Věděl, že je to nesmyslné. I když byla pyramida skutečně obrovská, byla malá v porovnání například s horou.
Ale zase velká, strašlivě velká v porovnání s čímkoliv jiným. Když si to tak vezmete, tak hora byla stvořena k tomu, aby byla velká, a k provedení toho nápadu byla využita materie vesmíru. Jenže pyramida byla vyrobena lidmi, a mnohem větší, než by kterákoliv taková věc měla být.
Byla taky velmi studená. Černý mramor, kterým byla pyramida pokryta, jiskřil bílou námrazou i v palčivém odpoledním slunci. Těpic byl dost hloupý na to, aby se jí dotkl a nechal na jejím povrchu kousek kůže.
„Ona mrzne!“
„Už kumuluje, ó, dechu řeky,“ vysvětloval Ptakospar, který se potil. „Je to to… no… jo tradiční efekt.“
„Vidím, že jste zastavili práce na pohřebních prostorách,“ řekl Dios.
„No, oni muži… teplota… hraniční efekt… trochu příliš riskantní…“ mumlal Ptakospar. „Ehm.“
Těpic se podíval z jednoho na druhého.
„Co se děje?“ zeptal se. „V čem je problém?“
„Ehm,“ vyjádřil se Ptakospar.
„Hodně jste předstihli časový plán. Fantastická práce,“ pokračoval Těpic. „Musel jsi do té stavby vložit obrovské množství práce.“
„Ehm. Ano. Jenže…“
Rozhostilo se ticho, jen z dálky sem doléhaly zvuky pracujících mužů a tichý sykot z míst, kde se vzduch dotkl pyramidy.
„Všechno by mělo být v pořádku v okamžiku, kdy uložíme poslední kámen,“ vypravil ze sebe nakonec stavitel. „Jakmile jednou začne normálně vyzařovat, je po problémech. Ehm.“
Ukázal na elektronový krycí kámen. Byl až překvapivě malý, měl v průměru nějakých třicet centimetrů a ležel na dřevěných nosítkách.
„Usadíme ho zítra,“ oznámil Ptakospar. „Budete, Sire, i zítra tak laskav a poctíte nás svou přítomností při obřadu zaklopení?“ V záchvatu nervozity uchopil lem svého roucha a začal s ním kroutit, „Budou tady rozličné nápoje,“ zadrhával. „A stříbrná zednická lžíce, kterou si budete moci vzít s sebou. Všichni budou křičet hurá a vyhazovat klobouky do vzduchu.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Dios. „Bude to velká čest.“
„I pro nás, Sire,“ uklonil se Ptakospar uctivě.
„Já myslel pro vás,“ sykl nejvyšší kněz. Obrátil se k velkému nádvoří mezi základem pyramidy a řekou, které bylo lemováno sochami a pomníky připomínajícími velké činy krále Ptepicchamona,[22] a ukázal prstem. „Máš ještě čas zbavit se támhletoho,“ dodal. Ptakospar ho obdařil pohledem ublížené nevinnosti. „Té sochy,“ upřesňoval Dios, „o té mluvím.“
„Oh. Hm. No, my jsem si mysleli, že když ji uvidíte na svém místě, víte, a v příhodném světle a když vezmete v úvahu, že Hit supohlavý je bůh, který —“
„Pryč s ní.“
„Máte pravdu, vaše svatosti,“ přikývl Ptakospar nešťastně. V téhle chvíli to byl ten ze všeho nejmenší problém, ale z jakéhosi důvodu začínal mít dojem, že ho ta socha pronásleduje.
Dios se k němu naklonil.
„Nezahlédl jsi tady kolem, na staveništi, náhodou nějakou mladou ženu?“ dotíral.
„Na staveništi nejsou žádné ženy, můj pane,“ odpověděl okamžitě Ptakospar. „Nosí smůlu.“
„Tahle byla velmi vyzývavě oblečena,“ pokračoval nejvyšší kněz.
„Ne, žádné ženy.“
„Palác odsud není daleko, jak vidíš. Tady musí být spousta míst, kde by se mohla schovat,“ pokračoval Dios neodbytně.
Ptakospar polkl. To dobře věděl. Ať už ho to posedlo cokoliv…
„Ujišťuji vaši svatost, že tady žádná žena nebyla.“
Dios se na něj zaškaredil a obrátil se k místu, kde měl stát Těpic.
„Prosím, požádejte ho, aby si nepodával ruku s kdejakým dělníkem,“ požádal Dia stavitel, když viděl, jak se nejvyšší kněz rozběhl za vzdáleným zlatým zábleskem. Jak se zdálo, král stále ještě nepochopil tu základní myšlenku, že poslední, o co lidé stojí, je, aby se jejich král choval jako člověk z lidu. Ti dělníci, kteří se nestačili včas ukrýt, rychle schovávali ruce za záda.
Teď, když zůstal sám, začal se Ptakospar rychle ovívat a vrhl se do stínu svého stanu.
Tam na něj čekali Ptakospar IIa, Ptakospar IIa, Ptakospar IIa a Ptakospar IIa. Ptakospar se vždycky cítil nejistě v přítomnosti účetního a čtyři účetní najednou, to už byla pravá pohroma, zvláště když byli všichni jedna a tatáž osoba. Byli tam současně i tři Ptakosparové IIb, ostatní dva, pokud už to nebyli tři, byli někde na staveništi.
Zamával odmítavě rukama. „Dobrá, tak dobrá,“ prohlásil. „Jaké problémy máme dnes?“
Jeden z IIa odněkud vytáhl štůsek voskových tabulek a přitáhl si je k sobě.
„Máš nějakou představu, otče,“ začal a nasadil ten známý hlas, ostrý jako břitva, který používají všichni účetní, když vám chtějí oznámit něco nečekaného a pravděpodobně hodně nákladného, „co je to kalkul?“
„Co kdybys mi to řekl rovnou?“ prohlásil Ptakospar a sesunul se na stoličku.
„To je to, co jsme museli vymyslet, abychom si poradili z výplatní listinou, otče,“ vmísil se do hovoru další IIa.
„Já myslel, že to má něco společného s algebrou?“
„Algebru jsme opustili minulý týden. Teď používáme kalkul. Musel jsem se třikrát prohnat smyčkou, abych na to měl dost času, a další tři já pracují na —“ podíval se na své bratry, „— na kvantovém účetnictví.“
„Na co to bude?“ zeptal se unaveně otec.
„Na příští týden.“ Vedoucí účetní se podíval na horní tabulku. „Tak například,“ prohlásil, „znáš Hurbena, malíře fresek?“
„No, co je s ním?“
„On — tedy přesněji řečeno oni nám předložili účtenku za dvouletou práci.“
„Oh.“
„Tvrdí, že ji udělali v úterý. To prý jen dokazuje, jak je čas relativní, tvrdí.“
„Vážně to řekli?“ zavrtěl hlavou Ptakospar.
„Je až s podivem, co všechno si navymýšlejí,“ prohlásil nasupeně jeden z účetních s pohledem upřeným na parakosmické architekty.
Ptakospar zaváhal. „Kolik jich je?“
„Jak to máme vědět? Poslední, co víme, je, že jich bylo třiapadesát. Pak dostoupili kritického množství.
Fakt je, že jich tady kolem vidíme až až.“ Dva z IIa se opřeli a sepnuli prsty rukou, což je u každého, kdo má něco společného s penězi, velmi špatné znamení. „Potíž je v tom,“ pokračoval jeden z nich, „že po počátečním nadšení se mnoho dělníků prohnalo smyčkou načerno, aby mohli zůstat doma a přitom se poslat do práce.“
„Ale to je nesmyslné,“ protestoval Ptakospar omámeně. „Vždyť to nejsou odlišní lidé, dělají to jenom sami sobě.“
„Jenže to ještě nikdy nikoho nezastavilo, otče,“ ušklíbl se IIa. „Kolik znáš mužských, kteří se přinutili přestat chlastat ve dvaceti, aby zachránili nějakého čtyřicetiletého cizího chlapa před selháním ledvin?“
Zavládlo ticho, zatímco si všichni jeho slova rovnali v hlavě.
„Jakého cizího —?“ začal Ptakospar nejistě.
„Myslím tím sebe sama, až bude starší,“ vyštěkl IIa. „To byla filozofie,“ dodal.
„Jeden ze zedníků včera utloukl sám sebe,“ oznámil zachmuřeně jeden z IIb. „Popral se sám se sebou o svou ženu. Ten zbylý se teď může zbláznit, protože neví, jestli je původní, nebo nová verze. Taky má strach, že bude sám sebe strašit. A je to ještě horší, tati. Platíme čtyřicet tisíc lidí a zaměstnáváme pouhé dva tisíce.“
22
Pozn. autora: Kameníci museli uplatnit hezkou dávku fantazie a představivosti. Bývalý král měl mnoho dobrých vlastností, ale hrdinské činy nepatřily k jeho nejsilnějším stránkám. Stav byl následující: počet nepřátel obrácených v prach pod koly jeho bojového vozu: 0. Počet trůnů rozdrcených pod podešvemi jeho sandálů: 0. Počet dnů, kdy se pod jeho nohama zachvěl svět: 0. Ale na druhé straně: Hrůzovláda: 0. Případy, kdy byl jeho trůn rozdrcen pod podrážkami něčích sandálů: 0. Státní pohromy: 0. Drahá válečná tažení: 0. Jeho život byl tedy kontumační vítězství.