„Dobrá, dobrá,“ prohlásil. „Tak co se to tady… oh.“ Ptakospar IIb natáhl hlavu přes otcovo rameno pak si rychle nacpal pěst do úst.
Ta věc byla svrasklá. Byla prastará. Kdysi to však byla rozhodně věc živá. Ležela na jedné kamenné desce jako stará vysušená švestka.
„Byla to moje svačina,“ oznámil mu hlavní omítkář. „Měl jsem ho, sakra, na svačinu. Jak já se na to jablko těšil!“
Ptakospar zaváhal. Celá ta scéna mu připadala nějak známá. Podobný pocit už měl předtím. Strašlivě silný a skutečný pocit déjà vu.[19]
Setkal se se zděšeným pohledem svého syna. Oba dva, vyděšení z toho, co by mohli spatřit, se pomalu otočili.
Uviděli se stát kousek opodál, těsně u sebe, a dohadovat se o něco, o čem IIb přísahal, že už slyšel před chvilkou.
A taky že slyšel, uvědomil si Ptakospar s hrůzou. Támhle to jsem já. Zvenčí vypadám úplně jinak. A tady to, to jsem taky já. Právě tak já. Tentýž já.
Je to jenom časová smyčka. Jako malý vír v řece. Jenže se udělal na proudu času. A já se v něm právě dvakrát otočil.
Ten druhý Ptakospar se na něj podíval.
Nastal dlouhý tísnivý okamžik temporálního napětí, pak zazněl zvuk, jako když myš vyfoukne žvýkačkovou bublinu, smyčka praskla a druhá postava zmizela.
„Já vím, čím to je,“ zamumlal IIb téměř nesrozumitelně, což bylo způsobeno jeho pěstí. „Pyramida sice není hotová, ale bude, takže ozvěna těch jevů se svým způsobem odráží nazpět, tati, ale měli bychom to zastavit co nejrychleji, je to příliš silné. Mýlil jsem se, když jsem —“
„Mlč! Nemohl bys alespoň odhadnout, kde se ty uzly vytvoří?“ naklonil se k němu polohlasem Ptakospar. „A pojď sem dál, kdekdo na nás kouká. Vzpamatuj se trochu, synu!“
IIb spustil ruku ke svému opasku a vytáhl kapesní počítadlo.
„No, pravděpodobně ano,“ přikývl. „Je to v zásadě jednoduchá závislost rozložení hmoty na —“
„Dobrá,“ prohlásil stavitel pevně. „Hned to začni počítat. A pak seženeš všechny předáky a pošleš je ke mně.“
V Ptakosparově pohledu se zablesklo něco velmi zvláštního. Čelist se mu vysunula jako žulový hranol. Možná že mě k takovému myšlení přinutila ta pyramida, pomyslel si, myslím jako blesk a vím to.
„Taky sem přiveď bratra, ano?“ dodal.
„Je to tou pyramidou. Pamatuju si nápady, které teprve dostanu.
Raději na to nebudu moc myslet. Raději budu praktický.
Rozhlédl se po napůl dokončené stavbě. Bohové věděli, že jsme to nemohli stihnout včas. Teď to není zapotřebí. Můžeme to stavět tak dlouho, jak dlouho budeme potřebovat.
„Není ti nic?“ IIb ho vzal za ruku. „Tati, jsi v pořádku?“
„To byla taky jedna z těch tvých časových smyček?“ odpověděl mu Ptakospar jako ve snu. To je nápad! Už nikdo jim nikdy nevyfoukne smlouvu, vždycky dostanou příplatky za kompletní dodávku, a přitom nebude záležet na tom, jak dlouho bude stavba trvat!
„Ne! Tati, měli bychom —“
„Jseš si určitě jistý, že dokážeš vypočítat, kde se ty objeví, ano?“
„Ano, předpokládám, že ano, ale —“
„Výborně.“ Ptakospar se roztřásl vzrušením. Možná že budou muset chlapům zaplatit o něco víc, ale to bude stát za to, a IIa bude muset vymyslet nějaké schéma, jak to obejít finančně. Kouzla, která se dala dělat s penězi, se někdy téměř podobala skutečné magii. Mládenci se s tím budou muset smířit. Koneckonců, stěžovali si na to, že s nimi pracují svobodní občané, stěžovali si, že s nimi pracují Jakazačistánci, stěžovali si na spolupráci s každým, kdo nebyl řádně placeným členem cechu. Takže teď si sotva budou moci stěžovat na to, že pracují sami se sebou.
IIb o krok ustoupil, a aby si dodal jistoty, sevřel pevněji své počítadlo.
„Tati,“ začal opatrně, „na co myslíš?“
Ptakospar na něj vrhl zářivý úsměv. „Na doppelgangy.“
Politika byla zajímavější. Těpic cítil, že tady by mohl něčeho docílit.
Mžilibaba bylo staré království. Všichni ho respektovali. Ale na druhé straně bylo také malé a co do počtu čepelí, což bylo v těch dnech velmi důležité měřítko, zcela zanedbatelné. Jak říkal Dios, nebylo tomu tak vždycky. Kdysi vládlo polovině světa díky pouhé síle své šlechty a vlastně ani nepotřebovalo svou armádu, která v těch dnech čítala přes pětadvacet tisíc mužů.
Teď, jako malé královstvíčko mezi Tsortem a Efebe, vládla Mžilibaba mnohem menší silou a každé z těch dvou království pro ni představovalo současně hrozbu i záštitu. Víc než tisíc let králové podél Mžilu díky výjimečně schopné diplomacii, dokonalým způsobům a práci s adrenalinem, složitější než pochodový vzorec opilé stonožky, udržovali mír podél celého protiotočného pobřeží světadílu. Už jen skutečnost, že existujete celých sedm tisíc let, se dala využít jako dokonalá zbraň, když jste to dokázali vhodně použít.
„Chceš tím říct, že jsme neutrální půda?“ naklonil Těpic hlavu ke straně.
„Tsort je pouštní kultura jako my,“ vysvětloval Dios a mnul si ruce. „Pomáhali jsme ji dlouhé roky vytvářet. A co se týká Efebe —“ povzdechl si. „Věří tam na velmi podivné věci.“
„Co tím myslíš?“
„Oni věří, že svět se řídí podle zákonů geometrie, Sire. Linky, úhly, čísla. Takováhle víra, Sire —“ Dios se zamračil, „může někdy vést k velmi nezdravým nápadům a myšlenkám.“
„Aha,“ řekl Těpic a v duchu se rozhodl, že si o těch nezdravých nápadech a myšlenkách co nejdřív zjistí víc. „Takže my jsme vlastně tajně na straně Tsortu, pokud tomu dobře rozumím?“
„Ne. Je důležité, aby Efebe zůstalo silné.“
„Ale s Tsortem toho máme mnohem více společného, že?“
„No, ponecháváme je v té víře, Sire.“
„Ale je Tsort pouštní kultura jako my?“
Dios se usmál. „Obávám se, že oni neberou pyramidy vážně, Sire.“
Těpic to v duchu všechno zvážil.
„Tak na čí straně ve skutečnosti jsme?“
„Na naší vlastní. Sire. Vždycky se najde nějaká cesta. Vždycky si připomeňte, Sire, že vaše rodina už byla ve třetí dynastii, když naši sousedé objevili způsob, jak se dělají děti, Sire.“
Zdálo se, že tsortská delegace opravdu studovala mžilskou kulturu namáhavě až horečnatě. Bylo také od prvního okamžiku jasné, že do ní vůbec nepronikla. Tsorťané si z ní vypůjčili množství jednotlivých kousků které se jim zdály užitečné, a ty pak složili dohromady velmi chybnými způsoby. Tak například do posledního chodili trojtaktním krokem, stejným, jaký zachycovaly fresky a který se používal u mžilského dvora jen při výjimečných příležitostech. Občas jim po tváři přeběhly bolestivé záchvěvy, jak jejich páteře protestovaly.
Kromě toho měli na sobě ranní frotokrývky, rolničky Cesty vpřed a k tomu kytle Ačli s — a není divu, že při tom pohledu musely ukrývat úsměv dokonce i nevzdělané dívky ovívačky — náholenicemi ve stejném provedení![20]
Dokonce i Těpic se spěšně rozkašlal. Ale co, vždyť oni nic jiného neumějí, jsou jako malé děti.
Tuhle myšlenku ovšem v závěsu následovala další, a sice tahle: tyhle děti by nás dokázaly vymazat z mapy světa během jediné hodiny.
19
Pozn. překl.: Francouzský výraz v tomto případě zhruba naznačuje, že stavitel už podruhé vstoupil do téže řeky.
20
Pozn. autora: Tady je třeba určitého vysvětlení. Bylo to něco, jako kdyby se cizí vyslanec na dvoře krále Jakuba k audienci oblékl tak, že by si na sebe vzal (v upřímné snaze vypadat podle místní módy co nejlépe) buřinku, dvouruční meč, hrudní krunýř z občanské války, kalhoty podle saské módy a jakobínský sestřih vlasů. Vzbudil by zhruba podobný dojem.