„Byl jsem tam těsně předtím, než království zmizelo,“ řekl Těpic, „Mám dojem, že jsem viděl, jak se Velká pyramida pohnula.“
„Tak, to je ono. Pravděpodobně přesunula své rozměry o devadesát stupňů,“ prohlásil Pythakleidos s jistotou vlastní jen zdravě opilým.
„To znamená, že délka je teď šířka a šířka výška?“ Pythakleidos na něj odmítavě zahrozil nejistým prstem.
„Nenene,“ řekl. „Tak, že délka je výška, výška je šířka a šířka je —“ znovu škytl, „— čas. To je další rozměr, je to jasné? Teď máme ty podrazáky čtyři! Jeden z nich je čas. Devadesát těch věciček na ty ostatní tři. Stupňů jsem chtěl říct. Jenže v tomhle světě to takhle nemůže existovat, takže celé to místo se muselo svým způsobem složit někam jinam. Jinak by lidé stárli tak, že by chodili bokem.“ Smutně nahlédl do hlubin svého poháru. „Každé narozeniny bys zestárl o nějaký ten kilometr,“ dodal.
Těpic na něj užasle zíral.
„Tady máš ten váš čas a prostor,“ pokračoval Pythakleidos. „Stačí chvilka nepozornosti a zapletou se ti všude, kam se podíváš.[30] Tři celé čtrnáct. Copak to je nějaké číslo? Jak bys ho tak asi pojmenoval?“
„Zní to opravdu strašně,“ souhlasil Těpic.
„To bych řekl. Někde,“ Pythakleidos se začal na lavici mírně kývat, „někde někdo určitě postavil vesmír, který má solidní a uctivý přístup k… k…,“ zíral chvíli nepřítomně na stůl, „ke koláčům. A ne nějaké pitomé číslo, které nemá konec, co je to za —“
„No, ale aby lidé stárli jenom tím, že budou chodit sem a tam?“
„Možné je všechno. Mohl by ses dostat zpátky do doby, kdy ti bylo osmnáct. Nebo se vydat opačným směrem a podívat se, jak budeš vypadat, až ti bude sedmdesát. Cestování by vůbec byla velmi ošidná záležitost.“
Pythakleidos se nepřítomně usmál a pak velmi pomalu upadl obličejem do talíře se zbytky své večeře, z nichž některé mu stačily včas uhnout.
Těpic si uvědomil, že filozofický hluk kolem něj zeslábl. Rozhlédl se po přítomných, až zahlédl Okolika.
„Nezabere to,“ prohlásil Okolik. „Tyran nám nepopřeje sluchu. Lidé taky ne. Kromě toho —“ vrhl pohled na Antifona, „— nemáme na tu věc všichni stejný názor,“
„Ti zatracení Tsortané potřebují dostat pořádnou lekci,“ prohlásil Antifon škrobeně. „Na tomhle světadíle není místo pro dvě velmoci. Kromě toho jsou to hnusní zákeřníci a čestné jednání je jim cizí. A to jen proto, že jsme jim sebrali královnu. Tady má příležitost naše odvážné mládí a na své si jistě přijde i láska…“
Kopolymer se probudil.
„Ty jsi to všechno pochopil úplně špatně. Ta velká válka byla proto, že oni ukradli královnu nám. Kruci, jak se ta ženská jmenovala, tvář, kvůli které vyplulo tisíce velbloudů, začínalo to na A, nebo na T —“
„Tohle udělali?“ vykřikl Antifon. „Ti hnusáci!“
„Jsem si tím téměř jistý,“ přikývl Kopolymer.
Těpic poněkud poklesl na duchu a vrátil se k Finalovi-posluchači. Ten stále ještě pomalu pojídal svou večeři s výrazem někoho, kdo je pevně rozhodnut neuškodit vlastnímu zažívání.
„Finale?“
Posluchač opatrně odložil nůž a vidličku vedle talíře.
„Ano?“
„Poslyš, jsou to ve skutečnosti blázni, že?“ prohlásil Těpic unaveně.
„To je výjimečně zajímavé konstatování,“ řekl Finalos. „Pokračuj.“ Pak stydlivě vnořil ruku do záhybů své tógy a vytáhl útržek papíru, který postrčil po stole k Těpicovi.
„Co je to?“
„Váš účet, pane,“ oznámil mu Finalos. „Pět minut pozorného naslouchání. Většině z místních gentlemanů zasílám účty vždy koncem měsíce, ale pokud jsem tomu dobře rozuměl, vy ráno odjíždíte, že?“
Těpic to vzdal. Vstal od stolu a vyšel do chladných zahrad lemujících efebskou pevnost. Ze zeleně na mnoha místech vyčnívaly sochy proslulých Efebanů, zachycených ve chvíli, kdy úplně nazí páchají hrdinské činy, a tu a tam se mezi nimi objevila socha některého z efebských bohů. Bylo velmi těžké poznat, v čem se liší. Těpic si vzpomněl, že Dios měl pro efebské bohy jen posměšná a odmítavá slova, protože vypadali jako lidé. Když budou bohové vypadat jako kdokoliv z nás, říkal Dios, jak se k nim budou lidé chovat, co?
Těpicovi se však ten nápad zamlouval. Podle legend byli efebští bohové skutečně jako lidé, s tou výjimkou, že své božství využívali k tomu, aby provedli věci, na které lidé neměli dost silné nervy. Oblíbeným trikem efebských bohů bylo vtělit se do podoby nějakého zvířete, a tak získat přízeň některé z vysoce postavených efebských žen. Jeden z nich se prý dokonce při pronásledování své vyvolené proměnil ve zlatý déšť.[31] Všechny ty pověsti ovšem vyvolávají množství zajímavých otázek, které se týkají nočního života v moudrém a vzdělaném Efebe.
Ptraci našel sedět pod velkým topolem. V klíně chovala želvu a krmila ji. Vrhl na obojživelníka podezřívavý pohled pro případ, že by to byl přeměněný bůh, který by měl nějaké ty lascivní úmysly. Nevypadal jako bůh. Jestli to byl bůh v převtělení, hrál to po čertech dokonale.
Ptraci nabízela želvě salátové lístky.
„Drachá malá šelvičko,“ zašvitořila Ptraci a zvedla hlavu. „Oh, to jsi ty,“ prohlásila neutrálním tónem.
„Jak vidím, nic ti neunikne,“ pozdravil ji Těpic a sedl si vedle ní do trávy. „Je to spolek šílenců. Když jsem odcházel, začali rozbíjet talíře.“
„To je trádišni sakonšéní efebskécho jidla,“ přikývla Ptraci.
Těpic o tom chvilku přemýšlel. „A proč to nádobí nerozbíjejí před jídlem, například?“
„Teď už budou ási tanšit prži zfuku burzuki,“ dodala Ptraci. „Mám tojem, še je to nějaký druch psa.“
„Musím říct, že mluvíš skvěle efebsky.“
„Těkuji ti.“
„Jen slaboučký přízvuk, nic víc.“
„Jásyky, to byla součást našecho zdělání,“ přiznala. „A můj babička mi ždycky šíkala, že slaboučká stopa cizího pšízvuku muže většinou fascikluje.“
„Nás učili téměř totéž,“ podivil se Těpic. „Vrah má vždycky vypadat trochu cizokrajně, i kdyby byl třeba v rodné zemi. V tomhle jsem tedy opravdu dobrý,“ dodal zatrpkle.
Ptraci mu začala masírovat krk.
„Zašla jsem si tolů do pšístava,“ pustila se do řeči. „Jsou tam takové ty věsí, jako velké vory, no víš, něco jako velmbloud moše —“
„Lodě,“ přikývl Těpic.
„Plují prý na šechny strany. Mušeme se s nimi vydat, kamkoliv se nám zachcá. Máme pšed sebou sely svět, lesí pšed našimi nohama.“
Těpic jí vyprávěl o Pythakleidově teorii. Nezdálo se, že by ji to nějak překvapilo.
„Jako kdyby to bylo staré jezero, do kterého nepřitéká voda,“ přikývla a vrátila se k rodnému jazyku. „Takže se všichni znovu a znovu vracejí k té jediné louži uprostřed, která se ovšem neustále zmenšuje. A všechen ten čas, který žiješ, už byl dávno odžitý. Musí to být, jako když se koupeš ve vodě, ve které se už někdo vykoupal.“
30
Pozn. autora: Mýlil se. Matka příroda si oškliví prostorové abnormality a většinou je pečlivě izoluje, aby neplašily lidi. Abychom řekli pravdu, příroda si oškliví spoustu věcí včetně vzduchoprázdna, lodí jménem Marie Celeste a utahovacích kliček ke sklíčidlům elektrických vrtaček.
31
Pozn. překl.: Je zajímavé, co všechno bohové udělají pro to, aby získali přízeň své vyvolené. Mimo jiné to dokazuje, že nic nového pod sluncem, protože popsané triky užívali už bohové starého Řecka — tak například trik se zlatým deštěm uplatnil Zeus (Jupiter) v případě Danae. Jak to dopadlo s bohem Efebiánců, se neříká, ale Dios jako zlatý déšť musel na Danae udělat skvělý dojem a kromě její přízně získat ještě něco jiného, protože v příslušné době povila Persea.