Třída se povinně zasmála. Popsalsir se na ně přiblble zašklebil a obrátil oči v sloup.
„Ale kdo jsou ti pochmurní nepřátelé, kteří se mu neustále drží v patách, no? Když vám to, pane Těpici, připadá tak humorné, že nejste s to zdržet se smíchu, mohl byste být tak laskav a vysvětlit to tady panu Popsalsirovi?“
Těpicovi zamrzl smích na rtech. Měřičův pohled se do něj zavrtával jako nebozez. Je úplně stejný jako nejvyšší kněz Dios, pomyslel si Těpic. Věděl, co se od něj čeká, a v duchu si pomyslel „tak to si tedy počkáš, tu radost ti neudělám“. Předpokládalo se totiž, že ho otázka zaskočí a on dostane strach.
„Špatná příprava,“ prohlásil pohotově. „Bezstarostnost. Nedostatek soustředění. Špatně udržované nářadí. Ah, ano, a taky přílišná sebedůvěra, pane.“
Měřice se mu chvilku díval přímo do očí, ale tohle Těpic mnohokrát nacvičoval s palácovými kočkami.
Nakonec vyučujícímu přeletěl po tváři krátký úsměv, který toho neměl s veselostí mnoho společného. Měřice vyhodil křídu do vzduchu, hbitě ji zachytil a prohlásiclass="underline" „Pan Těpic má naprostou pravdu. Zvlášť co se té sebedůvěry týče.“
Nakonec narazil na římsu a ta vedla k — jak jinak — svůdně otevřenému oknu. Římsa byla politá olejem a Těpic investoval několik minut do toho, že do několika prasklin v omítce našrouboval záchytné horolezecké skoby. Zavěsil se pohodlně vedle okna a začal z příslušné kapsy vytahovat větší počet krátkých kovových tyček, které byly na koncích opatřeny osazením a závitem. Po několika vteřinách hbité práce měl sestavenou asi metr dlouhou tyč, na jejíž konec připevnil malé zrcátko.
Byť s jeho pomocí pátral sebepečlivěji, v šeru za otevřeným oknem neodhalil nic zajímavého. Zatáhl zrcátko nazpět a podnikl další pokus. Vycpal svou kapuci rukavicemi a opatrně ji vsouval do místnosti, aby vyvolal dojem hlavy, která se snaží držet ve stínu. Téměř s jistotou čekal, že se do ní zarazí nějaká otrávená šipka nebo jiná střela, ale nestalo se vůbec nic.
Navzdory horké noci mu začínalo být chladno. Černý samet sice dobře vypadal, ale to bylo asi tak všechno, co se o něm dalo říci. Vzrušení a námaha způsobily, že Těpic teď na sobě nesl několik deci studené vody.
Posunul se dál.
Na okenním parapetu byl slaboučký černý drátek a těžké pilové ostří přišroubované k dolní části vysunutého okenního rámu. Bylo jen otázkou vteřin zaklínovat rám tam, kde byl, tedy v horní poloze, a pak přeříznout drátek. Rám sice o maličko poklesl, ale to bylo vše. Těpic se spokojeně ušklíbl do tmy.
Průzkum místnosti delší tyčí ukázal, že její spodní část tvoří podlaha, na které nejsou žádné větší překážky. Byl tam také další drát, natažený zhruba ve výši prsou. Stáhl tyč nazpět, přišrouboval na její konec malý háček, zachytil jím drát a zatáhl.
Ozvalo se tupé zadrnčení ukryté kuše a pak zvuk střely, která narazila do staré omítky.
Kus vláčného jílu, připevněný na opačný konec téže tyče, kterým pomalu poklepával po zemi v temné místnosti, ho odměnil několika velmi ošklivými nášlapnými hřeby. Byly z mosazi, takže kdyby byl provedl jen obyčejný magnetový průzkum, nebyl by je našel.
Na chvíli se zamyslel. V malém vaku na zádech měl mimo jiné i natahovací pasáky. Pokud jste se v nich měli pohybovat po místnosti, byly hrozně nepohodlné, nicméně si je přece jen natáhl. (Pasáky byly kovem vyztužené návleky na boty. Chránily šlapky. To je takový vrahovský žertík.) Koneckonců, Měřice byl přece jen mistr jedů. Nafučin! Jediné škrábnutí, a Těpic by se byl rozmazal po stěnách. Nemuseli by ho pohřbívat, stačilo by na hřbitově upravit kopeček hlíny[7].
Pravidla. Měřice se bude přesně držet pravidel. Nemůže ho zabít jen tak, bez varování. Bude se neustále snažit, aby se zkoušený buď nedbalostí, nebo přílišnou sebedůvěrou připravil o život sám.
Lehce seskočil na podlahu uvnitř a chvilku počkal, než si jeho oči zvykly na temnotu v místnosti. Několik zkusmých pohybů tyčí ukázalo, že další dráty už tady nejsou. Pod nohama se mu ozvalo tiché zaskřípění, jak jeden z jeho pasáků rozdrtil nášlapný hřeb.
„Právě včas. Takže pokračujte, pane Těpici.“
Měřice stál v rohu. Těpic slyšel tiché zaškrabání tužky v notesu, jak si udělal nějakou poznámku. Pokusil se vypudit profesora z mysli a myslet.
Na posteli ležela postava přikrytá od hlavy k patě pokrývkou.
Tak to byla poslední část zkoušky. Tohle byla místnost, kde se všechno rozhodne. Tohle byla ta část, o které vám úspěšní studenti nikdy nic neřekli. A těch neúspěšných už jste se zeptat nemohli.
Těpicova mysl se naplnila mnoha možnostmi volby. V takových okamžicích by byl opravdu potřeboval nějaké božské vedení. Tak kde jsi, tati?
Záviděl svým spolužákům jejich bohy, kteří byli nehmotní a nepostižitelní a žili někde hodně daleko, jako třeba na vrcholku nějaké vysoké hory. V takové bohy mohl člověk opravdu věřit. Jenže bylo hrozně těžké věřit v boha, se kterým jste se každý den viděli u snídaně.
Shodil z ramene samostříl a sešrouboval promaštěné součástky. Nebyla to ta správná zbraň, ale nože už mu došly a na foukačku měl příliš vyschlo v ústech. Z rohu místnosti se k němu doneslo slabé klepání. Měřice si poťukával tužkou o zuby.
Mohla by to být jenom figurína. Jenže jak to má zjistit? Ne, musí to být skutečně člověk. Vypráví se ledacos. Co kdyby zkusil znovu tyč…
Zavrtěl hlavou, pozvedl samostříl a pečlivě zamířil.
„Takže, jakmile vám to bude vyhovovat, můžete začít, pane Těpici.“
Tak.
Tak tady zjišťovali, jestli jste schopni zabít. A přesně to se teď Těpic pokoušel zahnat ze své mysli. Věděl, že on to nedokáže.
Každou osmotu odpoledne měli předmět politická situace a opatření s lady L’Est, jednou z mála žen, které dosáhly v cechu vysokého postavení. V zemích kolem Kruhového moře se většina zasvěcených všeobecně shodovala v tom že kdo se chce dožít vyššího věku, neměl by nikdy stolovat, s lady L’Est. Bižuterie na její ruce obsahovala dost jedů na to, aby inhumovala menší město. Její krása byla omračující, ale byl to ten druh vypočítané krásy, které žena dosáhne pomocí týmu zkušených umělců, manikýrek, kosmetiček, omítkářů, korzetářů, krejčích a tří hodin perné práce před snídaní den co den. Když kráčela, ozývalo se tiché skřípění velrybích kostic zatížených na hranici únosnosti. Chlapci se učili. Když mluvila, nepozorovali její postavu, ale prsty.
„Takže,“ říkala právě, „teď posuďme situaci, jaká byla před založením cechu. V tomto městě a pochopitelně na mnoha jiných místech světa civilizace vzkvétá a vyvíjí se díky pružným změnám zájmů mezi mnoha velkými a mocnými společnostmi.
Ve dnech před založením cechu většinou končily snahy o další postup v rámci těchto společností v politováníhodných nedorozuměních, která byla založena na výjimečně silných předsudcích. To samozřejmě přinášelo průvodní jevy, jež měly nežádoucí účinky na všeobecné zájmy města. Prosím, byla bych ráda, abyste si uvědomili, jak se říká, že tam, kde vládnou neshody, nedaří se obchody.
A to není všechno, ani zdaleka ne.“ Přitiskla si ruce na hruď. Ozval se zvuk připomínající praskot lodního trupu galeony, která se probíjí bouří proti větru.
7
Pozn autora: Nafučin se získává z hlubokomořské ryby Singularis minutia gigantica vzdáleně podobné ježíkům. Ryba se proti svým nepřátelům chrání tím, že se nafoukne do mnohonásobku své normální velikosti. Pokud uvedený jed požije člověk, každá buňka jeho těla se okamžitě pokusí zvětšit až dvoutisíckrát. To vede k nevyhnutelnému a velmi hlasitému konci.