Když s Collem skončili, bylo slyšet jen hrobové ticho a po něm cinkot pivních sklenic, provolávání slávy, výkřiky povznesené nálady, které tu po podobném představení neměly obdoby. Nadšení všech shromážděných bylo tak velké, až se chvíli zdálo, že se snad trámy krčmy zřítí dolů. Par se koupal ve vlastním potu a poprvé si uvědomil, co všechno do vyprávění vkládal. Když opouštěli pódium, aby si dopřáli krátký odpočinek, který měli mezi jednotlivými výstupy povolen, byla jeho mysl ještě zaměstnaná přemítáním o snech.
Coll se u otevřeného skladiště zastavil pro sklenici piva a Par pokračoval sálem dál, k obrácenému sudu u nedalekých dveří do sklepa. Unaveně si dřepl, hlavu plnou myšlenek.
Ty sny měl už téměř měsíc a stále nevěděl proč.
Zdály se mu pravidelně. Vždy na začátku se v nich objevila temná postava, která vystupovala z jezera, ta postava mohl být Allanon a jezero snad Hadeshorn. Představy se v nich jen mihotaly a tato éteričnost mu bránila sny dešifrovat. Postava k němu vždy a zcela stejně promlouvala. „Přijeď ke mně, jsi nepostradatelný. Čtyřzemí je ve velkém nebezpečí, kouzlo se ztrácí. Chvátej, Shannarův synu.“
Zdálo se mu i víc, ale to už bylo různé. Občas to byly představy světa stvořeného v nějaké nevyslovitelné noční můře. Jindy zas ve snu viděl ztracené talismany — Shannarův meč a elfeíny, pak zas slyšel jak někdo volá Wren, malou Wren, anebo jeho strýce Walkera Boha. I oni měli přijít. I jich bylo třeba.
Poté co se mu sny zdály poprvé, dlouho uvažoval a nakonec usoudil, že jsou jen jakýmsi vedlejším účinkem příliš dlouhého používání písně přání. Zpíval staré příběhy o Černém mágu, a Lebkonoších, o démonech a přízracích smrti, o Allanonovi a světě pohlceném zlem a bylo tedy přirozené, že některé představy se přenesly i do jeho snů. Zkoušel se vedlejšího účinku zbavit tak, že písní přání vyprávěl veselejší příhody. Sny zůstávaly. Collovi se o tom nezmínil, protože on by toho využil jako záminku k tomu, aby mu domlouval, že by měl přestat vyvolávat kouzla a vrátit se do údolí.
Pak, před třemi dny, se sny přestaly objevovat stejně náhle, jako začaly. Teď se divil proč. Přemýšlel o tom, zda se nezmýlil v jejich původu. Uvažoval o tom, jestli mu je někdo neposílal, namísto toho, že by pocházely od něho.
Ale kdo by mu je posílal?
Allanon? Skutečně Allanon, který je tři sta let po smrti?
Někdo jiný?
Něco jiného? Něco, co mělo svůj vlastní důvod, který mu neměl přinést nic dobrého?
Při této vyhlídce se zachvěl, pak pustil celou věc z hlavy a rychle se vydal sálem zpět ke Collovi.
Na druhé vyprávění se sešel dokonce větší dav než na první, zdi byly lemovány stojícími lidmi, kteří už nenašli židli nebo lavici, na kterou by si mohli sednout. Modrý knír byl velký dům, přední místnost, kde se obsluhovalo, byla víc než sto stop dlouhá a nahoře nad olejovými lampami jste mohli vidět krov, schovaný nad rybářskými sítěmi jako pod závojem, což tu bylo očividně proto, aby místnosti dodávalo intimitu. Více intimity by Par nesnesl, neboť štamgasti z pivnice byli doslova namačkáni na jeviště, někteří z nich na něm dokonce už i seděli a popíjeli pivo. Tohle publikum bylo jiné než to předtím, ačkoliv se nedalo říci proč. Museli jste k němu zaujmout jiný postoj, jakoby v jeho skladbě bylo něco cizího. Coll to určitě taky cítil. Když se připravovali na vystoupení, několikrát se dlouze zadíval na Para a v jeho očích se zrcadlila nejistota.
Vysoký, černovousý muž, celý zahalený v hnědavě šedém plášti prošel davem až ke kraji jeviště a posadil se mezi dva muže. Ti dva muži zvedli hlavu jakoby měli v úmyslu něco říct, pak se jeden na druhého rychle podívali a viditelně si to rozmysleli. Par se na to chvíli díval a pak se odvrátil. Všechno se zdálo být divné.
Coll se k němu naklonil právě když se začalo ozývat rytmické tleskání. Nedočkavost davu vzrůstala. „Pare, to se mi nelíbí. Musí tady být něco...“
Nedokončil. Nahoru k nim přišel majitel pivnice a s velkou jistotou jim řekl, aby začali dřív, než se mu celý ten dav vymkne z ruky a začne rozbíjet věci. Coll bez jediného slova poodstoupil. Světla potemněla a Par začal zpívat. Zpíval příběh o Allanonovi a bitvě s Jachyrou. Coll začal mluvit, připravoval půdu a těm, kdo se tam sešli, vypravoval, jaký to byl den, jak vypadalo úzké horské údolí, do kterého přišel druid spolu s Brinem Ohmsfordem a Ronem Leahem, a jak najednou všechno utichlo. Par vytvářel představy v myslích svých posluchačů, zahrnoval je pocitem strachu a očekávání, a neúspěšně se pokoušel necítit to samé.
Na konci místností se stavěli muži tak, aby zablokovali dveře a okna, muži, kteří byli náhle schováni pod kabáty a oblečeni celí v černém. Zaleskly se zbraně. Na rukávech a hrudi měli bílé skvrny, nějaké znamení. Par se po nich úkosem podíval břitkým elfím pohledem.
Vlčí hlava.
Ti muži v černém byli Stopaři.
Parův hlas zeslábl, představy se zachvěly a ztratily na síle. Lidé si začali stěžovat a rozhlížet se. Coll přestal vyprávět. Všude se něco hýbalo. Ve tmě za nimi někdo byl. Někdo byl všude kolem.
Coll poodstoupil, aby se mohl bránit.
Pak se znovu rozsvítila světla a skupina černě oděných Stopařů si začala prorážet cestu od hlavních dveří. Lidé s křikem protestovali, ale zároveň rychle ustupovali z cesty. Majitel pivnice se pokusil zasáhnout, ale byl odklizen stranou.
Skupinka se zastavila přímo před jevištěm. Druhá zatarasila východy. Od hlavy k patě byli celí v černém, tváře měli zakryté až k ústům, a svítila na nich pouze znamení vlka. Byli ozbrojeni krátkými meči, noži a obušky, které měli připraveny k boji. Byla to různorodá skupinka, velcí a malí, rovní a shrbení, ale bylo v nich něco divokého, stejně jak ve způsobu, jakým se nesli, tak i v jejich očích.
Jejich vůdce byl velký, silný muž s neuvěřitelně dlouhýma rukama a mocnou postavou. Tam, kde končila maska, byly vidět ostré rysy jeho tváře, a načervenalé vousy, které mu zakrývaly bradu. Na levé ruce měl rukavici, která mu sahala až k lokti.
„Vaše jména?“ zeptal se. Měl jemný hlas, téměř šeptal.
Par zaváhal. „A co jsme vlastně udělali?“
„Je vaše jméno Ohmsford?“ Mluvčí ho důkladně studoval.
Par přikývl. „Ano, ale my jsme neudělali...“
„Jste zatčen pro porušování Nejvyššího zákona Federace,“ oznámil mu jemný hlas. Štamgasti se nesouhlasně ozvali. „Používal jste kouzla bez uposlechnutí příkazu...“
„Jen vyprávěli příběhy!“ vykřikl muž stojící pár stop opodál. Jeden ze Stopařů ladně vytáhl svůj obušek a muž se skácel k zemi.
„Používal jste kouzlo bez uposlechnutí Federálního nařízení a tím jste ohrozil veřejnost.“ Mluvčí se ani neobtěžoval, aby se na ležícího muže podíval. „Vezmeme vás...“
Už neměl čas dokončit větu. Ze stropu náhle spadla na zem narvané pivnice olejová lampa, která vybuchla sprchou plamenů. Lidé s jekotem vyskočili. Mluvčí a jeho společníci se překvapením otočili. Ve stejnou chvíli zaútočil vysoký vousatý muž, který se usadil na kraji jeviště, přeskočil několik dalších ohromených hostů, narazil do skupinky Stopařů a rozhodil je po podlaze. Pak se vyhoupl nahoru na jeviště před Para a Colla, odhodil svůj otrhaný plášť, aby tak odhalil plně ozbrojeného lovce, oblečeného v lesní zeleni. Zdvihl jednu ruku zaťatou v pěst.
„Svobodně zrození!“ zakřičel do zmatku.
Zdálo se, jakoby se všechno seběhlo najednou. Dekorativní sítě, se nějak uvolnily a následovaly olejovou lampu na podlahu, prakticky každý, kdo ten večer do Modrých knírů přišel, tu byl najednou uvězněn. Z úst lidí uvězněných v této pasti se ozýval křik a nadávky. U dveří vletěl zeleně oblečený muž do zmatených Stopařů a srazil je k zemi. Olejové lampy byly rozbité a místnost se potopila do tmy.