„Slova,“ řekla Bábi napůl pro sebe. „To jediné zbylo. Slova.“
„A teď tam vylezl nějaký člověk s trumpetou. Co tam chce dělat? Aha. Konec jednání prvního,“ komentovala Stařenka dění.
Slova nebudou zapomenuta, pomyslela si Bábi. Mají v sobě sílu. Jsou to sakra dobrá slova.
Ozvalo se další zahřmění, které skončilo podivným zachřestěním, jaké mohl způsobit například plát plechu, který někomu vyklouzl z ruky a narazil do zdi.
Vedro leželo na lidech jako těžký polštář a mačkalo i vzduch tak, že se mu špatně dýchalo. Bábi viděla, jak se k vévodově uchu naklonil sloužící. Ne, ten představení určitě nezastaví. Samozřejmě, že ne. Chce, aby se hra dohrála až do konce.
Vévoda musel cítit její pohled v zátylku. Obrátil se, zaostřil pohled a vrhl na ni podivný úsměv. Pak strčil do své ženy a oba se rozesmáli.
Bábi Zlopočasná se zlobila často. Považovala to za jednu ze svých silných stránek. Upřímná zlost je jednou z největších tvůrčích sil světa. Jenže se člověk musel naučit, jak ji používat. To znamenalo nenechat ji jen tak odkapat. Je třeba ji zachytit za hrází, opatrně, nechat ji, aby zmohutněla, nasbírala sílu, naplnila několik údolí vaší mysli a pak ve chvíli, kdy celá ta konstrukce už už hrozí zborcením, otevřít malou trubku až dole, u základny hráze, a nechat vytrysknout nepředstavitelně silný paprsek spravedlivého hněvu, který nezadržitelně roztočí turbíny pomsty.
Cítila zem, cítila ji i pod několika metry základů a kamenných dlaždic, koženými podrážkami a tlustými i tenkými punčochami. Cítila, jak zem čeká.
Pak zaslechla, jak král říká: „Má vlastní krev! Proč mi to udělal? Musím se ho na to zeptat!“
Opatrně vzala Stařenku Oggovou za ruku.
„Pojď, Gyto,“ řekla.
Lord Felmet seděl na trůně a zářil jako šílený na svět, který mu v téhle chvilce připadal skvělý. Věci fungovaly lépe, než se odvážil doufat. Cítil, jak se za ním minulost rozpouští jako ledy v jarní záplavě.
V náhlém nápadu zavolal sloužícího zpět.
„Zavolej kapitána gardy,“ řekl, „a vyřiď mu, ať najde ty tři čarodějnice a uvězní je.“
Vévodkyně si odfrkla.
„Nepamatuješ si, co se stalo posledně, hlupáku?“
„Ale to jsme nechali dvě z nich na svobodě,“ řekl vévoda. „Tentokrát… seberem všechny tři. Veřejné mínění je na naší straně. Tahle věc má na čarodějky velký vliv, ony jsou na ně vlastně odkázané.“
Vévodkyně si jednou rukou postupně natahovala prsty ruky druhé, až jí praskalo v kloubech, a tak dala jasně najevo, co si myslí o veřejném mínění.
„Musíš připustit, milovaná, že všechno zatím vypadá tak, jako by tenhle pokus vycházel skvěle.“
„Zatím to tak opravdu vypadá.“
„Dobrá. Tak tady, chlape, jen tak nestůj. Řekni mu, že to musí být, než hra skončí. Než hra skončí, chci mít všechny tři čarodějnice pod zámkem.“
Smrť si upravil před zrcadlem kašírovanou lebku, přihladil si kápi širokého pláště, kousek poodstoupil a posoudil celkový efekt. Bylo to jeho první vystoupení. Byl rozhodnut, že musí dopadnout co nejlépe.
„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, jehož ni… nikdo… Mášrechte, jehož nikdo?“
„Oh, proboha, Dafe! Jehož ni zámek nezadrží, ni brána s těžkou závorou, vážně nechápu, jak ti může dělat potíž zapamatovat si… tak ne, vy idioti!“ Mášrecht se vrhl do bludiště zákulisí a pronásledoval dvojici nonšalantních kulisáků.
„Dobrá,“ řekl Smrť jen tak pro sebe. Pak se otočil zpět k zrcadlu.
„…jehož ni tumtum, tumtytumty, tum tumty tum tumty závorou,“ řekl poněkud nejistě a nadhodil si kosu. Ostří z ní upadlo.
„Myslíš si, že jsem dost strašný?“ zeptal se a pokoušel se je nasadit nazpět.
Tomjan, který seděl na svém hrbu a pil čaj, na něj povzbudivě kývl.
„Jen žádný strach, příteli. Ve srovnání s tebou je Smrť obyčejná figura z panoptika. Ale možná, že bys mohl zkusit být trochu víc vyzáblý.“
„Jak to myslíš?“
Tomjan odložil hrnek. Najednou to vypadalo, jako když mu na obličej padl stín. Oči mu zapadly, rty mu ustoupily ze rtů, kůže na bradě a lícních kostech se mu napjala a obličej zesinal.
„PŘIŠEL JSEM SI PRO TEBE, TY STRAŠLIVÝ HERČE!“ řekl dutým hlasem a každá slabika dopadla na své místo jako víko rakve. „Asi takhle,“ řekl.
Dafe, který se zděšeně přitiskl ke zdi, se trochu uvolnil a nervózně se uchechtl.
„Proboha, nedovedu si představit, jak to děláš,“ vypravil ze sebe. „Čestně, já nikdy v životě nebudu tak dobrej jako ty.“
„Ale na tom vážně nic není. A teď utíkej. Mášrecht má už teď nervy nadranc.“
Dafe na něj vrhl vděčný pohled a rozběhl se pomoci se změnou jeviště.
Tomjan dál nejistě srkal svůj čaj a všechny zvuky, které k němu doléhaly ze zákulisí i z jeviště, kolem něj vířily jako řídká mlha. Měl starosti.
Mášrecht mu řekl, že všechno kolem hry je v pořádku s výjimkou hry samotné. A Tomjan měl dojem, že právě hra se neustále snaží na sebe vzít jiný tvar. V duchu slyšel jiná slova, jenže byla tak slabá, že jim nerozuměl. Bylo to skoro, jako kdyby se snažil vyslechnout cizí rozhovor. Musel mluvit stále silněji, aby zahnal ten bzukot, který mu zněl neustále v hlavě.
To nebylo v pořádku. Když je jednou hra napsaná, tak je — prostě napsaná. Neměla by obživnout a překrucovat se.
Nebylo divu, že bylo třeba všechny neustále pobízet nebo jim pomáhat. Hra se jim kroutila pod rukama a pokoušela se změnit.
U všech bohů, jak bude šťastný, až budou pryč z toho pochmurného hradu a daleko od šíleného vévody. Rozhlédl se kolem sebe, došel k závěru, že bude nedlouho před koncem druhého jednání, a v touze po čerstvém vzduchu začal bloudit po okolí.
Pod jeho dotekem se otevřely jakési dveře a on vyšel na hradby. Dveře za sebou přitáhl, a tak utlumil zvuky z jeviště do sametového bzukotu. Mezi mřížemi mraků zapadalo ohnivě rudé slunce a vzduch byl klidný jako zavřený mlýnský náhon a horký jako pec.
Přešel na druhý konec hradeb a nahlédl do rokliny. Hluboko dole pěnila řeka Lancre zahalená věčnou mlhou.
Obrátil se a vešel do místa tak ledově studeného, že zalapal po dechu.
Za šaty ho tahal podivný vítr. Slyšel nesrozumitelné mumlání, jako kdyby se mu někdo pokoušel něco říci, ale nebyl schopen nasadit správnou rychlost. Chvilku stál ochromeně na místě a lapal po dechu, ale pak se rozběhl ke dveřím.
„Ale my nejsme čarodějnice!“
„Proč potom jako čarodějnice vypadáte? Svažte jim ruce, hoši!“
„Ano, ale dovolte, my nejsme opravdové čarodějnice.“
Kapitán stráže vrhal pohledy z obličeje na obličej. Do očí mu padly špičaté klobouky, rozcuchané vlasy páchnoucí vlhkým seníkem, nezdravě zelené tváře a hejno bradavic. Místo kapitána vévodovy stráže nebylo perspektivní pro nikoho, kdo byl příliš iniciativní. Byl požádán o tři čarodějnice, a jak se zdálo, tyhle tři objednávce docela vyhovovaly.
Kapitán do divadla nikdy nechodil. Když ho život napnul na žebřík dospívání, vyděsil ho v jedné obstarožní hře Kašpárek s Kalupinkou[23] a od té doby si dal záležet na tom, aby se jednak vyhnul každému organizovanému představení a za druhé všem místům, kde by mohli eventuálně žít krokodýlové. Poslední hodinu trávil tichým pitím na strážnici.
23
Pozn. překl.: V originále Punch a Judy, dvojice, ze které by se možná dala odvodit naše Kalupinka s Kašpárkem (i když německé Kasperle má také něco do sebe). Humor anglické dvojice, který byl určen především dospělým divákům, však byl podstatně ostřejší, než bylo zvykem u nás.