo to ještě úžasnější, než to mělo být. Nemohl se ubránit dojmu, že pyramida je…
Sám se sebou v duchu zatřásl. Za takové myšlenky by se měl stydět. V tomhle zaměstnání se člověk mohl stát snadno pověrčivým, když si nedal pozor.
Bylo jen přirozené, že mnoho hmot tvořilo tvar pyramidy samo o sobě — přesněji řečeno tvar kužele. Zkoušel to dnes ráno. Obilí, sůl, písek… voda ne, ne, ta sem nepatří. Ale na druhé straně nebyla pyramida nic jiného než upravený kužel. Kužel, který se rozhodl, že bude vypadat trochu k světu.
Nemohlo se stát, že by to o chlup přepískl v parakosmických mírách?
Otec ho poklepal po zádech. „Skvělá práce,“ opakoval. „Podívej, ono to skoro vypadá, jako kdyby se to stavělo samo!“
IIb vyjekl a zakousl se do zápěstí, takové dětské gesto, ke kterému se v dospělosti vracel jen tehdy, když byl výjimečně nervózní. Ptakospar si toho nevšiml, protože v té chvíli k úpatí věže doběhl jeden z předáků a mával svou obřadní měřičskou berlou. Ptakospar se naklonil přes zábradlí. „Co se děje?“ dotazoval se. „Povídám, musíte jít okamžitě se mnou, ó, mistře!“ Na horní ploše rozestavěné pyramidy, která byla zhruba v polovině celkové výšky, probíhaly nějaké drobnější práce na vnitřním sytému místností. Spojení „dělat dojem“ už tady nebylo na místě. Jak se zdálo, lépe se teď hodilo „budit hrůzu“.
Kamenné kvádry se snášely z nebe v jakémsi pomalém obřím tanci, dosedaly a posouvaly se, zatímco jejich mahuti[17] pokřikovali jeden na druhého a nešťastní kontroloři se pokoušeli do všeobecného ruchu vykřikovat své pokyny.
Ptakospar se prodral hloučkem dělníků stojících kolem nějakého blíže neurčeného středu. Alespoň tady bylo zatím ticho. Hrobové ticho.
„Dobrá, dobrá,“ prohlásil. „Tak co se to tady… oh.“ Ptakospar IIb natáhl hlavu přes otcovo rameno a pak si rychle nacpal pěst do úst.
Ta věc byla svrasklá. Byla prastará. Kdysi to však byla rozhodně věc živá. Ležela na jedné kamenné desce jako stará vysušená švestka.
„Byla to moje svačina,“ oznámil mu hlavní omítkář.
„Měl jsem ho, sakra, na svačinu. Jak já se na to jablko těšil!“
„Ale to přece nemohlo tak brzo začít,“ zašeptal vyděšeně IIb. „Nemůže mít ještě vypěstovány časové uzly, totiž, chtěl jsem říct, jak to už teď může vědět, že z toho bude pyramida?“.
„Natáhl jsem se pro tu sváču a můžu říct, že jsem měl pocit, jako že… no byl to ošklivej pocit,“ stěžoval si omítkář.
„Pozor, ten uzel má zápornou hodnotu,“ dodával IIb. „Záporné by se neměly objevovat vůbec.“
„A je tam ještě?“ zeptal se Ptakospar a dodaclass="underline" „Neříkej mi, že ano!“
„Stačí zasadit na místa několik dalších bloků a zmizí,“ prohlásil jeho syn a zoufale se rozhlížel. „Jakmile se změní postavení těžiště hmoty, rozptýlí se i časové uzly.“
Ptakospar odtáhl mladíka kus stranou.
„Co mi to povídáš?“ dotíral na něj opískovaným[18] šeptem.
„Měli bychom ji co nejrychleji zakrytovat,“ mumlal IIb. „Vybít nastřádaný čas. Pak už by to nebyl žádný problém…“
„Jak bychom ji mohli zakrytovat? Vždyť ještě není hotová,“ rozčiloval se Ptakospar. „Kde jsi byl a odkud jsi spadl? Pyramidy nezačínají kumulovat energii, dokud nejsou hotové! Dokud to nejsou pyramidy, nemají energii, je to jasné? Pyramidální energie, neslyšel jsi? Jmenuje se po pyramidách. Proto se to jmenuje pyramidální energie!“
„Musí to mít něco společného s tou mimořádnou hmotou, nebo co,“ troufl si stavitel, „a taky s rychlostí stavby. Čas je polapen v materiálu. Víš, co myslím?
Teoreticky se mohou malé časové uzly vyskytnout už během stavby, ale ty jsou tak slabé, že si jich většinou nevšimneš. Kdybys šel a postavil se přímo do středu takového uzlu, zestárneš, nebo omládneš o pár hodin, nebo taky —“ začal se zaplétat.
„Vzpomínám si, že když jsme stavěli hrobku Khenéta XIV., prohlásil výrobce fresek, že mu výzdoba královnina sálu trvala dvě hodiny, my tvrdili, že mu to zabralo celé tři dny, a pokutovali jsme ho,“ prohlásil najednou pomalu Ptakospar. „Pamatuju, že se kolem toho v cechu nadělala spousta řečí.“
„To už jsi říkal,“ přikývl IIb.
„Co jsem říkal?“
„To o tom malíři fresek. Před chviličkou.“
„Ne, nic takového jsem neříkal. Nic takového jsi neslyšel,“ tvrdil Ptakospar.
„Byl bych přísahal, že jsi to říkal. Jenže tohle je mnohem horší než tamto,“ upozorňoval ho syn. „A obávám se, že se to stane znovu.“
„Myslíš, že můžeme očekávat další takové příhody?“
„Určitě,“ přikývl IIb. „Teoreticky bychom se nemuseli záporných uzlů obávat, ale tady to zřejmě neplatí. Můžeme očekávat rychlé přílivy a obrácené přílivy a pravděpodobně i krátké časové smyčky. Obávám se, že musíme počítat se všemi druhy časových anomálií. Měli bychom vyhnat chlapy co nejrychleji.“
„Předpokládám, že by tě nenapadl nějaký způsob, jak bychom je mohli nechat pracovat v krátkém čase, a platit je v obyčejném?“ zeptal se Ptakospar s nadějí v hlase. „Jen tak mě to napadlo. Řekl bych, že se na to tvůj bratr určitě zeptá.“
„Ne! Drž od toho všechny lidi dál! Nejdřív tam nasázíme co nejrychleji kvádry a zakrytujeme ji.“
„Dobře, dobře. Jen tak jsem si přemýšlel nahlas. Jako by nám nestačily ty potíže, které už máme…“
Ptakospar se prodral hloučkem dělníků stojících kolem nějakého blíže neurčeného středu. Alespoň tady bylo zatím ticho. Hrobové ticho.
17
Pozn. překl.: Tento výraz poněkud pokulhává. Mahuti jsou jen poháněči slonů, ale vzhledem k tomu, že poháněči větších zvířat neexistují, nezbývá nám nic jiného než se s tím spokojit.
18
Pozn. autora: I šepot v poušti je šepot drsný, ale jeho drsnost vznikla díky opracování hlasivek pískem.