„Gerne!“ prohlásil varovným hlasem Koprkvaš a oči se mu rozšířily.
„Ne, půjde to, králi,“ nedal se Gern, který teprve teď začal okoušet slasti svobodného logického myšlení. „Oni si přece taky museli rozumět z pokolení na pokolení, takže nám stačí je trochu roztřídit a pak seřadit a —“
„Chytrý mladík! Opravdu chytrý,“ zaradoval se král.
„Gerne!“
Král s Gernem se užasle podívali na Koprkvaše.
„Jste v pořádku, pane mistr?“ zeptal se Gern. „Vypadáte, jako kdybyste viděl smrt.“
„Ta p —“ zadrhl se Koprkvaš strnulý hrůzou.
„Co že, pane?“
„Ta p—, podívej se na tu p —“
„Možná by se měl na chvilku natáhnout,“ nadhodil král. „Znám to. Je to takový citlivější typ. Bylo toho na něj trochu moc najednou.“
Koprkvaš se zhluboka nadechl.
„Podívejte se na tu podělanou pochodeň!“ vykřikl.
Podívali se na ni.
Tiše a nenápadně se na ní černý uhel proměňoval v suchou trávu prosáklou pryskyřicí. Pochodeň hořela pozpátku.
Před Těpicem se rozkládalo Staré království a bylo neskutečné.
Podíval se na Ty Mrchu, který vstrčil čenich do jednoho z malých přítoků Mžilu a vydával zvuky jako někdo, kdo se dobývá na poslední hlt mléčného koktejlu do úzké sklenice.[33] Ty Mrcha vypadal naprosto skutečně. Máloco dokáže vypadat tak solidně jako velbloud. Okolní krajina však měla neskutečný vzhled, tak nějak jako by si nebyla jistá, zda tady má být, či nikoliv.
Jedinou výjimkou byla Velká pyramida. Dřepěla nedaleko a byla skutečná jako špendlík, který přihodl motýla k podložce. S podivným důmyslem se tvářila až nepřirozeně skutečně, jako by vysávala veškerou realitu ze samotné krajiny.
Takže byl tady. Ať už byl kdekoliv.
Jak člověk zabije pyramidu?
A co se stane, když se mu to podaří?
Zabýval se teorií, že všechno se zase vrátí do původního stavu. Do recyklovaného času ubohého dobrého Starého království.
Chvíli pozoroval bohy a uvažoval o tom, co jsou, u čerta, zač, ale nezdálo se, že by na tom příliš záleželo. Nevypadali o nic skutečnější než krajina, kterou se potulovali v honbě za vlastními nepochopitelnými cíli. Svět nebyl o mnoho víc než sen. Těpic cítil, že už ho nic nedokáže překvapit. Kdyby teď kolem prošlo sedm tučných krav, ani by se na ně nepodíval.
Vysedl znovu na Ty Mrchu a na jeho hřbetě pomalu postupoval po cestě. Pole po obou stranách vypadala zpustošeně.
Slunce pomalu zapadalo a bohové večera a noci začali převažovat nad bohy dne. Byl to však dlouhý zápas, a když jste si představili všechny ty věci, které teď čekají slunce — bude pohlceno bohyněmi, odvezeno na člunu do podsvětí a tak dál —, hrozilo tady vážné nebezpečí, že už ho nikdo nikdy neuvidí.
Když vjeli na dvůr stájí, bylo všude pusto a prázdno. Ty Mrcha se pleskavým krokem přesunul do vlastního stání a s potěšením začal oždibovat chomáč sena. Napadla ho velmi zajímavá myšlenka, která se týkala podvojných deklinací.
Těpic ho poplácal po boku, ze kterého se opět zvedl oblak prachu, a vykročil po širokém schodišti, které vedlo do paláce. Pořád ještě nezahlédl jediného strážného, jediného sloužícího. Nikde ani živá duše.
Vklouzl do vlastního paláce jako zloděj za denního světla a pustil se přímo do Koprkvašovy dílny. Byla prázdná a vypadala, jako by tudy před nedávném prošel zloděj s velmi podivnými zájmy. Trůnní sál páchl jako kuchyně a podle toho, jak vypadal, museli kuchaři zmizet hodně narychlo.
Zlatá maska krále Mžilibaby, mírně pokřivená, ležela odhozená v koutě. Zvedl ji a v náhlém záchvatu podezření do ní škrábl jedním ze svých nožů. Zlato se oloupalo a odhalilo stříbřitě šedý kov.
Myslel si to. Tolik zlata tady prostě nebylo. Maska byla těžká jako olovo, protože to prostě bylo olovo. Přemýšlel, jestli maska vůbec kdy opravdu byla ze zlata, který předek ji zpronevěřil a kolik za ni postavil pyramid. Jistě byla kdysi symbolem něčeho velkého. Ale možná také, že ne. Možná že byla pouhým symbolem sebe sama.
Pod trůnem se ukrývala jedna z posvátných koček. Když se Těpic natáhl, aby ji pohladil, přitiskla uši k hlavě. Tak alespoň tohle se nezměnilo.
A pořád nikde nikdo. Přešel na terasu.
A tam konečně uviděl lidi. Tichý dav, který zíral přes řeku k hasnoucímu olověně šedému obzoru. Právě když Těpic vyšel ven, odrazila od bližšího břehu celá flotila člunů a loděk.
Měli bychom budovat mosty, pomyslel si. Jenže naši předkové tvrdili, že by spoutaly řeku.
Přelezl zábradlí, lehce seskočil na udusanou zem dole a vydal se k mlčícímu zástupu.
Pak se do něj víra zástupu zaťala plnou silou.
Lidé Mžilibaby mohli mít rozporuplné názory, co se bohů týče, ale víra v jejich krále byla stálá a neochvějná celá tisíciletí. Pro Těpice to bylo, jako by vešel do sudu s alkoholem. Cítil, jak se do něj víra vlévá, až mu vzduch praskal nad konečky prstů, naplňovala mu tělo, až zaplavila mozek a přinesla mu nikoliv všemocnost, ale pocit všemocnosti, který mu pravil, že i když zatím nezná všechno, bude to velmi brzo znát, stejně jako už to znal kdysi předtím.
Bylo to, jako by se vrátil nazpět do Ankhu, v té chvíli, kdy do něj vstoupilo božství. Jenže tam to byl jen krátký okamžik. Teď za tím pocitem byla nesmírná síla skutečné víry.
Zaslechl tichý šustot, a když sklopil oči, spatřil, jak mu ze suchého písku kolem nohou raší jasně zelené osení.
A sakra, pomyslel si. Tak já jsem vážně bůh.
Cítil se velmi rozpačitě.
Prodral se zástupem lidí až na říční břeh a zůstal tam stát v houstnoucím políčku obilí. Když si toho lidé všimli, začali ti nejbližší padat na kolena a za nimi další a další, takže vlny poklekajících lidí se šířily od Těpice na všechny strany jako kruhy na vodě.
Ale tohle jsem nikdy nechtěl! Chtěl jsem jenom, aby lidé žili šťastněji, aby měli kanalizaci. Chtěl jsem něco udělat s těmi zničenými městskými čtvrtěmi. Chtěl jsem jim ulehčit, zeptat se jich, jak se jim líbí na světě. Myslel jsem si, že by nebyl špatný nápad otevřít tady pár škol, aby zmoudřeli a nepadali k zemi před každým, komu náhodou roste kolem nohou zelené osení.
Taky jsem chtěl něco udělat s architekturou.
Zatímco světlo mizelo a obloha matněla jako chladnoucí ocel, pyramidy jako by se zvětšovaly. Kdyby chtěl někdo navrhnout stavbu, která by měla budit dojem soustředěné hmoty, musel by navrhnout pyramidu. Kolem se tísnil dav postav, které se napůl ztrácely v nadcházejícím šeru.
Těpic se rozhlédl po nehybném zástupu, až spatřil muže v uniformě palácové gardy.
„Ty, člověče,“ přikázal, „vstaň!“
Muž k němu pozvedl vyděšený pohled, ale nakonec se přece jen neohrabaně postavil na nohy.
„Co se to tady děje?“
„Ó, králi, pane všech —“
„Poslyš, na takové věci teď není čas,“ zarazil ho Těpic. „Já vím, co jsem zač, ale teď chci vědět, co se tady děje.“
„Ó, králi, viděli jsme mrtvé chodit! Kněží se plaví přes řeku, aby si s nimi promluvili.“
„Mrtví chodili?“
„Ano, ó, králi.“
„Mluvíme tady oba o lidech, kteří už nežijí, ano?“
33
Pozn. autora: Znáte to. Jedná se o tu poslední kapku, na kterou se nedostanete bez brčka.