„No, on ho vévoda poslal, aby —“ Magráta se zarazila, ale pak pokračovala, „poslal ho, aby někde něco vyřídil. Ale nemyslete si, že mi to nějak vadí, vůbec ne.“
„Samozřejmě. Už chápu. Tu kouli si v každém případě půjč.“
Magráta byla ráda, že je doma. Na blatech sice v noci nebývala ani živá duše, ale během posledních měsíců se situace zřetelně zhoršila. Kromě všeobecného podezření proti čarodějkám začalo těm několika lidem z Lancre, kteří měli nějaké konexe s ostatním světem, docházet, že buď a) se v okolních zemích přihodilo neuvěřitelné množství věcí, o kterých nic neslyšeli, nebo b) čas se zbláznil. Nebylo jednoduché to dokázat,[21] ale několik kupců, kteří přijížděli do Lancre, poukazovalo na to, že po letošní zimě jsou cesty mnohem starší, než by měly být. Neočekávané události se v horách Beraní hlavy očekávaly tak nějak samo sebou kvůli jejich zvýšenému magickému potencionálu, ale několik let, která se ztratila přes noc, to bylo trochu příliš.
Magráta zamkla dveře, přitáhla okenice a opatrně položila na kuchyňský stůl křišťálovou kouli.
Pak se soustředila…
Šašek podřimoval pod plachtou říční bárky, která plula proti proudu Ankhu pravidelnou rychlostí dvou mil za hodinu. Nebyl to nijak zvlášť vzrušující způsob dopravy, ale nakonec jste se dostali, kam jste potřebovali.
Zdálo se, že je v bezpečí, ale spal neklidně a ve spaní se přehazoval.
Magrátu už mnohokrát napadlo, jaké to je, když někdo celý život dělá něco, co nechce. Musí to být, jako když je mrtvý, jenže horší, protože je živý a může trpět.
Považovala šaška za slabocha, za špatně vychovaného člověka, za muže, který nutně potřeboval dodat sebevědomí a kus pořádné páteře. Toužila po tom, aby se už vrátil a ona mohla být smutná z toho, že už ho nikdy neuvidí.
Bylo to dlouhé horké léto.
Nesnažili se věci uspěchat. Mezi Ankh-Morporkem a horami Beraní hlavy se prostíral rozlehlý kraj. Byla to skvělá zábava, musel připustit Mášrecht. A to nebylo slovo, kterým by se trpaslíci oháněli často.
Potěšte sami sebe šla dobře. Ta šla vždycky dobře. Nováčkové se překonávali. Zapomněli na jednotlivá slova a hráli dokonalé žerty, gagy, vtípky. Ve Sto Latech odehráli celé třetí jednání Melliase a Gretalíny na pozadí, které patřilo do hry Magické války, ale jak se zdálo, nikdo si nevšiml, že největší milostná scéna v historii se odehrává na pozadí obrovské záplavové vlny, která se žene napříč světadílem. To bylo možné jen proto, že Tomjan hrál Gretalínu. Výsledek byl tak zářivý, že Mášrecht Tomjana bez ohledu na beznadějně vyprodané hlediště (dá-li se tak nazvat pronajatá stodola) pokusně přehodil do role jiné. I tak zbylo tolik záře, že by se s její pomocí dal osvětlit menší městys. A to v tom představení hrál Gretalínu mladý Wimsloe, který byl trošku jednoduchý, zadrhával v řeči a od kterého se čekalo, že se teprve časem vyhraje.
Následující den, v jakési bezejmenné vesničce uprostřed nekonečného zelného moře, obsadil Mášrecht Tomjana do role starého Miškina v Potěšte se sami. To byla role, ve které vždycky exceloval starý Vínozpěv. Bylo nemožné, aby ji hrál člověk mladší čtyřicítky, pokud vám ovšem nestačil Miškin s namalovanými vráskami a polštářem místo břicha.
Mášrecht se nikdy necítil starý. Jeho otec si ještě dnes vytěžil své tři tuny rudy denně, a to mu bylo dvě stě.
Teď na něj stáří dopadlo jako palice. Pozoroval, jak se Tomjan šourá po jevišti, a na krátký okamžik pocítil, jaké to je, být starým tlustým mužem, naloženým ve víně, bojujícím ve vzpomínkách boje, o které dnes už nikdo nestojí. Mužem visícím na okraji pozdního středního věku zuby nehty ve strachu, že se nenávratně zřítí do stáří. Visí tam však jen za jednu ruku, protože druhou už zvedá na pozdrav smrti. Jistě, tak nějak si to při psaní té postavy představoval, ale teď to prožil.
Bohužel, nové hry se podobné kouzlo netklo. Odehráli ji několikrát, aby zjistili, jak to půjde. Diváci ji pozorně zhlédli a šli domů. Nikdo se dokonce ani neunavoval tím, aby po hercích něco házel. Nebylo to tím, že by si o hře mysleli, že je špatná. Mysleli si, že není nic moc.
A přitom tam byly všechny správné přísady. Tradice pravila, že zlého krále si diváci vždycky vychutnají s potěšením. Čarodějnice táhly vždycky. Zjevení Smrtě bylo velmi dobré a mělo několik skvělých veršů. Promíchejte to všechno dohromady… a celý efekt je najednou pryč, zbude vám nemastná, neslaná směska, která jen tak zaplní na pár hodin jeviště.
Pozdě v noci, když herci spali, si sedl Mášrecht v jednom z vozů a začal horečnatě přepisovat. Přeorganizoval scény, vynechal kusy textů, přidal kusy textů, připsal roli klauna, přidal další souboj a několik speciálních efektů. Nezabralo to. Hra se chovala jako úžasný a složitý obraz — pravá žeň skvostných detailů z blízka — ale z dálky jen nechutná mazanice.
Když občas dostal inspiraci, pokusil se dokonce změnit styl. Herci, kteří vstávali ráno dřív, už si zvykli, že kolem vozu se jako velké muchomůrky povalovaly papírové koule s Mášrechtovými odvrhnutými literárními pokusy.
Tomjan si ponechal ten nejpodivnější.
PRVNÍ ČARODĚJNICE: Má zpoždění.
(pauza)
DRUHÁ ČARODĚJ.: Řekl, že přijde.
(pauza)
TŘETÍ ČARODĚJ.: Řekl, že přijde a zatím nepřišel. Tohle je můj poslední čolek. Schovávala jsem ho pro něj. A on nepřišel.
(pauza)
„Myslím,“ zašel po nějaké době Tomjan za Mášrechtem, „že bys měl trochu zpomalit. Udělal jsi, co se po tobě chtělo. Nikdo neřekl, že to musí zářit.“
„Ale ono by to šlo, rozumíš? Jen kdyby se mi to podařilo dát pořádně dohromady.“
„Jseš si absolutně jistý tím duchem?“ zeptal se Tomjan. Způsob, jakým to řekl, jasně naznačoval, že on ne.
„Na duchovi není nic špatného,“ ohradil se prudce Mášrecht. „Ta scéna s duchem je jedna z nejlepších, jaké jsem kdy napsal.“
„O tom nepochybuju, jenom mně napadlo, jestli je v té správné hře, nic víc.“
„Duch zůstane. Tak a teď na cestu, hochu.“
O dva dny později, v době, kdy modrobílá stěna hor Beraní hlavy začala zaplňovat celý středový obzor, byla výprava přepadena. Nebylo to nijak dramatické. Právě přepravili vozy přes brod a odpočívali ve stínu skupiny stromů, které najednou ze svých větví setřásly lupiče.
Mášrecht se rozhlédl po řadě půltuctů špinavých a rezavých čepelí. Zdálo se mu, že si jejich vlastníci nejsou tak docela jisti, co by měli dělat dál.
„Máme někde potvrzenku, že jsme už letos —“ začal.
Tomjan do něj strčil loktem. „Nevypadají na cechovní lupiče,“ sykl. „Všechno mi říká, že tohle jsou lidé na volné noze.“
Bylo by hezké, kdybychom mohli říci, že náčelník lupičů byl obrovský zlý chlap s rudým šátkem na hlavě, zlatou náušnicí v jednom uchu a černým plnovousem, kterým by se daly čistit zapečené kastroly. Bylo by to až příliš vyumělkované. A tak to taky ve skutečnosti bylo. Tomjan si letmo pomyslel, že s tou dřevěnou nohou už to ten člověk maličko přehání, ale bylo vidět, že náčelník si roli dokonale nastudoval.
21
Pozn. autora: Bylo to proto, ze na Zeměploše nebyl jednotný časový systém a čas byl v různých státech, královstvích, dokonce i městech měřen jinak. Vezměte si už jen to, že na území zhruba sta čtverečních mil se jeden a tentýž rok nazývá rokem Malého netopýra, Očekávané opice, Lovícího mraku, Tlustých krav, Tří světlých hřebců a alespoň devíti číselnými letopočty, které vycházely z data[27], kdy příslušní králové nebo proroci nastoupili na trůn, zrodily se nebo konaly různé události. Každý rok měl jiný počet měsíců, některé z nich neměly týdny a jeden z nich odmítal uznat dny jako měřítko času se zdůvodněním, že jediná věc, na kterou se můžete v životě spolehnout jistě, je, že dobrý sex nikdy dlouho nevydrží.[28]