Těpic se zhluboka nadechl.
„Jmenuju se Xeno,“ vyrazil ze sebe tlouštík, dřív než stačil Těpic cokoliv říci. „Jste zraněný? Všude jsme postavili varovné tabule, na to bych vsadil krk. Vy jste přišel přes poušť? Musíte mít žízeň. Dal byste si kapku něčeho k pití? Kdo jste? Neviděl jste náhodou někde tam nahoře želvu? Proklatě rychlé potvůrky, jsou jak namazaný blesk, není způsob, jak ty malé mrchy zastavit.“
Těpic pomalu vydechl a splaskl.
„Želvy?“ prohlásil udiveně. „Mluvíme oba o tomtéž? Myslíte ty — kameny na nožičkách?“
„Správně, správně,“ přikyvoval horlivě Xeno. „Stačí, abyste z nich na okamžik spustil oči, a vzííí!“
„Vzííí?“ prohlásil nejistým hlasem Těpic. O želvách něco věděl. Ve Starém království byly taky želvy. Mohli jste o nich říci všechno možné — že jsou vegetariáni, tvorové trpěliví, zamyšlení, třeba i to, že jsou to velmi vynalézaví a neodbytní sexuální maniaci —, ale nikdy, až do této chvíle Těpic neslyšel, že by byly rychlé. Rychlý bylo slovo spojované s želvami právě proto, že znamenalo to, co, želvy nebyly.
„Jste si jistý?“ zeptal se pro jistotu.
„Nejrychlejší zvíře na povrchu Plochy, ta naše obyčejná želva,“ prohlásil Xeno, ale tvářil se vážně a zachovával klid. „Ale to je naprosto logické,“ dodal po chvíli[27].
Vysoký muž kývl Těpicovi na pozdrav.
„Jeho si nevšímej, mládenče,“ řekl. „On se právě dostává z následků té nehody z minulého týdne.“
„Ta želva opravdu předběhla zajíce,“ prohlásil Xeno zarputile.
„No ano, ale ten zajíc byl mrtvý, Xeno,“ vysvětloval mu hubený muž trpělivě, „protože jsi ho zastřelil.“
„Ale mířil jsem na želvu. Víte, pokoušel jsem se zkombinovat dva pokusy, ušetřit drahý výzkumný čas, plně využít možností —“ Xeno zamával lukem, na jehož tětivu mezitím stačil nasadit další šíp.
„Promiňte,“ obrátil se k němu Těpic. „Nemohl byste to na chvíli odložit? Přijeli jsme s mou společnicí poměrně z daleka a bylo by celkem příjemné mít jistotu, že nás někdo nezastřelí.“
Ti dva vypadají celkem neškodně, pomyslel si a skoro tomu sám věřil.
Zahvízdal. Vzápětí se Ptraci objevila na okraji duny a Ty Mrchu vedla za sebou. Těpic by se byl vsadil, že při rozměrech svého oděvu dívka u sebe nemá vůbec nic. Ale jak to vypadalo, stačila si upravit make-up, natřít si oči znovu kohlem a učesat se. Přivlnila se ke skupince jako had na kolečkových bruslích, odhodlaná udeřit na cizince celou silou vlastní osobnosti. Kromě toho také něco nesla v druhé ruce.
„Ona našla mou želvu!“ rozzářil se Xeno. „Skvělá práce!“
Obojživelník se v panice zatáhl do krunýře. Ptraci se poněkud nenaloženě rozhlížela. Kromě sebe samé neměla téměř nic, co by jí patřilo, a nelíbilo se jí, že ji někdo zdraví jako pouhou nosičku želv.
Hubený muž si povzdechl. „Víš, Xeno,“ prohlásil, „já se pořád nemůžu zbavit dojmu, že jsi to s celou tou záležitostí o želvě a šípu vzal za špatný konec.“
Malý tlouštík se na něj odmítavě zadíval. „A potíž s tebou, Okoliku,“ odpověděl mu, „je v tom, že sám sebe považuješ za největšího odborníka na všecko!“
Bohové Starého království se začali probouzet.
Ve víře je síla. V porovnání například se zemskou přitažlivostí je ovšem víra síla poměrně malá. Když dojde na přenášení hor, je ve většině případů gravitace mnohem silnější. Jenže pořád ještě existovala. Když se teď Staré království uzavřelo samo do sebe a vznášelo se volně a osvobozeno od zbytku vesmíru a když se pomalu vzdalovalo od toho všeobecného něčeho, čemu říkáme realita, začala být síla víry znát.
Celých sedm tisíc let věřili lidé z Mžilibaby ve své bohy.
Teď začali jejich bohové skutečně existovat. Teď, jak to vypadalo, jich byl celý olympský tým.
A lidé Starého království začali celkem rychle zjišťovat, že například takový Huf, bůh se psí hlavou, vypadá mnohem lépe na obrázcích, než když se s vrčením a pěnou u tlamy potuluje na svých sedmdesáti nohách ulicemi.
Dios seděl v trůnním sále, na kolenou choval zlatou masku krále a upíral oči někam do neznámého zachmuřeného vzduchu. Menší kněží, kteří se předtím choulili u dveří, konečně sebrali dost odvahy a shromáždili se kolem něj, ale bylo vidět, že to dělají neradi, asi jako lidé, kteří se mají shromáždit kolem lva. Nikomu nikdy nedělá větší starosti náhlé zjevení a fyzické projevy bohů než jejich kněžím. Je to stejné, jako když vám do podniku najednou přijde hloubková kontrola.
Jen Koumy stál od ostatních poněkud stranou. Velmi přemýšlel. Po jeho nepříliš vytížených nervových drahách se teď nevídanou rychlostí pohybovaly originální myšlenky, které mířily netušenými směry. Chtěl vědět, kam mají namířeno.
„Ó, Die,“ zamumlal nejvyšší kněz Klova s hlavou ibise, boha spravedlnosti. „Jaké jsou královy příkazy? Bohové procházejí zemí, perou se a ničí domy, ó, Die. Kde je král? Co bude chtít, abychom udělali?“
„Jo,“ souhlasil s ním nejvyšší kněz Škraba, boha tlačitele sluneční koule. Cítil však, že se od něj čeká něco víc. „A v pravdě,“ dodával, „vaše svatost si jistě všimla, že slunce se na své cestě kymácí, protože se o něj všichni sluneční bohové perou, a —“ teď poněkud nejistě zašoupal nohama, „svatý Škrab podnikl strategický ústup a, hm, jaksi — neplánovaně přistál ve městě Hort. Jeho pád zmírnilo poměrně velké množství budov.“
„A stalo se mu po právu,“ přisadil si nejvyšší kněz Trpa, boha vozataje slunce. „Protože podle toho, co já vím, můj pán je ten jediný —“ V půli věty umlkl.
Dios se třásl a kýval tělem vpřed a vzad. Oči upíral do neznáma. Rukama svíral zlatou masku tak silně, že hrozilo nebezpečí, že v jejím zlatém povrchu nechá vlastní otisky prstů, a rty mu nehlučně formovaly slova obřadu Druhé hodiny, který se v téhle denní době odehrával neměnně po celých tisíc let.
„Řekl bych, že je to tím šokem,“ prohlásil jeden z kněží. „Víte, jeho cesty byly vždy tak neměnné!“
Všichni ostatní se snažili co nejrychleji dokázat, že i oni by mohli něco poradit.
„Podejte mu někdo sklenici vody!“
„Natáhněte mu přes hlavu papírový sáček!“
„Obětujte mu pod nosem kuře!“ Pak se ozval vysoký pisklavý tón, vzdálené zapraskání výbuchu a dlouhý sykot. Do místnosti se vplazilo několik pramínků kouře.
Kněží vyběhli na balkon, ponechali Dia v jeho nervyničící lázni plné rozporů a zjistili, že davy kolem paláce zírají na oblohu.
„Skoro by se zdálo,“ prohlásil nejvyšší kněz Vitanamona, boha stolování, který měl pocit, že může k celé situaci zaujmout poněkud benevolentnější stanovisko, „že Trp to nějak popletl a nechal se zaskočit Zápalem, bohem slunečního kotouče.“
Pak se ozvalo vzdálené bzučení, jako by někdo vyplašil několik bilionů masařek, a nad palácem přeletěl temný stín.
„Ale,“ prohlásil kněz Vitanamonův, „tady znovu přichází Škrab… ano, nabírá výšku… Zapal si ho zatím nevšiml… Škrab pokračuje velmi sebevědomě k meridiánu…, ale teď se tady objevuje Nachmitakia, bohyně odpoledne! To je naprosto nečekané! Jaké je to překvapení! Mladá bohyně — musí si své místo ještě vydobít, ale její styl a dravost jsou příslibem toho, že o ní v budoucnosti ještě uslyšíme! Je to fantastická situace, eunuši a pánové, chtěl bych vám…, ale ne, všechno špatně, Škrab to nedokázal, pokazil celou tu skvělou…! Spálil to!“
27
Pozn. autora: Pro každého, kdo nebere věci s tak přísnou logikou, je nejrychlejším zvířetem[39] Zeměplochy výjimečně nervózní Nevyzpytatelný puzuma, který se pohybuje tak rychle, že téměř dosahuje rychlosti zeměplošského světla, které, jak víme, se v silném magickém poli Plochy pohybuje relativně pomalu. To znamená, že když vidíte puzumu, on tam už ve skutečnosti není. Většina samečků puzumy hyne velmi mladých na následky akutních vykloubenin, způsobených rychlými starty za samičkami, které tam nejsou, a velké procento z těch, kteří přežijí, páchá sebevraždu následkem frustrace z neschopnosti odpovědět na volání divočiny. Zbytek z nich pak umírá na základě Totenhorova zákona nejistoty, protože puzumové nejsou schopni současně zjistit, co jsou zač a kde se právě nalézají, a jejich rozkomíhané soustředění neblaze působí na jejich psychiku. Jediné chvíle, kdy si puzuma uvědomí vlastní identitu, jsou ty, kdy odpočívá zahrabaný deset patnáct metrů v hromadě štěrku, který zbyl z hory nebo kopce, do nichž narazil rychlostí světla. O puzumovi se říká, že je velký zhruba jako leopard s velmi zvláštní černobíle kostkovanou kožešinou, i když pozůstatky těch několika jedinců, objevených zeměplošskými učenci a filozofy, sváděly vědce k prohlášení, že puzuma je obvykle plochý, velmi tenký a mrtvý.