„Ale to ti přece říkám už celé roky, tati!“ vykřikl IIb. „Vzpomeň si, říkal jsem, že pár pěkných akvaduktů by nám přineslo neuvěřitelný —“
„Ano, ano, vzpomínám si,“ přikývl Ptakospar. „Ano. Akvadukty. Všechny ty oblouky a roury a tak. Prima. Jenom si nějak nevzpomínám, že bys mi byl řekl, kam se tam dává rakev.“
„Tati!“
„No, mě si nevšímej. Mám pocit, že už z toho blázním.“
A v duchu dodal — jinak bych támhle nazahlídl mumii a dva chlapy s kovářskými kladivy…
Byl to opravdu Pomošt, který vylezl z lodního člunu.
Člun patřil k lodi a loď patřila Pomoštovi.
Těpic věděl že kus dál podél pobřeží žije v proslulém paláci Roxie Serif Al Kali. O paláci se říkalo, že ho postavil během jediné noci džin, a v pohádkách a bájích sloužil jako vzor přepychu a nádhery, kterými byl proslulý.[32]
Bezejmenný plul pod roxijskou vlajkou, ale to nebylo všechno. Jeho stavitel byl zřejmě posedlý zlacením a na téhle lodi vyzkoušel každý trik se zlatou barvou, který znal. Přidal vinuté sloupky a bohatě zdobené závěsy, takže loď vypadala spíš jako přepychový budoár, který se nedopatřením srazil s divadlem podezřelého typu.
Abychom řekli pravdu, na druhé straně jste nepotřebovali ani školené oko vraha, abyste si všimli, že veškerá ta okázalá krása ukrývá až nezvykle štíhlý trup a že i když odečtete kabinu a nákladový prostor pořád ještě jakýmsi zvláštním způsobem zbývá velké množství prostoru. Voda kolem té části lodi, které Ptraci říkala „špičatý konec“, se opravdu poněkud divně vlnila, ale bylo by jistě nesmyslné předpokládat, že počestná obchodní loď by mohla pod hladinou na přídi ukrývat útočného berana. Těžko by taky někoho napadlo, že by stačilo pouhých pět minut usilovné práce se sekerou, aby se tenhle plovoucí pavilonek změnil v něco, co dokázalo uprchnout téměř všemu, co plulo po moři, a přinutit těch několik lodí, které by to mohly dostihnout, aby toho trpce litovaly.
„Impozantní,“ řekl Těpic.
„To víš, je to všechno hlavně pro efekt,“ přikývl Pomošt.
„No jo. Vidím.“
„Rozuměj mi, jsme jenom obyčejní, chudí obchodníci.“
Těpic pokýval hlavou. „Obvykle se říká chudí, ale poctiví obchodníci.“
Pomošt vykouzlil na tváři pravý obchodnický úsměv. „No, myslím, že se prozatím spokojíme s tím ‚chudí‘. Ale raději mi řekni, jak se, k sakru, máš? Poslední, co jsem se o tobě doslechl, bylo, že ses stal králem v nějaké díře, o které nikdy nikdo neslyšel. A kdo je tahle půvabná mladá dáma?“
„No jak —“ začal Těpic.
„Ptraci,“ řekla Ptraci.
„Je to si —“
„Je to jistě princezna vznešeného rodu,“ prohlásil Pomošt uhlazeně. „Udělali byste mi nesmírnou radost, kdybyste se mnou oba dnes povečeřeli. Víte, nemohu vám nabídnout mnoho, jen prosté jídlo námořníka, ale nějak si poradíme, mohlo by to být horší.“
„Nebude to efebské jídlo, doufám?“ zeptal se opatrně Těpic.
„Lodní suchary, nasolené hovězí a pár takových věcí,“ prohlásil Pomošt, aniž na okamžik spustil oči z Ptraci. Nespustil z ní pohled od chvíle, kdy vstoupila na palubu.
Pak se ale zasmál. Byl to ten starý známý Pomoštův smích, ne tak docela bez humoru, ale přesto pod dokonalou kontrolou vyšších nervových center jeho majitele.
„Jaká úžasná náhoda,“ prohlásil. „A my máme vyplout za úsvitu. Mohl bych vám nabídnout i něco na převlečení? Oba vypadáte tak trochu — pomačkaní cestou.“
„Jen tak nějaký ten kus hrubého námořnického plátna, předpokládám,“ nadhodil Těpic, „prostě něco, co se najde v zásobách obyčejného, chudého kupce, oprav mě, jestli se mýlím.“
Těpice odvedli do malé kabiny vybavené a vyzdobené jako vejce vyrobené u šperkaře, kde byl na lůžku rozložen výběr nejskvělejšího oblečení, jaké si jen člověk kdekoliv na březích Kruhového moře dokáže představit. Pravda, nebylo úplně nové, ale dokonale vyprané a vyspravené tak pečlivě, že si člověk skoro nevšiml otvorů po čepelích. Těpic si zamyšleně prohlížel háčky na stěně a odlišné zabarvení dřevěného obložení kolem nich, jež dávalo tušit, že tady visely různé věci, které někdo v nedávné době uklidil.
Vyšel do úzké lodní chodby a srazil se s Ptraci. Oblékla si temně rudou společenskou róbu, jaké bývaly v Ankh-Morporku v módě před deseti lety, s nabíranými rukávy a sukní vyztuženou obručemi o průměru mlýnských kamenů.
V té chvíli se Těpic naučil něco nového, a sice to, že přitažlivá žena oblečená do několika pruhů gázy a pár decimetrů hedvábí, může vypadat mnohem přitažlivěji, když je oblečena od hlavy k patě. Na zkoušku se zatočila.
„Mají tady takových věcí, kolik si člověk přeje,“ oznámila mu. „Tak takhle se oblékají ženy v Ankh-Morporku? Je to, jako když si člověk obleče dům. Ale je zajímavé, že se v tom ani moc nepotím.“
„Podívej,“ začal Těpic naléhavě, „co se týče Moštyho, je to bezva kluk a vůbec, ale —“
„Je nesmírně laskavý, to musím říct,“ souhlasila.
„Jasně. No jo, to on je. Určitě,“ připustil Těpic beznadějně. „Je to můj starý přítel.“
„To je milé.“
Na konci chodby se odnikud vynořil jeden ze členů posádky a s poklonou je uvedl do prostorné hlavní kajuty. Podobal se starému šlechtici na penzi, ale první dojem přece jen trochu narušovala spleť jizev, která mu pokrývala ruce i obličej, a pak tetování, vedle jehož námětů by ilustrace z knihy Palác se zastřenými okny vypadaly jako ilustrace z knihy Udělej si sám pro začátečníky. Věci, které s nimi prováděl tím, že hýbal bicepsy, dokázaly celé hodiny fascinovat přístavní krčmy nejhrubšího druhu. Zatím si neuvědomoval, že od nejhoršího okamžiku jeho života ho dělí už jen několik minut.
„Je to opravdu velice příjemné překvapení,“ opakoval Pomošt, když naléval víno. Pak kývl na tetovaného sloužícího. „Můžeš podávat polévku, Alfonsi.“
„Podívej, Mošty, nejsi náhodou pirát, že ne?“ zeptal se Těpic, který už se nebyl s to udržet.
„Tak tohle tě celou dobu žralo?“ usmál se Pomošt svým pomalým úsměvem.
Nebylo to sice všechno, co Těpice žralo, ale fakt je, že právě tahle myšlenka se drala nejvíc dopředu. Těpic přikývl.
„Ne, ujišťuju tě, že nejsme piráti. My se prostě snažíme co nejvíc vyhnout — hm — kancelářské práci a papírování, kdekoliv je to možné. Jak bych ti to řekl? My se prostě snažíme uchránit různé lidi starostí, které by možná měli, kdyby znali veškerou naši činnost.“
„No dobře, ale podívej se, třeba všechny ty šaty a většina z nich je —“
„Aha. Víš, ono je to naopak. Piráti často útočí na nás. To byl také jeden z důvodů, proč dal otec Bezejmenného postavit. Vždycky je to překvapí. A celá ta věc je přitom naprosto zákonná a morální. Dostaneme jejich loď, jejich kořist, osvobodíme všechny jejich vězně a ty dopravíme domů, nebo kamkoliv si přejí, za konkurenceschopné ceny.“
„A co děláte s těmi piráty?“
Pomošt vrhl rychlý pohled na Alfonse.
„To záleží na tom, jak perspektivní jsou vyhlídky na jejich pracovní zařazení,“ odpověděl. „Otec říká, že muži, kterého postihlo neštěstí, je třeba nabídnout pomocnou ruku. Tedy za určitých podmínek. A jak ti funguje ten tvůj královský kšeft?“