Par věděl, co byli zač. Stopaři — tajná policie Federace, vykonavatelé vůle Rady Zákonodárců. Věděl to.
On s Collem dorazili do Varfleetu před dvěma týdny. Jejich cesta vedla na sever ze Stinného dolu, kde opustili bezpečné meze známých míst a rodného domu, k hranicím Truborohu. Udělali to, protože Par rozhodl, že musí, že nadešel čas, aby vyprávěli své příběhy i jinde, aby viděli věci, které znal každý až na lidi z údolí. Do Varfleetu přišli proto, že to bylo svobodné město mimo dosah zákonů Federace, ráj pro psance a uprchlíky, ale i pro volné myšlenky, místo, kde lidé ještě pozorně naslouchali a kde bylo kouzlo nejen tolerováno, ale dokonce se mu dostávalo pozornosti.
On kouzlo ovládal a spolu s Collem ho do Varfleetu přinesl, aby se o jeho zázraky mohl podělit. Leckteří ostatní tu už hojně kouzlo praktikovali, ale to jeho bylo jiné. Bylo skutečné.
Krčmu U modrých knírů našli již v den příjezdu, byl to jeden z největších a nejznámějších domů ve městě. Par okamžitě přesvědčil majitele, aby si je najal. Tolik i očekával. Navíc mohl s písní přání přesvědčit kohokoli, aby udělal cokoli.
Skutečné kouzlo. Pohrál si s těmi slovy na rtech, aniž by je vyslovil.
Ve Čtyřzemí mnoho skutečného kouzla nezůstalo, ne však mimo odlehlou divočinu, kam ještě zákony Federace nesahaly. Píseň přání byla posledním kouzlem rodu Ohmsfordů. Než se dostalo k němu, předalo si ho deset generací, byl to dar, který některé členy rodiny úplně přeskočil a jiné si zas z vrtochu vybral. Coll to kouzlo neměl a neměli ho ani jeho rodiče. V Ohmsfordově rodině ho vlastně neměl nikdo od té doby, co se jeho praprarodiče vrátili ze Západní země. On však kouzlo písně přání dostal do vínku už od kolébky, to kouzlo, které se zrodilo společně s jeho předkem Jairem před třemi sty lety. Tak pravily příběhy a legendy. Přej si a zpívej. Byl schopen vyvolat v myslích posluchačů tak živoucí obrazy, že vypadaly opravdu skutečně. Mohl vytvořit substanci ze vzduchu.
Tohle ho přivedlo do Varfleetu. Již po tři století si generace Ohmsfordů předávaly příběhy elfího rodu Shannarů. Provozovat kouzlo začal až Jair. Ve skutečnosti to všechno začalo dávno před tím, když se ještě nevyprávěly příběhy kouzel, ale příběhy starého světa, než ho zničily Velké války, a jejich vypravěči byli ti z mála, kdo tu děsivou záhubu přežili. Ale Jair byl první, kdo použil píseň přání, aby zhmotnil představy, které vyvolala jeho slova, aby pověstem v myslích posluchačů vdechl život. Byly to příběhy dávných dob: legendy elfího rodu Shannarů o druidech a jejich věži na Paranoru, o elfech, trpaslících a o kouzlu, které řídilo jejich životy. Byly to příběhy o Sheovi Ohmsfordovi a jeho bratru Flickovi, o Wilu Ohmsfordovi a krásné, nešťastné elfí dívce Amberle a jejich zápasu o zatlačení hord démonů zpět do Zakázané země, o Jairu Ohmsfordovi, jeho sestře Brin a jejich cestě do Graynarské pevnosti, i o tom, jak čelili příznakům smrti a knize Ildatch, o druidech, Allanonovi a Bremenovi, o bojovnících jako byli Balinor Buckhannah a Stee Jans, o spoustě hrdinů. Ti, kteří píseň přání ovládali, její kouzlo využívali. Ti ostatní se spoléhali na prostá slova. Ohmsfordové přicházeli a odcházeli, mnoho z nich odešlo i s příběhy do dalekých zemí. Teď po tři generace žádný z členů rodiny nevyprávěl příběhy jinde, než v Dole. Nikdo nechtěl riskovat to, že ho chytí.
Bylo nutné s takovým rizikem počítat. Provozovat kouzlo ve Čtyřzemí bylo protizákonné — nebo přinejmenším všude tam, kde vládla Federace, což znamenalo to samé. Bylo tomu tak už sto let. Po celou tu dobu nikdo z Ohmsfordů Důl neopustil. Par byl první. Už ho unavovalo vyprávět ty samé příběhy stejným posluchačům pořád dokola. I ostatní potřebovali slyšet vyprávění, aby se dozvěděli o druidech a kouzlu, o boji, který předcházel době, v níž teď žijí. Volání, které slyšel, zvítězilo nad strachem, že ho chytí. Rozhodl se i přes námitky rodičů a Colla. Ten se nakonec rozhodl jet s ním, tak jako vždy, když si myslel, že Par potřebuje, aby na něj někdo dával pozor. Varfleet měl být začátek, protože to bylo město, kde se v omezené míře kouzlo provozovalo, bylo to veřejné tajemství, které se vzpíralo intervenci okupace Federace. Kouzlo ve Varfleetu byla jen maličkost, která skutečně sotva stála za to, aby se z ní dělaly problémy. Truboroh byl pouhým protektorátem Federace a Varfleet byl tak daleko, že už se téměř nacházel ve svobodných územích. Zatím ho Federace přehlížela, než aby se s ním trápila.
Ale Stopaři? Par pokýval hlavou. Stopaři byli něco úplně jiného. Objevovali se jen když chtěla Federace zabránit provozování kouzla. Nikdo s nimi nechtěl mít nic společného.
„Začíná to tu pro nás být nebezpečné,“ řekl Coll jakoby Parovi četl myšlenky. „Najdou nás tu.“
Par zavrtěl hlavou. „Jsme tu jedni ze sta, kteří umění provozují,“ odpověděl. „Jen jedni ve městě, mezi spoustou dalších.“
Coll na něj pohlédl. „Ano, jsme jedni ze sta. Ale právě ti jediní, kteří ovládají skutečné kouzlo.“
Par se ohlédl. V krčmě dostávali zaplaceno tak dobře jako ještě nikdy předtím. Potřebovali peníze na zaplacení daní, které Federace vymáhala, potřebovali je i pro rodinu v Dole. Představa, že by to měl vzdát jen proto, že se něco povídá, se mu ani trochu nezamlouvala.
Zaťal zuby. Představa, že by to měl vzdát se mu nelíbila o to víc, že by se musel s příběhy vrátit do Dolu a tam se s nimi ukrýt, aniž by je vyslechli ti, kteří je slyšet potřebují. Znamenalo to, že svěrák represí myšlenek a kouzel, který pevně držel Čtyři země, se zase o něco přitáhl.
„Musíme jít,“ řekl Coll a přerušil tak proud jeho myšlenek.
Par pocítil náhlý nával vzteku, než si uvědomil, že bratr tím nemyslel, aby opustili město, ale vchod do krčmy, a aby vystoupili na pódium uvnitř. Dav už čekal. Nechal vztek odeznít a místo něj pocítil smutek.
„Přeji si, abych žil v jiné době,“ řekl jemně. „Přeju si, aby tu byli znovu elfové i druidové. A hrdinové. Alespoň jeden.“
Odcházel s myšlenkou na něco jiného.
Coll se odrazil od dveří, poplácal velkou rukou bratra po rameni, otočil ho a vedl pozpátku potemnělým sálem. „Jestli o nich budeš dál zpívat, kdo ví? Možná tu znovu budou.“
Par se nechal vést jako dítě. Už nemyslel na hrdiny, elfy nebo druidy či dokonce na Stopaře.
Přemýšlel o snech.
Vyprávěli příběh o elfech na Průsmyku oprátky, o tom, jak Eventine Ellesedil bojoval s elfy, stejně jako Stee Jans s Legií dobrovolníků, aby udrželi soutěsku před náporem démonů. Byl to jeden z nejoblíbenějších Parových příběhů, první z těch, které líčily velké bitvy elfů v legendární válce v Západní zemi. Stáli na nízkém pódiu v hlavní místnosti výčepu, Par v popředí, Coll opodál o krok zpátky, a v matném světle bylo vidět moře na sebe namačkaných těl a zvědavých očí. Zatímco Coll příběh vyprávěl, Par svým zpěvem vyvolával obrazy, jejichž kouzlem krčma ožila. Více než stovce posluchačů vnukl pocity strachu, vzteku a odhodlání, které obránce průsmyku naplňovaly. Ukázal jim zběsilost démonů, slyšeli i jejich bojový pokřik. Vtáhl je do děje a už je nepustil. Celili také útoku démonů. Viděli zraněného Eventina, i to, jak ho v čele elfů nahradil jeho syn Ander. Spatřili i druida Allanona, jak stál téměř sám proti kouzlu démonů a odvrátil ho. Poznali na sobě, co je život i smrt s důvěrností až děsivou.