V několika řadách tam stály podivné předměty. Nejvíc se podobaly gigantickým salámům s pravidelným dírkováním na bocích. Díky otvorům viděly, že jsou duté. Některé díry překrývalo… sklo? Na bocích měly salámy cosi, co připomínalo obrovitánské ploutve nakloněné dozadu. Některé už odpadly a leží vedle salámů, jiné ne. Ze zadků salámů trčí taky dozadu skloněné vertikální ploutvičky a na nich jsou ještě malé horizontální. Na některých ocasech jsou přidělané spárované bečky. Jedny salámy stojí na třech nohách, zakončených kolečky. Jedna noha je u předku, dvě pod ploutvemi. Jiné předměty leží na břichu a jsou rozlámané. Je vidět, že jejich nohy se už ulomily. To všechno je už dávno, dávno opuštěné. Země pod předměty byla kdysi tvrdá a rovná, nyní je popraskaná a z trhlin roste vysoká, šťavnatá tráva. Tu a tam se už tyčí i stromy. Jeden z nich prorostl celým salámem skrz naskrz. O kousek dál vlevo se tyčí šedé rozvaliny ohromné budovy. Už se vůbec nedá rozeznat, jak vypadala, když byla nová. Ještě o kus dál stojí řada matně se blyštících kulatých stavení bez okem a dveří, s plochými střechami. Nejvíc se tak podobají obrovským vědrům postaveným dnem vzhůru.
„Hele, všechno je to strašlivě staré,“ tiše řekla Olga. „Děsivě staré. Shnilotina a rez. Co kdyby to byli Staří?“
Místo odpovědi natáhla Natálie tětivu a vystřelila. Šíp prorazil bok nejbližšího salámu, vyletěl z druhé strany a dopadl na zem daleko za předmětem. Střela dolétla asi tak daleko, jak by měla doletět při tak napjaté tětivě. V boku předmětu zůstala díra jako pěst. Chvíle ticha. Předmět se nezřítil, ale po chví1i se rozlomil na velké úlomky, které se rozpadly v prach v okamžiku, kdy dopadly na zem. Vypadalo to, jako kdyby někdo loutce přestřihl nitě.
„Shnilotina,“ řekla Natálie. „Přesně.“
Uložila luk do pouzdra a zatroubila na bojový roh. Jeho chraplavý řev se nesl nad polem, záhadnými předměty a utichl v dálce. Z šedivých ruin se s hlučným třepotáním křídel vznesla vrána a zmizela. Boj hluše ryčel. „Může být, že to opravdu zůstalo po Starých.“ řekla.Natálie. „Ale co to je?“
„Mohly by to být domy?“
„Kde jsou schodiště a komíny?“
„To je jedno. Ničemu to není podobné, jenom domům. Třeba schodiště uklízeli dovnitř, když tam zalezli. Co vlastně o Starých víme?“
„Máš pravdu,“ souhlasila Natálie. „Nevíme vůbec nic. A taky se nic nedozvíme. Co se tady dá zjistit. Je to samá trouchnivina.“
„A co támhleto, co se blýská? Dokonce se to i víc podobá domům.“ „Nejspíš jsou to věže, ale jsou nějak moc nízké. Jedeme k nim?“ Zdaleka objížděly obrovité předměty. Vypadaly, jako by se chtěly rozsypat třeba zvukem kopyt. Snažily se zahlédnout, co je uvnitř. Vypadalo to, že řady křesel s nízkými opěradly, stojící těsně u sebe.
„Mohl by to být chrám?“ zeptala se Natálie a bůhvíproč ztišila hlas. „Seděli tam a modlili se…“
„Takže vepředu by měly být oltáře. Nepodíváme se tam?“
„Ale moc opatrně…“
Obě slezly z koní a po špičkách se plížily k předmětu, který ležel na břiše. Podívaly se dovnitř. Špinavé sklo jen tak tak propouštělo světlo.
„Tak vidíš,“ řekla Natálie, „Tam vzadu jsou řady křesel v řadách za sebou a tady jsou jenom dvě. Vypadá to, že vepředu seděly kněžky. A něco, co se oltáři dost podobá, je tu taky. Samé skleněné kulatinky a něco jako lovecký oštěp. Něco tam je napsaného… Ne, přečíst se to nedá. Písmena jsou příliš mrňavá.“
„Já bych vlezla dovnitř.“
„Ani náhodou,“ zamítla její nápad Natálie. „Ať tě to ani nenapadne. Je to přece jenom chrám. Kdo z nás něco ví o bozích Starých a jejich síle?“
Nořila se stále víc a víc do opravdového kacířství. Přesněji řečeno, stará víra polehounku tála, neboť nikdy nebyla příliš pevná. Nic ji však nezaměňovalo. Přibývalo tajemství a neznáma.
Blýskavé stavby byly opravdu domy bez oken a dveří. Obrovitánská vědra. Natálie zabušila pěstí na vypouklou stěnu. Zvuk zněl hluše, jak to tak bývá, když se tříská do plné bečky.
„Tak teď už nerozumím vůbec ničemu,“ řekla. „Jestli jsou to domy, tak kde jsou dveře? Jestli to jsou věže, tak kde jsou schody nahoru? A vůbec, jak je možné vyrobit tak veliký plát železa? Žili tady obři? jenže křesla byla pro obyčejné lidi. A proč tohle železo nezrezavělo?“
„Možná, že tam vedou podzemní, vchody. V tom okamžiku je to zcela nepřístupná věž.“
„To by mohlo být. Co tomu říkáte, pejskové?“
Ale Boj s Hornem pobíhali nedaleko a prastaré věže je vůbec nezajímaly. Dívky se na sebe podívaly. Víc toho zjistit nemohou, ale odjet se jim nechce. Natálie šla kolem vypouklé kovové stěny. Jela po ní dlaní. Najednou se zarazila, jako když do ní hrom bací.
„Olgo!“ křikla „Stěny nejsou udělané z jednoho kusu železa. Podívej, tady je spoj. A támhle… Všude.“
„Přesně! Jenom mi není jasné, jak to spojovali? Nikde není ani vidu po nýtech.“
„Tak se na to podíváme,“ řekla Natálie.
Odepnula od sedla bojovou sekyru. Její ostří tvořil půlměsíc, tak ostrý, až se zdálo, že se kolem něj chvějí potůčky rozseknutého vzduchu. Oběma rukama uchopila topůrko a mávla jak se patří. Ostří vyseklo z kovu snop jisker a stěna zaduněla. Zapřela se ještě víc podpatky do země. Bušila a bušila stále do stejného místa, až najednou sekyra zajela dovnitř skoro celá. Natálie se zapotácela, vytrhla topůrko z díry a odskočila. Z díry tryskal proud průzračné kapaliny. Do nosů je udeřil neznámý ostrý pach. Nebyl až tak nepříjemný. Dívky poodstoupily. Louže neznámé průzračné kapaliny se zvětšovala. Psi odběhli dál. Vůně se jim nelíbila. Koně zařehtali a napodobili psy.
„Smrdí to tady jako v alchymistické dílně.“ „Ty se znáš i s alchymisty?“ odfrkla si Natálie.
„Je tam písek žhavý a voda ohnivá hoří…“ zpěvavě pronesla Olga. „Je taková větička v jednom starém alchymistickém traktátu, který se jmenuje tak nějak jako „O přírodě a vlastnostech legendárních věcí“. Třeba ta voda hoří, když ji podpálíme…“
Natálie se sklonila a ponořila do tekutiny prst. Potom ho opatrně olízla.
Pak si dlouho a pečlivě odplivávala.
„Chuť to má hnusnou. Teď abych si opucovala jazyk pískem.“
Olga ji soucitně sledovala, ale její alchymistický pokus se opakovat neodvážila.
„Hnus fialovej?“ zeptala se a v jejím hlasu byla slyšet zvědavost.
„To je slabé slovo,“ Natálie vystrčila jazyk tak daleko, jak to jenom šlo.
Dřela si ho kapesníkem. Pak ho zmačkala do kuličky a vztekle odhodila co nejdál. „Fuj tajbl! Tohle určitě nemohlo sloužit k pití. Měli by tím trávit nepřátele…“
„A co kdyby sme se to pokusily podpálit. Co když je to právě ta ohnivá voda z legend?“
Natálie zádumčivě namotávala na prst loknu zlatých vlasů, která ji padala zpod přilby. Vlasy měla skoro až do pasu. Měla strašnou chuť vidět jak hoří voda. Některé apokryfy říkají, že Veliký Bre posílal na zem každý rok řeky ohnivé vody. Nikdo samozřejmě nevěděl, jak to vlastně vypadalo. Ale jestli je to trest, tak jaký vlastně? A jestli odměna, tak v čem spočívá? Třeba tehdy ještě lidé neznali oheň a hřáli se u hořících potoků? Určitě to muselo být krásné… Tma a v ní hořící řeka ohnivé vody…
„Tak jdem na to!“ trvala na svém Olga.
„Tak jo,“ s bezstarostností sobě vlastní mávla rukou Natálie. „Ale přece jenom si dáme aspoň trochu bacha,“ zaklonila hlavu. „V týhle věžičce je vody až nějak trochu moc.“