„Myslíš, že bychom ho mohli nějak požádat, aby se vrátil o pár měsíců nazpět a rozmluvil nám stavbu té pitomé pyramidy?“
„Není schopný komunikace, tati.“
„No, takže v téhle věci se příliš nezměnil.“ Ptakospar si sedl na hromadu trosek a sevřel si hlavu do dlaní. Tak, a má to. Jeden syn normální a hloupý, druhý placatý jako stín. A co za život ten ubohý plochý chlapec povede? Nakonec ho budou používat k otvírání zámků, k oškrabávání námrazy z čelních skel a přespávat bude za levný peníz v žehlicích automatech na kalhoty v hotelových ložnicích.[25] To, že se dostane pod kdejaké dveře a přečte si každou knihu, aniž by ji musel otvírat, mu to příliš nevynahradí.
IIa pomalu plynul stranou; podobný plochému výřezu krajiny.
„Cožpak opravdu nemůžeme nic dělat?“ zasténal Ptakospar. „Nějak úhledně ho srolovat, nebo něco takového?“
IIb pokrčil rameny. „No, možná že bychom to mohli zkusit. To je dobrý nápad. Aspoň se mu nestane nic horšího, protože prostě nebude mít čas na to, aby se mu to stalo. Alespoň doufám.“
Spojenými silami se jim podařilo dostrkat plochochlapci do cesty ohnutou sochu Hita — boha se supí hlavou. Trvalo sotva dvě tři minuty, než ho k ní jeho pomalý boční pohyb donesl. Vyletěla obrovská modrá jiskra, která část sochy roztavila, ale pohyb se zastavil.
„Kde se berou ty jiskry?“ zavrtěl hlavou Ptakospar.
„Já si myslím, že je to něco jako poplašné světlo.“
Ptakospar — podnikatel — by se byl nikdy nedostal tak daleko, jako byl dnes, ne, opravil se, jako byl včera, kdyby nedovedl najít určité plus i v těch nejnepravděpodobnějších situacích.
„No, aspoň ušetří na oblečení,“ řekl pomalu a s rozmyslem. „Víš, teď mu bude stačit, když si na sebe nějaké namaluje.“
„Obávám se, tati, že ty to pořád ještě všechno nechápeš,“ prohlásil IIb unaveně. Sedl si vedle otce a upřel pohled přes řeku k paláci.
„Něco se tam děje,“ řekl Ptakospar. „Myslíš, že si té pyramidy všimli?“
„No, ani bych se nedivil. Přece jenom se pootočila o devadesát stupňů.“
Ptakospar vrhl rychlý pohled přes rameno a přikývl.
„To je legrační,“ zavrtěl hlavou. „Je to nějaký druh strukturální nestability.“
„Tati, to je pyramida! Měli bychom ji co nejrychleji podpálit! Říkal jsem ti to! Ty síly, které se tady objevují, tedy řeknu ti, jsou nad naše —“
Najednou na ně padl stín. Ohlédli se. Zvedli hlavy. Potom je zvedli ještě o kousek výš.
„Oh, bože,“ vydechl Ptakospar. „Je to Hit, bůh se supí hlavou…“
Pod nimi se rozkládalo Efebe, klasická báseň z bílého mramoru, která se líně rozvalovala pod skalami na pobřeží smaragdově modré zátoky.
„Co to je?“ zeptala se Ptraci, když si celý obraz nějakou chvíli kriticky prohlížela.
„To je moře,“ odpověděl jí Těpic. „Vzpomeň si, vyprávěl jsem ti o něm. Vlny, mušle a tak.“
„Říkal jsi, že je to zelené a divoké.“
„Někdy to tak je.“
„Hmm.“ Tón jejího hlasu naznačoval, že se jí moře příliš nezamlouvá, ale dřív než mu stačila vysvětlit proč, uslyšeli zvuk rozčilených hlasů.
Několik kroků od nich byla na jedné duně tabule, na které bylo v několika jazycích napsáno: AXIOMICKÁ ZKUŠEBNÍ STANICE. Pod tímto nápisem bylo menším písmem: POZOR — NEDOŘEŠENÉ POSTULÁTY.[26]
Ve chvíli, kdy si četli nápis, nebo přesněji ve chvíli, kdy si ho Těpic četl a Ptraci nečetla, se kdesi za dunou ozvalo zadrnčení následované cvaknutím a vzápětí jim nad hlavami proletěl s jedovatým zasyčením šíp. Ty Mrcha se na něj krátce zadíval, pak pootočil hlavu a upřel pohled na malé místo na písku.
O vteřinu později se právě do toho místa zabodl druhý šíp.
Pak Ty Mrcha pokusně zvedl jednu po druhé nohy, provedl krátký výpočet a zjistil, že z jeho zad byli odečteni dva lidé. Další kontrola prokázala, že jejich hmota byla přičtena ke hmotě nejbližší duny.
„Proč to děláš?“ zeptala se poplašeně Ptraci a snažila se vyplivnout písek, kterého měla plná ústa.
„Někdo po nás vystřelil!“
„To bych neřekla. Vždyť ani nevěděli, že tady jsme! Nemusel jsi mě tak vláčet tím pískem, nebo ano?“
Těpic to nakonec velmi neochotně připustil a opatrně se natáhl na mírné úbočí duny. Znovu k nim dolehly rozhádané hlasy.
„Vzdáváš to?“
„Ne, prostě jsme jenom neměli přesné všechny údaje —“
„Já vím, co jsme neměli v pořádku.“
„No, tak to bych rád slyšel, to mi laskavě řekni!“
„Neměli jsme už žádné další pitomé želvy. To je to, co jsme neměli!“
Těpic opatrně vystrčil hlavu nad hřeben vlny.
Zjevilo se mu poměrně velké rovné prostranství, obklopené složitou soustavou praporků a značek. Stály tam dvě tři budovy, které se skládaly především z klecí, a několik dalších, velmi složitých konstrukcí, jejichž smysl mu naprosto unikal. Ve středu toho všeho stáli dva muži — jeden malý, tlustý a zdravě růžový, druhý vysoký, podobný smuteční vrbě, kolem kterého se vznášel neurčitý oblak autority. Jediným jejich oblekem bylo něco jako prostěradlo přehozené přes rameno. Kolem stála skupinka otroků, kteří přes sebe naopak neměli přehozené vůbec nic. Jeden z nich svíral v ruce luk.
Několik z nich drželo v rukou hole, na kterých byly napíchnuté želvy. Želvy vypadaly poněkud pateticky, jako želví lízátka.
„V každém případě je to kruté,“ trval na svém vysoký muž. „Ubohá malá stvoření, vypadají tak smutně, když hýbou naprázdno nohama.“
„Je nemožné zasáhnout je šípem!“ rozhodil ruce malý tlouštík. „Takhle se nám to nepodaří! Vy mi určitě dáváte špatný druh želv,“ dodal hlasem plným obvinění. „Měli bychom to zkusit znovu s rychlejšími želvami.“
„Nebo s pomalejšími šípy?“
„Možná, možná.“
Těpic si najednou uvědomil, že kousek od brady se mu něco namáhavě pohybuje. Byla to malá želva, která se sunula kolem a na krunýři měla několik škrábanců naznačujících, kde se od ní odrazily šípy.
„Podnikneme ještě poslední pokus,“ prohlásil tlouštík a obrátil se k otrokům. „Vy všichni — seberte se a najděte mi tu želvu.“
Malý obojživelník vrhl na Těpice pohled, v němž se mísila prosba s nadějí. Ten se na něj chvíli díval, pak ho opatrně zvedl a zastrčil za velký kámen.
Sklouzl po písku nazpět k Ptraci.
„Děje se tam něco opravdu divného,“ řekl. „Střílejí tam želvy.“
„Proč?“
„Jo, tak to nevím. Ale podle všeho si myslí, že by ta želva měla být schopná utéct.“
„Co, před šípem?“
„Jak říkám, je to opravdu nějak divné. Ty zůstaň tady. Jestli tam nebude hrozit nebezpečí, zapískám.“
„A co uděláš, když tam bude hrozit nebezpečí?“
„Budu křičet.“
Vylezl znovu na vrcholek duny, a když si ze šatů oprášil písek, jak to jen šlo, vstal a zamával na malý zástup čapkou. Z ruky mu ji vyrval šíp.
„Ou!“ zvolal tlouštík. „Promiňte!“
Potom vykročil přes ušlapaný písek směrem k místu, kde stál Těpic a mnul si brnící prsty.
„Měl jsem ho v ruce náhodou,“ volal udýchaně. „Mockrát se omlouvám, vůbec jsem si neuvědomil, že je nabitý! Co si jen o mně pomyslíte!“
25
Pozn. autora: Jedná se samozřejmě o volný výklad, protože Ptakospar neznal slova jako námraza, čelní sklo nebo hotelová ložnice, ale, což je z jazykového hlediska velmi pikantní, soustava hieroglyfů — klikyhák, orel, orel, váza, vlnovka a kachna se dá přeložit přímo a přesně jako „jehlicí zařízení pro trubicové pokrývky nohou barbarů“.
26
Pozn. překl.: Axiom — výchozí věta vědecké teorie, nebo výchozí věta v idealistické filozofii, platná bez dokazování — jednoduše řečeno samozřejmá, nesporná pravda či skutečnost. Postulát — prakticky totéž, i když se dá orientačně rozlišit: axiom = logický východiskový princip; postulát = východiskový princip speciální vědecké teorie. Pokud to nechcete vzít jako axiom, věřte aspoň mně. Bohužel, není čas vám to dokazovat.