Děkan pozvedl svou hůl. Arcikancléř mu sevřel ruku.
„Mohl byste zasáhnout kvestora.“
„Jenom jednu malou ohnivou kouli?“
„Je to velmi lákavá myšlenka, ale ne. Pojďme. Za ním!“
„Krleš!“
„Když myslíte.“
Mágové se dali do pronásledování vozíku. Za nimi, stále ještě nepovšimnuto, pleskalo křídly a pobzukovalo hejno arcikancléřových slov — kleteb.
A nedaleko procházel Rumpál Žička, který vedl malou delegaci přímo do knihovny.
Na dveře knihovny někdo silně zabušil a knihovník Neviditelné univerzity se vydal otevřít, přičemž v chůzi rychle zaklepal klouby rukou o podlahu.
„Já vím, že tam jste,“ ozval se za dveřmi hlas Rumpála Žičky. „Musíte nás pustit dovnitř. Je to životně důležité.“
„Oook.“
„Vy nám neotevřete?“
„Oook!“
„Pak nemám na vybranou…“
Prastaré kamenné bloky se pomalu začaly pohybovat. Malta ve spárách praskala. Pak se část stěny zřítila dovnitř a odhalila Rupála Žičku, stojícího v otvoru přibližného tvaru Rumpála Žičky. Mág vykašlal jemný prach.
„Udělal jsem to hrozně nerad,“ řekl. „I když se obávám, že to jen přispěje k všeobecným předsudkům.“
Knihovník se mu vrhl na záda. K orangutanovu úžasu to nepřineslo kýžený výsledek. Téměř stopadesátikilový orangutan měl většinou výrazný vliv na rychlost pohybu jím postižené osoby, ale Rumpál ho nesl stejně snadno jako kožešinový límec.
„Myslím, že potřebujeme Pradávnou historii,“ zabručel Rumpál. „Tak mě napadá, mohl byste konečně přestat s těmi pokusy ukroutit mi hlavu?“
Knihovník se divoce rozhlédl. Tohle byla jeho oblíbená technika, která nikdy neselhávala.
Pak se mu rozšířily nozdry.
Knihovník nebyl vždycky opicí. Magická knihovna je velmi rizikové pracoviště a on se změnil v orangutana v průběhu magické exploze. Jako člověk byl velmi mírný, i když teď už si na jeho novou podobu zvyklo tolik lidí, že si jeho původní mírnost už jen málokdo pamatoval. Jenže právě se změnou podoby objevil také klíč k celé řadě neznámých smyslů a druhových vzpomínek. A jeden z těch nejhlouběji uložených a zakořeněných reflexů a pudů byl zaměřen na tvary. Táhl se zpět až ke zrodu inteligence. Tvary s čenichy, tesáky a čtyřma nohama byly v kartotéce jeho paměti nezměnitelně zařazeny pod hlavičku „špatné zprávy“.
Dírou ve zdi se teď protáhl obrovský vlk, následovaný přitažlivou mladou ženou. Knihovníkův signální vstup byl momentálně přetížen.
„Víte, je taky možné, že kdybyste toho nenechal, musel bych vám zavázat ruce za zády na uzel,“ zabručel Žička bez jakéhokoliv nepřátelství.
„ííík!“
„A tohle není obyčejný vlk, tomu klidně věřte.“
„Oook?“
Rumpál ztlumil hlas. „A tahle dívka možná technicky není žena,“ dodal.
Knihovník se podíval na Ludmillu. Nozdry se mu znovu rozšířily. Nízké čelo se mu skrčilo.
„Oook?“
„Dobrá, možná že jsem se vyjádřil příliš neohrabaně. Chtěl jsem prostě říct, abyste byl od té lásky a pustil mě.“
Knihovník velmi opatrně povolil svůj stisk a sklouzl na zem, přičemž se držel důsledně tak, aby byl Rumpál mezi ním a Lupinem.
Rumpál si smetl drobečky malty ze zbytků svého roucha.
„Potřebujeme zjistit něco o životě měst,“ vysvětloval. „Zvlášť bych potřeboval vědět —“
Odněkud k nim dolehlo slabé kovové zachřestění. Zpoza nejbližšího masivního regálu vyjel nonšalantně drátěný vozík. Byl plný knih. Zastavil se v okamžiku, kdy zjistil, že je pozorován, a ihned se začal tvářit, jako že se v životě nepohnul ani o píď.
„Pohyblivé stadium,“ vydechl Rumpál Žička.
Drátěný košík se pokusil pomalu vycouvat a zároveň při tom vypadat, jako že se nehýbe. Lupine temně zavrčel.
„Je to to, o čem mluvil Jeden-muž-kbelík?“ zeptala se Ludmilla. Vozík zmizel. Knihovník zařval a vrhl se za ním.
„Jistě. Musí to být něco, co se snaží být užitečné,“ přikývl Rumpál Žička, který najednou ucítil až nelidské uspokojení. „Tak to funguje. Nejdřív je to věc, kterou si chcete ponechat a někam položit. Tisíce z nich se nedostanou do vhodných podmínek, ale na tom nezáleží, právě proto, že jich budou tisíce. Další vývojové stadium je předmět, který je užitečný a dostane se skoro kamkoliv, přičemž skoro nikoho nenapadne, že by se tam dostal sám. Jenže všechno se to odehrává ve špatném čase.“
„Ale jak může být město živé? Skládá se přece z neživých částí!“ odporovala mu Ludmilla.
„Vždyť lidé také! Mně můžete věřit. Já to vím. Ale myslím, že máte pravdu. Tohle by se dít nemělo. Za všechno může ta přebytečná životní síla. Ona… to ona porušuje rovnováhu. Přeměňuje něco, co není skutečné, ve skutečnost. A děje se to předčasně a příliš rychle…“
Odněkud se ozvalo knihovníkovo zaječení. Z uličky mezi dalšími řadami regálů vyrazil vozík, jehož kolečka se točila tak rychle, že skoro nebyla vidět, a na jeho držadle za jednu ruku visel ke všemu odhodlaný orangutan, který za ním vlál jako velmi plochá zástava.
Vlk skočil kupředu.
„Lupine!“ vykřikl Rumpál.
Jenže od prvních dnů, kdy jeskynní člověk pustil kus polena po úbočí kopce, jsou psovití tvorové obdařeni neodolatelným nutkáním pronásledovat všechno, co se pohybuje, tím spíše, když se to pohybuje na kolech. Lupine už chňapal po vozíku.
Mocné tesáky se sevřely na jednom kolečku. Ozvalo se zavytí a lidoop, vlk a vozík se přeměnili v jednu jedinou spletitou hromadu, která narazila do stěny.
„Oh, chudáček! Podívejte se na něj!“
Ludmilla se vrhla napříč knihovnou a poklekla k napůl omráčenému vlkovi.
„Vždyť mu přejel přímo přes přední tlapky!“
„A pravděpodobně přišel i o pár zubů,“ zabručel Rumpál. Pomohl knihovníkovi na nohy. V očích lidoopa doutnala rudá záře. To se pokusilo ukrást z jeho knihovny knihy. Tohle byl pravděpodobně pro každého mága ten nejlepší důkaz, že vozíky nemají žádný mozek.
Orangutan se sehnul a ulomil vozíku obě kola.
„Olé“ zaradoval se Rumpál.
„Oook?“
„Ne, já nemyslel ‚s mlékem‘.[21]
Ludmilla chovala Lupinovu hlavu na klíně. Ztratil zub a jeho srst byla strašlivě pocuchaná. Otevřel jedno žlutozelené oko a upřel na Rumpála spiklenecký pohled, zatímco mu dívka hladila uši. Prosím, pomyslel si Rumpál, tady vidíte psa, který ke svému štěstí přišel a zanedlouho bude podávat pac a kňučet blahem.
„Dobrá,“ řekl nahlas. „Tak, knihovníku… myslím, že jsme se těsně předtím, než to začalo, domluvili, že nám pomůžete.“
„Chudinka statečný pejsek,“ pohladila Ludmilla něžně Lupina.
Lupine v dojemném gestu pozvedl tlapku a šťastně zakňučel.
Otevřený drátěný košík, zatížený kvestorovou nehybnou váhou, nebyl s to nabrat rychlost svého druha, který urychleně zmizel. Mimoto mu povolilo jedno kolečko, které téměř bezmocně vlekl za sebou. Kýval se těžkopádně ze strany na stranu a v hlavní bráně, kterou projížděl bokem, se téměř převrátil.
„Vidím ho!“ křičel děkan. „Jasně ho vidím! Mám ho na mušce!“
21
Pozn. překl.: Frankofonní čtenáři laskavě vysvětlí svým jazykově jinak orientovaným kolegům, že knihovník si spletl Rumpálův nadšený výkřik s francouzským „au laiť.