Věta dopadla jako úder. Co se týče výsledku, mohl Těpic zvednout svůj trůn a udeřit s ním kněze do hlavy. Dios o krok ustoupil, k smrti užaslý, a oči se mu proměnily ve dvě jezírka ukřivděné bolesti. Když promluvil, zněl v jeho hlase ostrý tón.
„Já maso nejím, Sire,“ prohlásil. „Maso kalí a ředí duši. Mohu ohlásit další případ, Sire?“
Těpic přisvědčil. „Dobrá.“
Další případ byl spor o nájem sta čtverečních metrů úrodné říční půdy. Těpic obě strany pozorně vyslechl. Dobrá úrodná půda byla v Mžilibabě velmi vzácná, protože ji většinou zabraly pyramidy. Byla to velmi vážná záležitost.
Zvláště vážná byla proto, že nájemce půdy byl podle všeho slušný a poctivě pracující, zatímco majitel půdy byl bohatý a dosti nechutný.[21] Naneštěstí podle toho, jak stála fakta, měl bohužel pravdu.
Těpic se hluboce zamyslel a pak se podíval na Dia. Kněz na něj kývl.
„Tak mi to všechno připadá —“ začal Těpic tak rychle, jak to dokázal, ale to nestačilo.
„Vyslechněte a pokloňte se rozhodnutí Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIII., pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále!“
„Tak mi — nám všechno připadá,“ opakoval Těpic, „že když vezmeme v úvahu všechny skutečnosti a pokusíme se proniknout pod povrch věcí, spravedlivý rozsudek v tomto případě zní —“ odmlčel se. Přesně takhle, pomyslel si, mluví skuteční králové.
„Majitel půdy byl zvážen a shledán vinným,“ zaduněl jeho hlas pod zlatou maskou. „Dáváme za pravdu nájemci.“
Celý dvůr se jako jeden muž otočil k Diovi, který se chvilku šeptem radil s ostatními a pak vstal.
„Vyslechněte rozhodnutí Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIIL, pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále! Patrn, farmář, zaplatí 18 túnú jako dlužný nájem princi Jasembosovi! Princ Jasembos okamžitě zaplatí 12 túnú do chrámové pokladny jako oběť Říčním bohům. Dlouhý život, králi! Další případ!“
Těpic znovu pokynem přivolal Dia. „Má to vůbec nějakou cenu, abych tady seděl?“ dotazoval se popuzeným šeptem.
„Prosím, uklidněte se, Sire. Kdybyste tady nebyl, jak by lidé věděli, že bylo rozhodnuto podle práva?“
„Ale ty překroutíš všechno, co řeknu!“
„Ne, Sire. Sire, vy vynášíte soud lidský, já jej převádím na soud královský.“
„Aha,“ zasykl Těpic zachmuřeně. „Tak od téhle chvíle —“
V předpokoji se něco dělo. Bylo jasné, že je tam nějaký vězeň, který nemá bezmeznou důvěru v královskou spravedlnost, a král se mu ani nedivil. Ani on s ní nebyl zrovna nejspokojenější.
Jak se ukázalo, byla to tmavovlasá dívka, která se zmítala v pažích dvou strážných a zasypávala je ranami pěstí a kopanci, jež by se muž styděl zasadit. Ani její oblečení nebylo pro takový zápas právě nejvhodnější. Její šaty by se byly právě tak hodily k tomu, aby si v nich lehla a loupala ovoce.
Spatřila Těpice a k jeho upřímnému potěšení na něj vrhla pohled plný nenávisti. Po odpoledni, během nějž byl uctíván jako mentálně retardovaná socha, pro něj bylo potěšením narazit na někoho, kdo o něj projevil opravdový lidský zájem.
Nevěděl, co udělala, ale podle síly, s jakou dopadaly její rány na strážné, to jistě provedla podle svých možností co nejdokonaleji.
Dios se naklonil na úroveň otvorů, které měla maska ve výši uší.
„Jmenuje se Ptraci,“ řekl. „Je to služebná vašeho otce. Odmítla vypít pohár.“
„Jaký pohár?“ zajímal se Těpic.
„Je zvykem, že si s sebou mrtví králové do podsvětí berou i své služebníky, Sire.“
Těpic zachmuřeně přikývl. Bylo to žárlivě střežené privilegium, jediný způsob, jak si mohl služebník, chudý jako kostelní myš, zajistit život věčný. Pamatoval si na pohřeb svého dědečka a na diskrétní hovory o jeho osobních sloužících. Vzpomínal si, že otec byl potom dlouhé dny v silné depresi.
„Ale to přece není povinné,“ řekl.
„Máte pravdu, Sire. Povinné to není.“
„Otec měl mnoho služebných.“
„Myslím, že tahle byla jeho oblíbená, Sire.“
„A čím se tedy přesně provinila?“
Dios si povzdechl jako člověk, který něco vysvětluje velmi zanedbanému dítěti.
„Odmítla vypít pohár, Sire.“
„Promiň, ale já myslel, že jsi řekl, že to není povinné, Die.“
„Přesně tak, Sire. Není to povinné, Sire. Je to naprosto dobrovolné, je to akt svobodné vůle. A ona to odmítla, Sire.“
„Aha. Takže zase jedna z těch situací, co?“ prohlásil Těpic. Celé království Mžilibaba stálo na takových situacích. Kdybyste se jim pokoušeli porozumět, museli byste se zbláznit. Kdyby jeden z jeho předků rozhodl, že den je noc, tápali by lidé za světla. Naklonil se kupředu, „pojďte blíž, mladá dámo,“ řekl. Podívala se na Dia.
„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII. —“
„Je potřeba to pokaždé celé opakovat?“
„Samozřejmě, Sire — pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného věděni, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, ti poroučí, abys přednesla svou vinu!“
Dívka se vytrhla ze sevření strážců a upřela pohled na Těpice. Třásla se při tom úzkostí.
„Řekl mi, že nechce být pohřben v pyramidě,“ vykřikla. „Řekl, že mu představa těch milionů tun kamene, které by měl ležet nad hlavou, přivolává noční můry. A já ještě nechci umřít!“
„Ty jsi opravdu odmítla přijmout s radostí otrávený pohár?“ řekl Dios.
„Ano!“
„Ale, dítě,“ pokračoval Dios, „pak tě král musí stejně odsoudit k smrti. Cožpak není lepší odejít čestně a mít zajištěn věčný život v podsvětí?“
„Nechci být služebnicí v podsvětí!“ Ze zástupu shromážděných knězi se vznesl hromadný vzdech hrůzy. Dios přisvědčil.
„Pak si tě vezme Požírač duší,“ prohlásil. „Sire, čekáme na váš soud.“
Těpic si uvědomil, že se na dívku už chvíli upřeně dívá. Měl pocit, že je na ní něco strašlivě známého, ale Pořád nebyl schopný zjistit co. „Pusťte ji,“ rozhodl.
„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII., pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného vědění, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, promluvil! Zítra za úsvitu budeš hozena krokodýlům. Velká jest králova moudrost!“
Ptraci se otočila a upřela oči na Těpice. Mlčel. Neodvažoval se promluvit strachem, co všechno by se z toho ještě mohlo vyklubat.
Odešla tiše, což bylo mnohem horší, než kdyby vzlykala nebo křičela.
„To byl poslední případ, Sire,“ řekl Dios.
„Dobrá, vrátím se do svých komnat,“ odpověděl Těpic odměřeně. „Je mnoho věcí, o kterých bych si rád popřemýšlel.“
„V tom případě dám oběd poslat, Sire,“ řekl nejvyšší kněz. „Bude to pečené kuře.“
„Nenávidím kuřata!“
Dios se usmál. „Ó, nikoliv, pane. Každou středu si král pochutnává na kuřeti.“
21
Pozn. autora: Mladší vrahové, kteří bývají obvykle velmi chudí, mají naprosto jasné představy o nemorálnosti bohatství, což jim většinou vydrží tak dlouho, než se z nich stanou vrazi starší, kteří naopak bývají velmi bohatí. Pak začínají docházet k názoru, že určitá sociální nespravedlnost má svá světlá místa.