„Na Zemi jsou místa, kde se člověk může před podzimem schovat. Nizza, Alžír,“ vzdychla Delacroix. „Na Zemi existují peníze a za ty může člověk mít stále jaro.“
„Na Venuši je teď také jaro, jenže se tam člověk nedostane; nejsou tu ještě vybudovány ani trati, ani lázně,“ odpověděl posměšně Blotton. „Ba, ba, je nejvyšší čas, abychom pomýšleli na zimu.“
Stormer byl roztrpčen, že lord Henry se bez jakýchkoliv voleb a plebiscitů ujal úlohy krále, vůdce a diktátora „cestujících“.
„Zdivočelý lord“ se po svých lesních dobrodružstvích velmi změnil.
Projevoval hrubost a urputnou houževnatost. Nesnesl odpor a brzy si podřídil všechny „cestující“, včetně Stormera. Stormer se sice dlouho bránil, ale poté, co ho Blotton zboxoval, uznal svou porážku a ztichl.
„Cestující“ se odebrali do jeskyň, kde bylo tepleji. „Plebejci“ žili dosud na stromech, v barácích, dokončujíce polní práce.
„Je nejvyšší čas, abychom pomýšleli na zimu a.na budoucnost.
Máme tři možnosti. První je přezimovat v raketě…“
„To by bylo ze všeho nejlepší,“ řekla lady Hintonová, když si vzpomněla na útulnou kajutu a na své „pozemské“ křeslo.
„Jestli dovolí soudruh Finger,“ utrousil Stormer s křivým úsměvem.
„Nebudeme se ho ptát,“ odpověděl přezíravě Blotton. „Ano, ale nemáme na zimu žádné zásoby. A to, co oni sklidili…“
„Stačí pro všechny… Druhá možnost je přezimovat v jeskyni.“
„To už je horší.“
„Topiva je dost, tak teplo bude.»Kokosové ořechy «jsme našli i na poloostrově. Máme ryby, zrní, zeleninu…“
„Jestli je soudruh Finger dá.“
„Mister Stormere! Budu vás muset trochu pohladit po hlavě tímhle kamenem, jestli mi budete skákat do řeči. Nuže tedy, druhý návrh je přezimovat v jeskyni. Třetí návrh je vydat se za létem.“
„Vystavit se všem náhodám… hm… mlčím.“
„Ano, vystavit se tisícerému smrtelnému nebezpečí. To je samozřejmě nejkrajnější a nejriskantnější opatření. Raketa je ze všeho nejpohodlnější. Ať jenom Hans a jeho soudruzi natahají do rakety jako mravenci zrní, kokosové ořechy, ryby, zeleninu. V Hansově nepřítomnosti jednoduše do rakety vlezeme a obsadíme ji.“
„Bez pořádné rvačky se to neobejde,“ řekl Stormer.
„Ano, bez rvačky, a bez pořádné rvačky, se to neobejde.
A čím dřív k ní dojde, tím líp. Musíme to co nejdříve skončit.
Dvojvládí je nepřípustné. Buď my, nebo oni…“
„Proč jste zachraňoval Hanse a Winklera před šestirukými?“
„Mimo Hanse a Winklera tam byli i druzí. A bez Hanse a Winklera mohli šestirucí usmrtit i ostatní. Teď jsou mosty zbořeny, šestirucí se přes záliv nedostanou. Jsme po všech stránkách zabezpečeni a můžeme se bez» plebejců«klidně obejít. Jestliže nám nechtějí sloužit, musí být zničeni.“
„Zabít všechny» plebejce«? Které vlastně?“
„Hanse Fingera a Winklera.“
„A Jacka, Mary a Zandera až pak?“
„Musíme přemýšlet nejen o zimě, ale i o daleké budoucnosti.
Bez Hanse a Winklera nám ostatní nejsou nebezpeční. Zander je prospěšný svými vědomostmi. Tak na příklad oděv. Roztrhali jsme ho. Bude třeba zavést tkalcovství…“
„Avšak jen bez strojů!“ zvolal Schnierer.
„Z Jacka uděláme otroka…“
„A Mary?“ zeptal se Stormer.
„Mary bude mou ženou,“ odpověděl klidně lord Blotton.
Ellen vypískla jako.myš. Lady Hintonová zavrávorala a hlasitě vzdychla. Pinch se dvojsmyslně zachechtal. Blotton si ho tak změřil, že se Pinch celý přikrčil a zalezl hlouběji do jeskyně.
„Je čas, abyste se konečně rozloučili se svými pozemskými předsudky. Je zcela pravděpodobné, že budeme muset strávit na Venuši celý život. Boj s přírodou je tu výjimečně těžký. Nesmíme naše síly zmenšovat — o škodlivých živlech jako je Hans nemluvím — ale musíme je zvyšovat. Musíme mít ženy a děti. Zdravé, životaschopné.
Nesmíme přírodu kazit fyzicky nerovnými manželstvími. Ožením se s Mary. Misteru Wheelerovi — už není žádným biskupem — se myslím líbí mademoiselle Delacroix. Vy, Stormere, jste také ještě silný muž. K vám se bude hodit Amelie.“
„Ale…“ vykřikl Pinch a zarazil se.
„Nechci se vdávat,“ řekla Amelie.
„Na Venuši to není vaší osobní věcí, ale společenskou povinností. Mister Pinch se snad může oženit s Ellen, ačkoliv pochybuji, že by z tohoto páru vzešly silné děti. No a vy, barone, si můžete vzít za ženu lady Hintonovou, chcete-li.“ Blotton se skřehotavě rozesmál.
Všichni v ohromení mlčeli. Pouze Wheeler byl zřejmě se svým osudem spokojen a potlačuje úsměv pokukoval po své „snoubence“.
Krupobití ustalo. Prudký vítr odnesl mlhu. Ukázalo se slunce a hřálo jako v létě. Bylo vidět, jak se na poloostrově u sýpek lopotí Hans, Winkler, Mary, Jack a rodina Theckerových, která spojila svůj život s „plebejci“. Zrní nasypali do pytlů, které si hodili na záda a odnášeli do archy.
„Ti lidé jsou stvořeni pro práci,“ řekl Blotton s úsměvem.
„A Theckerovi s nimi!“
„Asi kvůli dítěti,“ zastala se Theckerových lady Hintonová.
Doktor ji dále navštěvoval.
„Pohleďte! Pohleďte! Podzimní tah!“ zvolala Amelie.
Celé nebe bylo pokryto hejny stěhovavých ptáků. Na druhé straně zálivu pochodovala kočovná zvířata nej neobyčejnějších odrůd. Pochodovala neobvykle rychle. Klimatické zvláštnosti Venuše zrodily tyto „závodníky v chůzi“.
„To je divný tvor!“ pokračovala Amelie. „Z dálky by si člověk mohl myslet, že jdou jen obrovské nohy. Nebo člověk na chůdách.
Dvě nohy. Tlusté, obrovské. Překročí jednopatrový dům. Trup má krátký, hlavu docela maličkou, vpředu se mu plandají přívěsky — jakýsi ‘rukonožec«…“
A tamhle je kříženec velblouda se slonem. Jaké má na bocích obrovské měchýře! Asi v nich má vodu nebo zásobu tuku na dalekou cestu. Jak rychle běží! Nohy nejsou skoro ani vidět. Ani na klusáku by ho člověk nedohonil.
Obrovští hadi se valí jako kola, modré „píďalky“ měří zemi stometrovými kroky, stonožky se ženou jako dlouhé rychlíky.
Kříženci zvířat a ptáků běží, téměř letí na vysokých tyčích, které představují nohy, a pomáhají si křídly velkými, jako má letadlo.
Předhání je čtyřnohá kavalerie zvířat s tlustým, masitým ocasem, hlavu mají jako tapír a tříprsté končetiny, jsou to možná praotcové budoucích venušských koní…
Všechny předhánějí černé „rance“ — na dálku se nedá poznat, co je to za zvířata. Skáčou jako blechy.
Každý jejich skok však měří stovky metrů.
Blottonovi zasvítily oči. To je ale rychlost! Na jednu skolopendru by se vešli všichni cestující… Škoda, že nemá taková lasa a tak silné ruce, aby tyto živé stroje o síle několika stovek koňských sil udržel…
„Podzimní karneval zvířat,“ řekla Delacroix. „V Paříži by to mělo senzační úspěch.“
Karnevalovou přehlídku přerušil tak mohutný výbuch, že všechny ohlušil. Skály se zachvěly, valilo se kamení, na prostranství před jeskyněmi se udělaly trhliny. S hukotem a příšerným rachotem a duněním vyrazil k nebi ohnivý sloup. Ohnivé řeky se hnaly k „Tichému přístavu“.