„Hmm,“ zavrtěl hlavou, „a jaký je tady magický potenciál —“
Najednou zaslechl volání upírů.
„Varúj, pane Žičko!“[26]
Otočil se. Mířili k němu Nosterfernetovi.
„My jsme mysleli… byli bychom tady už dřív, jenže…
Nemohl jsem najít ten zatracený límečkový knoflíček,“ zamumlal vztekle Artur, který měl na rozpálené tváři stísněný výraz. Na hlavě měl nasazen vysoký cylindr — klak, který se jistě skvěle skládal, ale k všeobecné smůle postrádal jakoukoliv kloboukovitost. Artur vypadal, jako by do světa vyhlížel zpod měchu tahací harmoniky.
„Oh, zdravím vás,“ řekl Rumpál. Na Mrkalcově smrtelně vážné oddanosti podrobnostem upírismu bylo něco děsivě fascinujícího.
„A fmím fe veptat, fo to tady máme va flešnu?“ řekla Doreen a vrhla na Ludmillu zářivý, i když poněkud zubatý úsměv.
„Prosím?“ vytřeštil na ni Rumpál oči.
„Sopak?“
„Doreen — tedy chtěl jsem říct hraběnka — se ptá, co je to za slečnu,“ přeložil unaveně Artur.
„Já vím, co říkám,“ vyštěkla na něj Doreen mnohem normálnějším přízvukem člověka, který větší část života vyrůstal v Ankh-Morporku, a ne v nějaké transylvánské pevnosti. „Na mou pravdu, kdybych na tebe nedohlížela, naše úroveň by byla strašná!“
„Jmenuji se Ludmilla,“ představila se dcera paní Bochánkové.
„Mos mě těší,“ usmála se na ni hraběnka z Nosterfernetu a natáhla k ní ruku, která by byla vyhublá a bledá, kdyby nebyla buclatá a růžová. „Vždysky fe váda fevnámím f novou kwí. Kdypyfte někdy doftala chuť na fkvělé pfí fuchavy a byla jfte v foufedftví, naše dveře jfou vám vždysky otevřeny.“
Ludmilla se obrátila k Rumpálu Žičkovi. „Copak to mám snad napsáno na čele?“ podívala se na něj užasle.
„Tohle jsou zvláštní lidé,“ uklidňoval ji opatrně Rumpál.
„Hned jsem si to myslela,“ přikývla Ludmilla. „V životě jsem neviděla nikoho, kdo by nosil i ve všední den tuhle operní pláštěnku.“
„Jo, pláštěnku nosit musíte,“ vysvětloval jí smutně hrabě Artur. „To je kvůli křídlům. Podívejte —“
Najednou neočekávaně rozprostřel pláštěnku.
Ozval se krátký pleskavý zvuk a ve vzduchu se vznášel malý tlustý netopýr. Ubohý létající hlodavec se podíval pod sebe, zděšeně zapištěl a střemhlavým letem se zabořil čenichem přímo do prachu. Doreen ho zvedla ze země a pečlivě ho oprášila.
„Nejhovší na tom je, že mufíme selou nos fpát při otevřených oknech, to nefháším,“ řekla nepřítomně. „Kdy už konešně přeftanou f tou ftvašlivou hudbou? Už mě v toho vačíná bolet hlava.“
Ozvalo se další zaplesknutí. V Doreenině ruce se objevil hlavou dolů Artur, který vzápětí opět přistál na hlavě.
„To je tou malou výškou, víte,“ vysvětlovala Doreen. „Je to něco jako rozjezd, rozumíte. Když nemá pro začátek alespoň jedno patro, nedosáhne dostatečné letové rychlosti.“
„Nepodařilo se mi dosáhnout dostatečné letové rychlosti,“ oznámil jim omámeně Artur, když se sebral ze země.
„Promiňte,“ zeptal se Rumpál, „ale ta hudba — nedělá vám žádné obtíže?“
„Trnou mi z ní zuby, to mi dělá,“ přiznal Artur „A to je pro upíra pěkně nepříjemná věc, ale to vám jistě nemusím vysvětlovat.“
„Pan Žička si totiž myslí, že ta hudba má na lidi podivný vliv,“ řekla Ludmilla.
„Že by z ní trnuly zuby každému?“ zeptal se s nadějí Artur.
Rumpál se rozhlédl po okolním davu. Nikdo z lidí nevěnoval klubistům Nového začátku sebemenší pozornost.
„Vypadají, jako kdyby čekali na nějaký finiš,“ řekla Doreen. „Tedy siniš, jsem chtěla říct.“
„Je to strašidelné,“ zašeptala Ludmilla.
„Na strašidelných věcech není nic špatného,“ odpověděla jí Doreen. „My jsme taky strašidelní.“
„Pan Žička se chce vypravit dovnitř té hromady,“ prozradila Ludmilla.
„Skvělý nápad,“ zvolal nadšeně Artur. „Přinutíme je, aby tu mizernou muziku vypnuli!“
„Ale mohli by vás tam zabít!“ strachovala se Ludmilla.
Rumpál tleskl dlaněmi o sebe a pak si zamyšleně zamnul ruce.
„No prosím,“ ušklíbl se spokojeně. „Co se toho týče, tak máme v téhle hře dost náskok.“
Klidně vešel do modravé záře.
Nikdy ještě neviděl tak jasné světlo. Zdálo se, že vyzařuje odevšud, loví každý sebemenší stín a nemilosrdně ho hubí. Bylo mnohem jasnější než denní světlo, ale ani v nejmenším ho nepřipomínalo — obsahovalo rezavou modř, která okrajovala viditelnost jako nůž.
„Jste v pořádku, hrabě?“ zeptal se.
„Ano, jistě, všechno v pořádku,“ přikývl Artur.
Lupine zavrčel.
Ludmilla zatáhla za kus kovu.
„Podívejte se, tady pod tím něco je. Vypadá to jako… mramor. Oranžový mramor.“ Přejela přes záhadnou věc rukou. „Ale vlahý. Mramor by snad neměl být teplý, že?“
„To nemůže být mramor. Tolik mramoru není na celém světě, to vám řeknu rovnou,“ zavrtěla hlavou Doreen. „Tedy rornou. Pokoušeli jsme se sehnat nějaký mramor na hrobku,“ ještě několikrát převalila slovo na jazyku a pak spokojeně pokýval hlavou, „na hrrobku, správně. Ty trpaslíky by měli dát zastřelit, za ty nestydaté ceny, které požadují. Je to ostuda.“
„Já si myslím, že tohle nepostavili trpaslíci,“ zavrtěl hlavou Rumpál. Neohrabaně si klekl a začal ohledávat podlahu.
„Asi máte pravdu, na ty zakrslé smraďochy to vážně nevypadá. Za vydláždění naší hrobky chtěli sedmdesát tolarů, věřili byste? No řekni, Arture!“
„Skoro sedmdesát tolarů,“ přikývl Artur.
„Já si myslím, že to vůbec nikdo nepostavil,“ řekl tiše Rumpál. Spáry, pomyslel si. Měly by tady být nějaké spáry. Hrany a takové ty věci, v místech, kde se jedna dlaždice stýká s další. Nemělo by to být z jednoho kusu. A ještě k tomu tak trochu ulepené.
„Takže Artur to nakonec udělal sám.“
„Jo, udělal jsem to nakonec sám.“
Aha, tady byl nějaký okraj. No, ne tak docela okraj. Mramor najednou zprůsvitněl jako okno a jím bylo vidět do dalšího dokonale nasvíceného prostoru. Tam byly nějaké věci, nezřetelné a jakoby částečně rozpuštěné, ale nevedla k nim žádná cesta.
Pomalu se plížil kupředu a v uších mu znělo švitoření manželů Mrkalcových.
„— spíš taková klenbička, abych řekla pravdu. Ale dostal tam taky hladomornu, i když na to, abyste pořádně zavřeli dveře, musíte vyjít do haly, ale —“
Noblesa může znamenat spoustu věcí, přemítal v duchu Rumpál. Pro někoho to znamenalo především nebýt upírem. Pro ostatní to představovalo barevně odpovídající sestavu umělohmotných netopýrů pověšených na stěně.
Přejel prsty po průsvitném povrchu. Tady se svět skládal z pravoúhlých obrazců. Byly tady kouty a chodba po obou stranách byla lemována řadou čtvercových oken. A celou tu dobu hrála nemuzikální hudba.
To přece nemůže být živé, určitě ne! Život je přece mnohem… mnohem oblejší!
„Co si myslíš, Lupine?“
Lupine zaštěkal.
„Hm. Tak to jsi mi moc nepomohl.“ Zastavil se.
Ludmilla si stoupla vedle něj a položila mu ruku na rameno.
„Jak jste to myslel, že to nikdo nepostavil?“
26
Pozn. překl.: Původní autorem použitý výkřik ‚coo-ee’, který prameny předkládají jako varovný křik australských domorodců, jsem se v tomto případě rozhodl nahradit varovným pokřikem dřevorubců nám mnohem bližšího národa.