„Nedělej to! Mohl bys zasáhnout kvestora!“ zařval na něj Výsměšek, který v rozrušení zapomněl na svou zásadu s nikým si netykat.
„A co hůř, co kdybys poškodil majetek univerzity?“
Jenže děkanovy uši byly zahlceny bušením nezvyklého návalu testosteronu a jeho výkřiky neslyšel.[22] Do vozíku narazila syčící zelená koule. Vzduch se naplnil létajícími kolečky.
Výsměšek se zhluboka nadechl.
„Ty pitomý —!“ zaječel.
Slovo, které ze sebe vyrazil na závěr, ostatní mágové, postrádající jeho zemitou venkovskou výchovu, vůbec neznali. Bylo to především tím, že neovládali slovník popisující do nejmenších podrobností jak orgány a technologie, tak namlouvací rituály a praktický průběh milostného života zvířat. Slovo se mu však zhmotnilo jen několik centimetrů před obličejem. Bylo tlusté, kulaté, černé a lesklé a mělo strašlivé obočí. Vypustilo směrem k arcikancléři páchnoucí pšouk a poodlétlo, aby se připojilo k malému roji ostatních kleteb.
„Co to, k čertu, bylo?“
Těsně vedle ucha se mu objevila další odpornost.
Výsměšek si strhl z hlavy klobouk.
„Do hajzlu!“ — roj se rozrostl o dalšího člena — „něco mě kouslo!“
Letka nově vzniklých kleteb se pustila do hrdinského boje o svobodu. Několikrát se po nich bezvýsledně ohnal kloboukem.
„Koukejte zmizet vy zas —“ začal.
„Neříkejte to!“ vrhl se k němu starší pAsák. „Mlčte!“
Arcikancléře si ještě žádný člověk nedovolil okřikovat. Okřikovat se mohl každý, když ho okřikoval arcikancléř. Teď zavřel ústa jen díky šoku.
„Chtěl jsem říct, že pokaždé, když zaklejete, ta kletba oživne,“ vysvětloval mu spěšně starší pAsák. „Přímo ze vzduchu se líhnou odporné křídlaté zrůdičky.“
„U ohnivé psí svině!“ vyrazil ze sebe arcikancléř.
Pop. Pop.
Kvestor se omámeně vyprostil ze zbytků drátěného vozíku. Sebral ze země svůj klobouk, oprášil ho, nasadil si ho na hlavu, zamračil se, sundal ho a vysypal z něj kolečko. Jeho kolegové mu nevěnovali téměř žádnou pozornost.
Slyšel, jak arcikancléř říká: „Ale vždyť jsem klel vždycky! Na pořádné kletbě není nic špatného, naopak, pěkně vám rozproudí krev. Pozor, děkane, jeden z těch zas —“
„Nemohl byste dávat trochu větší pozor? Používat jiná slova?“ vykřikl starší pAsák do sboru bzučení, pištění a vrzání.
„Jako třeba jaká?“
„Jako… třeba… no… sakva.“
„Sakva?“
„No, nebo třeba šmankote.“
„Šmankote? Vy po mně chcete, abych řekl šmankote?“
Kvestor se pomalu přišoural ke skupince. Hádat se o zanedbatelné podrobnosti v průběhu celosvětové meziprostorové krize bylo něco, co mágům dodávalo jejich charakteristickou tvář.
„Paní Vidláková, například, když něco upustí, tak vždycky vykřikne ‚do prkýnka‘!“ přispěl se svou troškou do mlýna.
Arcikancléř se k němu obrátil se zuřivým výrazem ve tváři.
„Jo, možná že říká do prkýnka,“ zavrčel vztekle, „ale myslí do prd —“
Mágové se rychle přikrčili. Výsměšek se stačil zarazit právě včas. Roj nadávek se mu přátelsky usadil na klobouku.
„Zdá se, že se jim líbíte,“ konstatoval děkan.
Výsměšek se zašklebil. „Vy mágové, se laskavě přestaňte bavit na účet svého arcikancléře a raději se snažte dopracovat nějakých výsledků a zjistit, o co jde!“ prohlásil poněkud kulhavě.
Mágové zapátrali pohledy ve vzduchu. Tentokrát se nic neobjevilo.
„Zatím se vám to daří,“ přikývl pochvalně lektor Zaniklých run. „Jen tak dál.“
„Šmankote, šmankote, šmankote,“ vyrazil ze sebe arcikancléř. „Do prkýnka, do prkýnka, do prkýnka,“ procedil mezi zuby. „Sakva, sakva, sakva.“ Pak zavrtěl hlavou. „To není k ničemu. Tím si ale ani v nejmenším neulevím.“
„V každém případě to ale alespoň trochu vyčistilo vzduch,“ podotkl kvestor.
Teprve teď si ho ostatní všimli.
Obrátili pohledy k troskám vozíku.
„Ošklivosti, které nám poletují kolem uší,“ ošklíbl se Výsměšek. „Věci, které ožívají.“
Všichni najednou zvedli hlavy při známém kovovém zvuku. Přes náměstí před branou drkotaly další dva drátěné vozíky. Jeden byl plný ovoce. Druhý byl zpoloviny plný ovoce a druhou polovinu okupovalo malé řvoucí dítě.
Mágové vozíky pozorovali s otevřenými ústy. Za vozíky poklusával dav zvědavců. Kousek před lidmi kráčela ráznými kroky zoufalá a ke všemu odhodlaná žena, která mířila někam na druhou stranu náměstí.
Arcikancléř chytil za rukáv jednoho muže, který pomalu pokulhával na konci zástupu.
„Co se stalo?“
„Nakládal jsem akorát do toho košíku nějaký broskve, když se vzepjal a skočil na mě!“
„A co to dítě?“
„Jo, to teda nevím. Ta ženská měla taky jeden takovej košík, koupila ode mě nějaký broskve a potom —“
Všichni se otočili. Z ústí úzké uličky vykodrcal další vozík, a když je uviděl, dovedně se otočil na místě a vyrazil napříč náměstím.
„Ale proč?“ nechápal Výsměšek.
„Víte, je to hrozné šikovná věcička na převážení věcí,“ vysvětloval mu muž. „Potřeboval jsem převézt ty broskve a víte, jak snadno se taková broskev omačká.“
„A všechny míří stejným směrem,“ ozval se najednou lektor Zaniklých run. „Všimli jste si toho někdo?“
„Za nimi!“ vykřikl děkan. Ostatní mágové, zaskočení natolik, že se nebyli schopni hádat, se rozeběhli za ním.
„Neměli bychom —“ začal Výsměšek, ale vzápětí zjistil, že je to beznadějné. Mimoto taky ztrácel iniciativu. Velmi opatrně zformoval nejjemnější válečný pokřik v dějinách autocenzury.
„Hernajs — zničme ty sakva vozíky!“ zaječel a rozběhl se za děkanem.
Vilém Klika pracoval celé dlouhé odpoledne a kráčel neúnavně v čele řady pomocníků, kteří pohrabovali obilí, vázali snopy a stavěli je do panáků.
Najednou se ozval výkřik a všichni se rozeběhli k živému plotu.
Hned za ním se rozkládalo obrovské pole Jaga Podbory. Jeho pacholci a děvečky na ně právě dotlačili sklizňostroj.
Vilém se přidal k ostatním, kteří nahlíželi přes plot. U stroje viděl postavičku Rozinky, jenž vydával poslední příkazy. Dva pacholci pomalu zacouvali s vyplašeným koněm mezi oje. Kovář se vyšplhal na malé kovové sedadlo uprostřed stroje a uchopil opratě.
Kůň vykročil kupředu. Pohyblivá ramena se otevřela. Pásy se začaly pohybovat, kola otáčet a celý složitý vnitřní systém se dal pravděpodobně do pohybu, ale na tom tolik nezáleželo, protože vzápětí se ozvalo hlasité „klonng“ a všechno se zastavilo.
Z davu přihlížejícího za plotem se začaly ozývat výkřiky jako „Slez z toho a podoj to“, „Má to jenom jeden konec a ten jim právě upadl!“, „Dejte dvoupenci a já vám přivedu našeho osla, ten umí to samý!“ a další pochvalné poznámky.
Rozinka slezl, chvilku se šeptem dohadoval s Podborou a jeho lidmi a pak na okamžik zmizel ve stroji.
„To ti nikdy nepoletí!“
„Od zejtřka je levnější hovězí!“
Tentokrát sklizňostroj ujel několik metrů, než se jeden z nekonečných pásů přetrhl a stočil.
Tou dobou už se několik starších mužů u plotu prohýbalo smíchem.
22
Pozn. překl.: Testosteron je jeden z hormonů, který dělá z mužů muže. Ostatně jeho přebytek je dělá i z žen.