„Oli! Vždyť to jsou prodejní muži!“ sykla Natálie a pokrčila nos. „Nemám nic proti mazlivému služebnictvu, v tom nikdo rytířkám nebrání, ale s těmahle…“
„Ani podívat se člověk nemůže. Říká se, že ostatní rytířky…“
„Až dostaneš svoje ostruhy, tak se muckej s kým chceš. Třeba i s takovými… Ale dokud jsi moje zbrojnoška…“
„Dobře! Už mlčím.“
„No tak. Semhle jdeme, tady za tou pekárnou zahneme doleva.“
Zastavily koně. Umělecky provedený vývěsní štít U zlatého medvěda dělal dojem. Na modrém pozadí, které symbolizovalo nebe, letěl dvouhlavý zlatý medvěd. Tlamy široce rozevřené, mocná křídla roztažená přes celý štít. V tlapách nesl překrásného chlapce v křiklavém oblečenÍ. V levém dolním rohu byla namalována drobounká rytířka, která cválala za letící příšerou. Malíř tím chtěl naznačit možnost brzké záchrany. Natálie znovu ucítila drobné píchnutí u srdce.
Rozběhly se k nim služebné. Odvedly koně do stáje, psy do psince a odtáhly nahoru balík s brněním, ostatními věcmi a oblečením. Otylá hospodská se klaněla ve dveřích. Podle zvyku všech hospodských vychvalovala svůj podnik a vyzdvihovala to, že ještě Natáliina maminka, světlá kněžna, tady často prožívala ty nejlepší ze svých dní.
Natálie se podívala nad její mohutné rameno. Stál tam sluha. Začervenal se, když si všiml Natáliina pohledu. Byl podle jejího vkusu. Měl zlaté vlasy jako ona, modré oči jako ona. To jenom Olze je jedno, jaké mají mužští vlasy a oči. Jí stačí, když mají pěknou figuru, ale Natálii ne. Muži musejí mít stejnou barvu očí a vlasů jako ona. Samozřejmě, že i pěknou postavu, to se rozumí samo sebou.
Když Natálie šla za otylou hostinskou, drcla do Olgy loktem a šeptla:
„Ten je můj!“
„Ty seš vždycky rychlejší…“
„Až budeš rytířkou, budeš taky mít nárok,“ řekla nemilosrdně Natálie. Ke schodišti do druhého patra musely projít ohromným sálem. Byl tu krb, postavený z balvanů, erby na stěnách, očouzené mohutné stropní trámy. Rámus tu byl strašný, bylo tu narváno rytířkami. Natálie ucítila čísi nenávistný pohled. Bylo to jako bodnutí kopím. Pochopila, že se její pobyt tady neobejde bez souboje.
„No co? Vždyť jsme se nikdy nebránily takovým…“ pomyslela si. Sluha na schodech vykvikl. Olga ho přece jenom štípla, jakmile se naskytla příležitost. Natálie tentokrát mlčela. Snažila se zjistit, kdo se na ni mohl tak ošklivě podívat. Známých tváří tu bylo mnoho a nepřátel taky neměla málo. To už se tak stává… Nebo je to tentokrát nějaká dosud neznámá rodová nenávist? I to se někdy přihodí.
U dveří do pokoje, Olga přičinlivě zmizela ve svém, pohlédla Natálie na. krasavečka tak významně, že zrudl až k uším. Potom ho požádala, aby jí před zhasínáním ohně přinesl trochu vína. Ani ji nenapadlo, že by to neudělal, zvlášť když mu před rozchodem významně stiskla drobné prstíky. Zavřela za sebou dveře a zastrčila kovanou závoru. Převlékání po cestě je věc podstatná, skoro rituál. Rytířka, která právě přijela, musí navštíviti velký sál. Jakékoli nedbalosti v oblečení by si ostatní okamžitě všimly.
Vana. Místo cestovních kalhot — modré džíny, které mohou nosit jenom dvořani. Ušily je řemeslnice na matčině hradu. Rudá košile, doplněná, safírovými sponami. Místo hrubých cestovních bot si vzala měkké. Samozřejmě, že si do pravé zasunula kinžál. Černý pás se zlatými heraldickými srpy a kladivy obtočil její štíhlý pas. K němu si připjala meč. V poslední době některé rytířky převzaly od mužů módu nosit prsteny. Natálie se k této módě nepřipojila. Když by se mělo říct po pravdě, tak, hlavně kvůli tomu, že se stejně šířily drby o její mužnosti. Zato briliantové náušnice a zlatý řetěz na krku, to je rytířské. V tomto případě ji nemá nikdo šanci jakkoli napadnout. Natálie se podívala do zrcadla a byla, spokojená. Ještě kdyby si mohla na rameno připnout stuhu nějakého! Překrásného chlapce… Co se dá dělat. A vůbec, zrcadlo lže. Obraz posmutněl. Žije samostatným životem tam v tajemném zazrcadlí. S Natálií to nemá nic společného.
A rytířka Natálie, kněžna horského výběžku Ulu — Gemu, pomalu sestupovala po schodech do sálu. Hlavu hrdě vztyčenou a na tváři výraz nesmírného uspokojení životem. To si tam může přečíst i ten, kdo je negramotný.
Zvonily poháry. Zvonil ženský rytířský chechot. Zvonily mince u stolů, kde se hrály kostky. Poletovali tu s podnosy ztepilí mládenci. V koutě nadšeně vyřvávaly bojovnice se zápalem starou bojovou píseň rytířů Nosiba:
Když by se mělo říct zcela po pravdě, tak nikdo z dnešních rytířek neví, co za plemeno byli Bazarové. Říkalo se, že ti sveřepí barbaři žili dávno, když se Země právě oddělila od Temnoty a po světě se toulali čtyřnozí koně a jiné nestvůry a obludy. Vbrzku je vyhubili slavní předkové, zakladatelky — komisařky v kožených kabátech a zaprášených přilbách. To se stalo v šerém dávnověku, kdy se stavěly první zámky — gorkomy a vznikaly první rodové erby. Potom asi Bazary někdo vyhubil, ale o tom už v letopisech není ani slovo.
Natálie se prošla sálem a zdravila se se známými. Sedla si ke stolu. Zádumčivě zdvihla ke rtům pohár a upila z něj. Čistě mechanicky plácla po zadku sluhu, který zrovna běžel kolem. Ani ji nějak nepřekvapilo, že sousední stoly najednou ztichly. Nepříjemný, řezavý hlas umrtvil všechen ruch v okolí:
„Kateřino, ať mě odtud odvleče Plešatý Chru, jestli tu mezi námi nejsou převlečení mladíci!“
Natálie se pomalu otočila, tak pomalu, aby neztratila důstojnost. Je to tak. Ty dvě u vedlejšího stolu se bavily nahlas, jako by ji ani nevnímaly. „No jo, rytířské oblečení ještě z kluka rytíře neudělá.“
„A to ani když si nenavlíkne prsteny.“
„Ale na náušnice nezapomněl…“
„Uši má napuchlé. Vždyť si je právě teď propíchl. Chudák, vždyť nemůže být zvyklý na ženské ozdoby…
„Hele, a má meč. Jako rytířka. Dokonce na něm má erb. Podívejme…“
„A jednorožce má v erbu. Musíme.. „
Teď už Natálie měla zákonné důvody pro hádku. Jednorožec byl erbovním zvířetem jejich rodu. A urážka erbu byla urážkou celého rodu, včetně všech předcházejících pokolení. Přesto ještě váhala, protože se na ně podívala. Ty rytířky, právě tak jako jejich erby, neznala. Urostlé, ženskost z nich přímo čiší, svaly jim jenom hrají.
„Koho jste nazvaly mužem, vážené rytířky?“ zeptala se Natálie hlasitě.
„Toho, kdo samozřejmě mužským je. Je tenoučký, hezoučký,“ Kateřina sejí teď podívala do očí. „I když si připjal meč s jednorožcem…“.
„Jenom disidentky mohou plácat takové nesmysly,“ řekla Natálie. Když uviděla, jak jim zrudly tváře vztekem, štědře přilila oleje do ohně takovou nadávkou, kterou by nestrpěl nikdo: „Zdá se mi, že takové jsou schopné spát i s kosmatým Tro.“
V tom okamžiku bleskurychle vstala, uskočila dozadu a nohou odkopla taburet. Přímo před obličejem se jí bleskly dva dlouhé meče. Ticho se šířilo sálem jako kruhy na vodě, když se do ní hodí kámen. Tím kamenem byl její stůl. Natálie vytrhla meč z pochvy a jen tak zlehýnka jím pohnula vlevo a vpravo. Kateřinina tvář nevzbuzovala důvěru. Takové jsou schopné jakéhokoli porušení soubojových pravidel. Ale to by jí neprošlo. Je tu příliš mnoho rytířek, aby si riskla nedodržení kodexu. Škoda, že tu není Olga. Bohužel, zbrojnošky nesmějí sedět za jedním stolem s rytířkami a už vůbec se nesmějí vměšovat do jejich sporů.