Hromádka knih na biskupově stole postupně mizela. Z počátku dal stranou komentátory a vykladače písma, pak se rozhodl, že se může obejít bez dějin ekumenických katedrál. Několik dobrot a pár teplých kazajek ho donutilo, že vrátil do knihovny i některé svaté otce.
Bylo už hodně po půlnoci, když byl biskup s výběrem konečně hotov. Objemný kufr byl plný. Až nahoře ležela kapesní bible, vydaná britskou biblickou společností a menší bohoslužebná kniha.
Apoštolově se přece obešli i bez toho…
Obratní agenti „Společnosti na záchranu před» nebezpečím «získávali stále nové a nové vkladatele-klienty, zlato teklo proudem do kapes businessmanů, kteří nebyli proti tomu přivydělat si i na záchraně.
Přípravy na cestu se konaly v různých končinách světa.
…Bývá taková předjitřní hodina, kdy se městu klíží za den i za noc unavené oči. Výkladní skříně a široká okna kaváren hasnou, a odráží se v nich pouze jas pouličních luceren. Auta přestávají jezdit.
Právě v tuto hodinu se městem hnala nejvyšší rychlostí dlouhá úzká lesknoucí se limusina. Mířila k budově Ústřední banky, kde měli poklady největší kapitalisté.
Zabořen hluboko do opěradla seděl v limusině Maréchal de Terlonge, a v ruce svíral menší kufr ze žluté kůže.
Krále burzy zřejmě v tuto dobu, pro bankéřské operace neobvyklou, čekali. Auto se ještě ani nestačilo neslyšně přihnat k budově burzy a postranní dvířka se už otevřela. Maréchal rychle vystoupil, téměř přeběhl vzdálenost ke dveřím a proklouzl do vestibulu. Holohlavý silný muž reprezentativního vzhledu, se zbytkem kučer na hlavě a hrbatým nosem, přivítal bankéře s uctivou vlídností a tiše řekclass="underline" „Račte.“
Šli dlouhou chodbou, před nimi kráčel ozbrojený strážce a zvonil klíči jako žalářník.
Sestoupili do podzemí. Cesta vedla největší pevností, jakou kdy člověk vybudoval. Ani jeden faraon by si nevymyslil takovou nepřístupnou hrobku v hloubi pyramid, jakou byla tato klenba, osvětlená po celé délce silnými matovými elektrickými žárovkami.
Zdviží sestoupili ještě o dvě patra níž. Před nimi se objevila silná ocelová vrata. Taková vrata považují obvykle banky za dostatečnou ochranu pro ukrytý poklad. Zde však byla pouze začátkem pevnosti.
Za nimi začínal menší tunel. Tunel uzavírala ocelová věž.
„Tato věž váží čtrnáct tun,“ vysvětlil průvodce, „a do pohybuji uvádí zvláštní elektrický mechanismus.“
V té chvíli uzavírala věž tunel a třetí patro sklepení vypadalo jako obrovská klenba ze železobetonových zdí, tlustých čtyři a půl metru.
Výtah sjel s nočními návštěvníky ještě o dvě patra, kde byla právě taková vrata. Konečně sjeli do nejnižšího patra. Tady začínal celý labyrint sálů, chodeb, tajných trezorů ve zdech, maskovaných komor.
Kroky poutníků vyvolávaly v prázdných sálech několikanásobnou ozvěnu. Jako by je doprovázely neviditelné stráže — „duchové“ — ochránci tohoto Ali-babova bohatství. V jednom sále bylo zlato, drahokamy, cenné dokumenty — v těchto sejfech bylo shromážděno vše, co bylo za léta naloupeno.
Nad tím vším bylo podzemní jezero. Jakmile by bylo zapotřebí, dalo se vodou z jezera zatopit celé sklepení.
Tato nejnepřístupnější pevnost na světě nebyla vystavěna, ale vytesána do jednolité žuly, na níž stojí město. K dokončení prací ve skále bylo zapotřebí pěti let. Armády lupičů by se mohly po celý život snažit dostat se do pevnosti bez jakékoliv naděje na úspěch.
Všechna tato opatření se však samozřejmě neděla kvůli zlodějům.
Kdyby nepřítel město obsadil, pídil by se přirozeně po zlatě. Kdyby použil těch nejmodernějších prostředků, aby vyhodil pevnost do vzduchu, potřeboval by na to několik měsíců.
Na pokyn zástupce ředitele banky otevřel strážce ocelové dveře, vedoucí do nevelké železobetonové místnosti, podél jejíchž zdí stály ohnivzdorné skříně. Maréchal odemkl jednu z nich vlastním klíčem a na kulatém ciferníku vytočil určité stanovené číslice.
Průvodci projevovali takovou ostýchavost, jako by byl bankéř dívka, která se chystá do koupele: jakmile uchopil svůj kufr, odebrali se za dveře a stáli tam po celou dobu, co bankéř vybíral své poklady a skládal je do ohnivzdorného kufru. Byly to tak veliké brilianty a zlaté pruty, jaké neviděla ani sama lady Hintonová. Každý z nich představoval celé jmění.
Když bankéř vykonal tuto proceduru, zavřel kufr, poděkoval svým průvodcům a opustil banku.
Tím však jeho starosti neskončily. Chystaje se rovněž opustit Zemi, staral se víc než o své neobvyklé zavazadlo o to, co zůstane na Zemi.
Bankéř nedůvěřoval ani této mimořádné pevnosti. Chrání ideálně před zloději? Dobře. — Před nepřátelským útokem? Výborně. Může ale uchránit před revolucí? — Nepřátelský útok na město bankéře tolik neděsil jako možnost uchvácení jeho bohatství. Poklady bankéřů nezachrání žádné zdi a podzemní skrýše. Rozhodl se uchovat to nejcennější na dvou místech.
Musel vykonat ještě jednu cestu s důvěryhodnou osobou, přítelem Ribeau, na něhož se spoléhal jako na sebe sama, a s několika kufry se skvosty, do malé republiky Andorry, ležící až na hranici Španělska. Tato republika měří všeho všudy 425 čtverečních kilometrů a má šest vesnic. Tenhle zapadlý kout Evropy, obklopený ze všech stran nepřístupnými horami, který má pouze jednu dobrou cestu přes španělskou hranici, si Maréchal dávno oblíbil. Ještě před několika léty zakoupil zanedbaný pozemek v liduprázdné krajině, u Pyrenejských hor. Tady byla v úžlabině tajně pohřbena značná část Maréchalova bohatství. Železné truhlice byly hluboko zakopány na různých místech a zasypány kamením.
Jestliže se zachová alespoň jeden takový poklad, může bankéř po návratu na Zemi znovu začít svou činnost. Nepřítel, jakož i světový komunismus, budou poraženi a Maréchal ještě vykoná dobré skutky…
Maréchal musel pořádně podplatit pracovníky v bance, aby tak velký výběr nefiguroval v knihách a vůbec nebyl do bankéřova odletu odhalen.
Maréchal de Terlonge mohl klidně letět.
Největší starosti s přípravou na cestu měl Samuel Stormer.
Ale budeme se muset nejdříve několika slovy zmínit o cestě, která přivedla do „Noemovy archy“ nového účastníka, jenž se rychle zmocnil všech nití řízené „Akciové společnosti“ a vyšvihl se na místo předsedy výboru. Od něho také pocházela iniciativa vytvořit celou eskadru „arch“ na záchranu kapitalistů ostatních zemí.
Samuel Stormer byl kdysi jedním z nejbohatších lidí, byl členem osmdesáti pěti akciových společností, předsedou šedesáti druhých aj. aj. Říkali o něm, že má půl Evropy v kapse u vesty. Stormerova síla byla opravdovým „státem ve státě.“ Stormerovy společnosti zásobovaly přes patnáct miliónů lidí v různých zemích plynem, elektřinou, uhlím. Měl v rukách majetek miliónů drobných vlastníků akcií.
„Nejtěžší bylo získat první milión,“ říkával obvykle Stormer reportérům, když vyprávěl historii svého bohatství, „s ostatními to už bylo snadné.“
Systémem tohoto snadného zisku byla výroba akcií.
Krize však zlomila i tento kolos.
Práce tiskařského stroje, vyrábějícího stále nové a nové akcie a vojenské objednávky nezachránily ani Stormera, ani jeho kolegy, ale oddálily definitivní katastrofu pouze o nějaký čas.
A Stormer se rozhodl, že nejlepší bude uschovat si slušnou hotovost a fouknout „na nebesa“.