„Podívejte, tohle je přece chobotnice,“ prohlásil. „Já si žádnu chobotnici neobjednal. Kdo si poručil chobotnici?“
„— je naprosto jasné, že —“ opakoval Okolik a zesílil hlas, „— je tedy naprosto jasné, že —“
„Myslím, že tohle je jehněčí kus-kus,“ ozval se Antifon.
„A ta chobotnice je tvoje?“
„Já si objednal maridu s dolmadami.“
„Jehněčí kus-kus jsem si objednal já.“
„Vůbec si ale nevybavuju, že by někdo objednal takovou spoustu topinek,“ volal Xeno.
„Podívejte se, někteří z nás se tady snaží rozběhnout určitou filozofickou debatu,“ prohlásil Okolik jízlivě. „Co kdybyste nás nepřerušovali?“
„Někdo po něm hodil slanou tyčinku.“
Těpic se podíval, co má vlastně na vidličce on. V království byly mořské pochoutky neznámé a to, co měl na vidličce, mělo příliš mnoho končetin a přísavek, než aby se mu to zamlouvalo. Nesmírně opatrně nadzvedl vařený vinný list a byl by přísahal, že zahlédl, jak se něco ukrylo pod olivou. Aha, tak to je další věc, kterou si musí pamatovat. Efebané dělají víno ze všeho, co se jim podaří nalít do kbelíku, a jedí všechno, co z něj neuteče.
Chvilku postrkoval jídlo po talíři. Některé kousky se mu to snažily oplatit.
A filozofové už odmítli poslouchat jeden druhého. A taky se nedrželi daného tématu. Tak takhle asi vypadá ta „mokřade“ v praxi.
Kolem ucha mu proletěla další slaná tyčinka. A teď už to vypadá, že se začínají rozčilovat.
Všiml si hubeného mužíka sedícího přímo proti němu, který soustředěně přežvykoval nějaké nezadané chapadlo. Kromě geometra Pythakleida, který se zachmuřenou tváří vypočítával poloměr svého talíře, byl jediný, kdo nevykřikoval své myšlenky, co mu hrdlo stačilo. Občas si udělal nějakou drobnou poznámku na kousek pergamenu a ten vsunul do své tógy.
Těpic se k němu naklonil přes stůl. O kousek dál u stolu začal Ysop, povzbuzován záplavou olivových pecek a úlomků slaných tyčinek, dlouhou bajku o lišce, krocanovi, huse a vlkovi, který měl touhu zjistit, kdo z nich vydrží nejdéle pod vodou, když si všichni přivážou k nohám těžké závaží.
„Promiňte,“ zvýšil Těpic hlas, aby překřičel všeobecný hluk. „Mohu se vás zeptat, kdo jste?“
Mužík na něj vrhl stydlivý pohled. Měl výjimečné velké uši. Za určitého světla by si ho člověk mohl splést s hodně štíhlým džbánem.
„Já jsem Finalos,“ odpověděl.
„A proč jste se vy nezamíchal do té filozofické diskuse?“
Finalos rozlomil jakousi podivnou škebli.
„Já totiž vůbec nejsem filozof,“ odpověděl.
„Tak autor komických her, nebo něco takového?“ nadhodil Těpic.
„Ó, nikoliv. Já jsem posluchač. Finalos-posluchač, tak mi říkají.“
„To je fantastické,“ prohlásil Těpic automaticky. „A čím se zabýváte?“
„Poslouchám.“
„Jenom posloucháte?“
„No, za to mi platí,“ přikývl Finalos. „Občas přikývnu. Nebo se usměju. Nebo se usměju i přikývnu. Souhlasně, abych jim dodal odvahu, chápete? Mají to rádi.“
Těpic měl dojem, že se od něj v téhle chvíli čeká nějaká poznámka. „No tohle!“ prohlásil.
Finalos mu věnoval přikývnutí a úsměv plný souhlasu, který naznačoval, že ze všech věcí, které by Finalos mohl v téhle chvíli provozovat, ho nic tak nezajímá jako to, co právě Těpic říká. Snad to mělo něco společného s jeho ušima. Vypadaly najednou jako obrovské černé audiodíry, které škemrají o to, být naplněny slovy. Těpic cítil neodolatelné nutkání vyprávět mu všechno o svém životě, nadějích i snech…
„Vsadil bych se,“ podařilo se mu ze sebe vypravit, „že vám musí platit fantastické peníze.“
Finalos ho obdařil souhlasným úsměvem.
„Posluchal jste často Kopolymerovy historky?“
Finalos přikývl a usmál se, i když se mu v očích mihl jakýsi náznak bolesti.
„Předpokládám,“ pokračoval Těpic, „že vaše uši si musely po nějaké době vytvořit ochranné odrazové plochy?“
Finalos přikývl. „Pokračujte,“ naléhal.
Těpic vrhl pohled na Pythakleida, který si s čelem plným vrásek črtal do svého garamasalátu[28] pravé úhly.
„Rád bych s vámi zůstal a naslouchal, jak mi nasloucháte třeba celý den,“ řekl nakonec, „ale támhle je člověk, se kterým potřebuji promluvit.“
„To je úžasné,“ usmál se Finalos, udělal si krátkou poznámku a obrátil pozornost k hovoru, který se odehrával o kus dál u stolu. Tam další z filozofů dokazoval, že přestože je pravda krásná, není všechno pravdivé, co je krásné, a docházelo k prvním rozepřím. Finalos pozorně naslouchal.[29]
Těpic se vydal kolem stolu k místu, kde seděl zachmuřený Pythakleidos, který čas od času podezřívavě nahlížel pod okoralý zbytek chleba.
Těpic mu nahlédl přes rameno.
„Mám pocit, že se tam něco pohnulo,“ řekl.
„Ah,“ odpověděl mu filozof a zuby vytáhl zátku z nejbližší amfory. „Tajemný mladý cizinec v černém, který přišel ze ztraceného království.“
„Doufal jsem, že byste mi ho mohl pomoct znovu najít,“ nadhodil Těpic. „Slyšel jsem, že tady, v Efebe, mají lidé velmi neobvyklé nápady.“
„Občas se něco takového opravdu stane,“ přikývl Pythakleidos. Vytáhl z tuniky měřítko a zamyšleně si přeměřil koláč, který před ním ležel na stole. „Myslíte, že je to konstantní? Je to tak tísnivá představa…“
„Promiňte, ale já —“ začal Těpic.
„Jak jistě víte, průměr kruhu se promítá do jeho obvodu. Obvod by ho měl obsahovat třikrát. Že byste tomu nevěřil!? No vidíte. A je to tak? Houby. Tři celé čtrnáct a spousta dalších čísel za tím. A nemá to konce, ta pakáž. Víte, jak mě to deprimuje?“
„Předpokládám, že vás to musí velmi deprimovat,“ přikývl Těpic.
„Správně. Pořád se mi vnucuje myšlenka, že Stvořitel vytvořil nějaké vadné kruhy. Vždyť to je takové číslo, které nedává smysl! Podívejte, tak třeba tři celé pět, to bych bral. Nebo tři celé tři! To aspoň hezky vypadá.“ S odporem zíral na koláč.
„Promiňte, ale vy jste předtím řekl něco v tom smyslu, že se to nakonec stejně muselo stát.“
„Cože?“ vynořil se Pythakleidos na okamžik ze svých chmur. „Koláč!“ ucedil pohrdavě.
„Co se muselo stát?“ nedal se odradit Těpic.
„S geometrií nejsou žádné žerty. Pyramidy? To jsou nebezpečné věcičky. Přivolávají nepříjemnosti. Podívejte,“ Pythakleidos se poněkud nejistou rukou natáhl pro pohár s vínem, „jak dlouho si ti ve Starém království budou ještě myslet, že můžou stavět pořád větší a větší pyramidy? Odkud podle nich přichází všechna ta energie? Koukněte,“ škytl, „vy jste tam byl, ne? Všiml jste si někdy, jak pomalu tam ubíhá čas?“
„Jistě,“ odpověděl Těpic.
„To je tím, že čas je tam vysáván. A dělají to pyramidy. Takže je musí nechat vybít. Říkají tomu vybíjení! Myslí si, že ty plameny v noci vypadají úchvatně! Jenže to si pálí vlastní čas!“
„Vím jenom, že vzduch tam páchne, jako kdybyste v něm vyvařovali ponožky,“ vskočil mu do řeči Těpic, „a že se tam ve skutečnosti nemění, i když nezůstává úplně stejný.“
„To je ono,“ přikývl Pythakleidos. „Příčina toho všeho leží v minulém čase. Oni používají uplynulý čas, znovu a znovu. Všechen nový čas totiž spotřebují pyramidy. A když nenecháš pyramidu vybít nebo vyzářit, energie se nashromáždí a —“ zarazil se. „No, předpokládal bych, že pak unikne podél nějakého propustného zlomu. Časového.“
28
Pozn. překl.: Právě podobné drobnosti dokazují exotičnost Efebe. Jen tam dokáží sloučit tu ostrou orientální směs koření, známou pod názvem garam masala, se salátem.
29
Pozn. autora: Role pravých posluchačů zatím nebyla ani zdaleka doceněna. I tak je ale všeobecně známo, že většina lidí neumí naslouchat. Využívají totiž čas, ve kterém mluví někdo jiný, k tomu, aby si rozmysleli, co teď řeknou oni. Praví posluchači byli vždy v řečnických společenstvech velmi ctěni pro svou výjimečnost. Pěvců a poetů jsou celé přehršle, ale dobrého posluchače najdete velmi těžko, nebo alespoň velmi těžko dvakrát.