„Ano, ó, králi.“
„Aha. Dobrá, děkuju ti. To bylo vyčerpávající. Ne příliš informativní, ale skutečně vyčerpávající. Zbyl tady snad ještě nějaký člun?“
„Kněží si je vzali všechny, ó, králi.“
Těpic viděl, že je to pravda. Mola a přístavní můstky na břehu pod palácem se většinou hemžily čluny a loďkami, ale teď byly dokonale prázdné. Jak pozoroval hladinu, objevily se na ní najednou dvě oči a dvě nozdry na konci dlouhého čenichu, aby mu připomněly, že pokusit se přeplavat Mžil by bylo stejně nesmyslné jako chytat vítr do rybářské sítě.
Znovu se podíval na zástup. Všichni ho v očekávání pozorovali a věřili, že si poradí.
Obrátil se nazpět k řece, natáhl před sebe sepjaté ruce a pak pomalu rozpažil.
Ozval se vlhce mlaskavý zvuk a vody Mžilu se před ním rozestoupily. Dav hlasitě vydechl, ale jeho úžas nebyl ničím proti úžasu zhruba tuctu krokodýlů, kteří se na zlomek vteřiny pokoušeli plavat ve čtyřech metrech vzduchu.
Těpic seběhl ze břehu a rozběhl se po bahnitém dně a při tom se vyhýbal úderům pilovitých ocasů, kterými zděšení krokodýlové padající shůry mrskali sem a tam.
Vody Mžilu se tyčily jako dvě stěny barvy khaki a Těpic měl dojem, že probíhá úzkou vlhkou uličkou bez oken. Tu a tam zahlédl úlomky kostí, starý štít, kus oštěpu, napůl shnilá žebra člunu. Přeskakoval a vyhýbal se odpadkům staletí.
Kousek před ním vyrazil z hnědé stěny obrovský krokodýlí samec, zoufale sebou zazmítal ve vzduchu a s hlasitým plesknutím dopadl na bahnité dno. Aniž zpomalil, skočil mu Těpic bez zaváhání na čenich, odrazil se a běžel dál.
Na břehu za ním začalo několik bystřejších občanů sbírat kameny. Krokodýlové byli odnepaměti neomezenýmy pány řeky, ale jestli se teď alespoň na několik minut nabízela příležitost trochu upravit skóre, stálo to za pokus.
Za Těpicem, rychle se blížícím k protějšímu břehu, se začaly rozléhat zvuky vyluzované říčními obludami, které se právě vydaly na dlouhou cestu do světa nejdražších obchodů s dámskými kabelkami.
Řada předků se táhla přes celou komnatu, dále temnou chodbou a ven až na písek pod širým nebem. Oběma směry se nesl šepot, vyprahlý zvuk podobný šustění větru v závěji suchého papíru.
Koprkvaš ležel na písku a vedle něj seděl Gern, který ho popleskával po tváři vlhkým hadrem.
„Co dělají teď?“ mumlal.
„Čtou ty staré nápisy,“ odpověděl mu Gern. „Měl byste to vidět, mistře! Ten, který čte nápisy, ten je už prakticky —“
„Dobrá, dobrá, to stačí,“ polknul pracně Koprkvaš a pokusil se posadit.
„Je víc než šest tisíc let starý! A naslouchá mu jeho vnuk a tomu zase jeho vnuk a ten mluví na svého vnuka a —“
„Ano, ano, já —“
„ ‚I-obrátili-se ke-Khuftovi, prvnímu, a-taková-byla-jest-jejich-slova: Rci, co-máme-učiniti-pro-tebe, kterýs-nám-pomohl-vstoupiti-na-cestu-pravou?‘ “ řekl Ptepicchamon, který stál na konci řady.[34] „ ‚A-První-promlu-vil-řkouc: postavte-hrobku-z-pískovcového-kamene, kde-bych-mohl-navěky-spočinout, a-nazvěte-ji-pyramidou. Udělejte-ji-takto: její-šířka-i-délka-i-výška-bude-sto-lo-ket-a-do-boku-její-vsadíte-dveře. A-tak-se-také-sta-lo-a-bylo-to-správné. A-jméno-prvního-z-prvních-zně-lo…‘ “
Ale jméno se už neozvalo. Ozval se jen sbor zvýšených hlasů, argumentů a prastarých kleteb, který se šířil řadou vysušených předků jako jiskra střelným prachem. Ta nakonec dorazila až k Ptepicchamonovi, který vybuchl.
Efebský seržant, který se zatím tiše potil ve stínu, uviděl to, co napůl očekával a z čeho měl nesmírné obavy. Nad obzorem proti němu se zvedl sloup prachu.
Tsortská armáda tady bude dřív.
Postavil se, kývl s profesionálním klidem svému protějšku na druhé straně a podíval se na dva tucty mužů, kterým velel. „Potřebuji dobrovolníka, který by doručil — ehm — zprávu do města,“ řekl. Zvedl se les rukou. Seržant si povzdechl a ukázal na mladého Autoklava, o kterém věděl, že se mu stýská po matce.
„Poběžíš s větrem o závod,“ řekl. „I když předpokládám, že ti to nemusím nijak zvlášť připomínat, co? A pak, až tam budeš, řekni jim… řekni…“
Stál, a zatímco slunce rozpalovalo okolní kameny a v řídkém křoví bzučel hmyz, rty se mu nehlučně pohybovaly. Jeho vzdělání nezahrnovalo kurs Posledních velkých slov.
Pozvedl oči směrem k domovu.
„Běž a řekni Efebským —“ začal.
Vojáci čekali.
„Co?“ nevydržel to nakonec Autoklav. „Běž a řekni jim co?“
Seržant se najednou uvolnil jako balon, ze kterého někdo upustil vzduch.
„Běž a řekni jim, jak to tady vypadá, na co ještě čekáš?“ V tom okamžiku se začal zvedat sloup prachu na obzoru za nimi.
Tak to už bylo lepší. Když už tady má dojít k masakru, tak ať mají obě strany stejné šance.
Před Těpicem se rozprostíralo město mrtvých. Po Ankh-Morporku, který byl téměř jeho dokonalým protějškem (v Ankhu dokonce i většina lůžek hýřila bujným životem), to bylo pravděpodobně druhé největší město na Ploše. Jeho ulice byly nejkrásnější, jeho architektura nejmajestátnější a nejvíce úctu vzbuzující.
Počtem obyvatel předčila nekropolis všechna města Starého království, ale její obyvatelé nikam nevycházeli a o sobotních nocích tady bylo stejně mrtvo jako ve kterýkoliv jiný všední den.
Až do dneška.
Teď se hemžila lidmi.
Těpic pozoroval z vrcholku omšelého obelisku, jak pod ním procházejí šedé, hnědé a někdy nazelenalé davy zesnulých. Králové byli demokratičtí. Když byla otevřena poslední pyramida, obrátily se celé skupiny k menším hrobkám a teď už měla nekropolis i své obchodníky, malé šlechtice a umělce. Ne že by se na nich i při sebepodrobnějším zkoumání dal objevit nějaký patrný rozdíl.
Všichni, do posledního mrtváčka, mířili k Velké pyramidě, která se tyčila jako nádor nad menšími, staršími budovami. Zdálo se, že všechny příchozí něco neobyčejně rozčililo.
Těpic lehce seskočil na plochou střechu mastaby, doklusal na její okraj, přenesl se přes mezeru mezi hrobkou a zdobenou sfingou — ne že by se v něm neozvaly určité obavy, ale tahle vypadala jako skutečná socha — a odtamtud už to bylo, sotva co bys hákem na lanku dohodil k jednomu z nižších pater Stupňovité pyramidy.
Dlouhé paprsky zapadajícího slunce dopadaly na krajinu a přeskakovaly z vrcholu jedné pyramidy na druhý, a kličkovaly tak vysoko nad hlavami zástupu.
Za Těpicem vyrážely v prastarých kamenech zelené výhonky, ale i když kámen stačil popraskat, osení rychle vadlo a usychalo.
Tohle je to, říkalo mu celé tělo, na co jsi studoval. Ani starý Měřice by ti za to nemohl strhnout jediný bod. Překonával rychle vzdálenosti nad tichým městem, pohyboval se jistě a tiše jako kočka, zachytával se na místech, o jejichž průchodnosti by pochyboval i gekon, natož — v konkrétních případech — zamýšlená oběť.
Snadno překonal pyramidu o váze bilionu tun, která patřila zatím nejváženější oběti inhumace — Patricijovi, stopadesátikilovému Despotovi Quirmu.
Obrovský klínový nápis na další hrobce jakéhosi čtyři sta roků mrtvého krále mu poskytl dokonalý žebřík, z jehož vrcholu hodil a zachytil svůj hák s lankem na natažených prstech sochy neznámého panovníka a přehoupl se dlouhým plavným obloukem na střechu následující hrobky.
34
Pozn. autora.: Pochopitelně, že přesné znění poselství nezískal Ptepicchamon hned, protože zpráva se ústním předáváním měnila, někteří z předků se nedokázali dost jasně vyjadřovat, jiní se pokoušeli spolupracovat až přespříliš a doplňovali do ní slova, která tam podle nich chyběla. Původní neupravené poselství, které Ptepicchamon dostal, začínalo: „Připoutána k posteli, teta umírala žízní.“