Byla to zvláštní hra. Špunt si nová a nová pravidla vymýšlel přímo v jejím průběhu. Rychle vyšla najevo jeho hráčská kuráž a vášeň, nevynechal jedinou příležitost, kdy nám mohl demonstrovat svou fyzickou převahu, sám nás tlačil do nesmlouvavého zápolení a jaksi samo sebou se stalo, že nakonec hrál on sám proti nám třem a naše trojice přesto neustále prohrávala. Nejdřív vítězil proto, že jsme ho nechávali. Pak vítězil, protože jsme nerozuměli jeho pravidlům. Pak jsme pravidla pochopili, ale mně a Majce překážely kožichy. Pak jsme si řekli, že Tom je hrozný nemotora a vyhnali jsme ho. Majka se do hry opřela s plnou vervou, já také nechával na improvizovaném hřišti celé srdce, a přesto jsme ztráceli bod za bodem. Nebylo v našich silách si s tím bleskurychlým čírtětem poradit — chytil každý míč, sám střílel velice tvrdě a přesně, pobouřeně ječel, když někdo držel míč v rukou déle než vteřinu, dokonale nás mátl svými fantomy a ještě hůř schopností prostě zmizet a prakticky ve stejném okamžiku se objevit na zcela jiném místě. Přesto jsme se nevzdávali, pot z nás jen lil, dech jsme sotva popadali, řvali na sebe, a to dost neurvale, ale bili jsme se jako lvi. A najednou všechno skončilo.
Špunt se zastavil, ještě doprovodil kutálející se míč pohledem a sedl si do písku.
„To bylo krásné,“ řekl. „Nikdy bych býval netušil, že může být něco tak krásného.“
„Tak co!“ křikl jsem přiškrceně. „Máš toho dost, Špunte?“
„Ne. Vzpomněl jsem si. Nemůžu zapomenout. Nepomáhá to, žádná spokojenost nepomáhá. Už mě do hry nevolej. Je mi zle, ještě hůř. Řekni mu, aby přemýšlel rychleji. Roztrhnu se na dva kusy, jestli na to rychle nepřijde. Uvnitř mě všechno bolí, chtěl bych se roztrhnout, ale bojím se. Tak mi to zatím nejde. A když mě to bude bolet moc, přestanu se bát. Ať myslí rychle.“
„Co blázníš, Špunte! Ty bys mě teda dojal!“ zahučel jsem zničeně. Neměl jsem zdání, co se v něm odehrává, ale viděl jsem, že je na tom opravdu bídně. „Pusť to všechno z hlavy. Nejsi zkrátka na lidi zvyklý. Musíme se setkávat častěji, víc si hrát…“
„Ne,“ řekl Špunt a vyskočil. „Už nepřijdu.“
„Ale proč?“ zakřičel jsem polekaně. „Vždyť to bylo tak senzační! A bude to ještě lepší, jsou i jiné hry než s míčem… Třeba s obručí, s křídly…“
Pomalu odcházel.
„Nebo takové šachy!“ div jsem se samou snahou nepřetrhl. „Víš, co jsou to šachy!“ hulákal jsem mu do zad. „To je geniální hra!“
Zvolnil. S trochu udýchaným nadšením jsem mu začal vysvětlovat pojem šachy — obyčejné šachy, třírozměrné šachy, n-rozměrné šachy… Stál, poslouchal a zíral někam stranou. Když jsem byl u konce s šachem, přešel jsem na pokari. Horečně jsem si vybavoval všechny stolní a další příbuzné hry, které jsem znal.
„Ano,“ řekl Špunt. „Tak přijdu zas.“
A — tentokrát neočekávaně co noha nohu mine — kráčel k bažině. Chvíli jsme ho mlčky provázeli pohledy a pak za ním Majka křikla: „Špunte!“, najednou se rozběhla, dohnala ho a srovnala s ním krok. Sebral jsem svůj kožich, našel i Majčin a nerozhodně se vydal za tou podivnou dvojicí. V duši jako by se mi usadil nějaký kal, a já nechápal, čím to může být. Na první pohled se mohlo zdát, že je všechno v pořádku — Špunt slíbil, že zase přijde, což znamená, že k nám aspoň trochu přilnul, znamená to, že mimo naši společnost je mu hůř než s námi… Zvykne si, přesvědčoval jsem se v duchu. To nic, to přejde a on si zvykne… Všiml jsem si, že Majka stojí a Špunt se plouží dál. Otočila se a rozběhla se ke mně. Podal jsem jí kožich a zeptal se:
„Tak co?“
„Všechno je v pořádku.“ Oči měla průzračné a zvláštně, odhodlaně odevzdané.
„No, když si to proberem kolem a kolem, tak bych řekl…“ Zmlkl jsem. „Majko…! Tys někde ztratila třetí oko!“
„Neztratila,“ ujistila mě.
Kapitola osmá
POCHYBY A ROZHODNUTÍ
Špunt odcházel na západ, přes duny a houštiny rovnoběžně s pobřežím. Zpočátku ho třetí oko plně zaměstnávalo a provokovalo. Co chvíli se zastavoval, obruč si stahoval, obracel ji v rukou a na našich monitorech se míhalo jednou bledé nebe, pak zase namodrale zelená škraboškovitá tvář, či písek potažený jíním. Když se čelenky nabažil, nechal ji na pokoji. Těžko říct, zda se pohyboval jinak než obvykle, nebo si třetí oko nasadil ke straně, ale dojem vznikal takový, jako by objektiv nemířil přímo po směru chůze, ale mírně doprava. Po obrazovce trhaně proplouvaly jednotvárné písečné přesypy, prokřehlé keře, tu a tam jsme zahlédli šedavé vrcholky hor či náhle se zjevivší černou pláň oceánu se třpytivými ledovci na obzoru.
Řekl bych, že Špunt se jen tak potuloval — bloumal bez cíle, kam ho oči vedly, ale možná se snažil dostat co nejdál od nás. Několikrát vystoupil na vysokou dunu a díval se zpátky k lodi. Na obrazovce se objevoval oslnivě bílý kužel naší ER-2, stříbřitá stuha ranveje, oranžový Tom, osiřele přilepený ke stěně nedostavěné meteostanice. My jsme ho ovšem na panoramatické obrazovce neobjevili.
Asi po hodině chůze náhle zabočil k horám. Slunce se v této fázi opíralo přímo do objektivu a jeho rozlišovací schopnost se zhoršila… Duny se postupně vytratily, Špunt volně procházel řídkým lesíkem, překračoval shnilé větve, kličkoval mezi pokroucenými kmeny se zpola sloupanou skvrnitou kůrou, po hnědé hlíně napité ledovou vláhou. Jednou se vyškrábal na osamělý žulový balvan, chvíli se rozhlížel, pak seskočil dolů, zvedl ze země dva černé oslizlé pahýly a šel dál, tu a tam klapaje klacky o sebe. Ten klapot se zpočátku zdál chaotický, nahodilý, ale pak jím prostoupil snad bzukot, snad hodně vysoký hukot. Tento nepřetržitý a nepříjemný zvuk byl stále hlasitější. Nejspíš ho vyluzoval sám Špunt, těžko říct, zda šlo o píseň, či o samomluvu.
S touto zvukovou kulisou dál procházel mezi stromy a stále častěji narážel na hromádky drobných kamenů, valouny porostlé lišejníkem a obrovské úlomky nějakých skal. Na obrazovce se znenadání objevilo jezero. Špunt ani na okamžik nezaváhal, vstoupil do něj, pár vteřinek jsme viděli hladinu probuzenou jeho vpádem a pak obraz pohasl a zmizel — Špunt se ponořil.
Byl pod vodou velmi dlouho a já už se strachoval, že miniaturní vysílač utopil, takže nic neuvidíme, ale asi tak za deset minut se obraz, tentokrát kalný a rozmazaný, ukázal znovu. Nejdřív jsme nedokázali rozeznat vůbec nic, až posléze v pravé části monitoru zasvítila světlejší skvrna, a z té se vyklubal obrázek dlaně s mrskající se nestvůrnou pantskou rybičkou.
Když se objektiv oka osušil dokonale, ukázalo se, že Špunt běží. Přímo na nás se řítily kmeny stromů, aby v poslední chvíli uskakovaly vpravo či vlevo. Uháněl jako vítr, ale dusot ani zrychlený dech nebylo slyšet — jen šumění větru — a za propletencem větví se míhalo studené slunce. A najednou se stalo cosi, co zpočátku bylo mimo naše chápání — Špunt se naráz zastavil před šedým balvanem a po lokty do něj ponořil ruce.
Třeba tam byl dobře zamaskovaný otvor, to nevím. Spíš bych myslel, že ne. Když ruce po několika vteřinách vyprostil, byly černé a lesklé, a ten černý lesk těžce kanul z konečků prstů a s jasným a mokrým plácnutím dopadal na zem… Ruce se ze zorného pole objektivu ztratily a Špunt běžel dál.
Zastavil se před bizarní stavbou připomínající šikmou věž; chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že je to havarovaný Pelikán. Konečně jsem viděl na vlastní oči, jak strašlivě ho havárie zdemolovala a co s tou hromadou trosek udělala dlouhá léta na této planetě. Nebyla to příjemná podívaná. Špunt se pomalu blížil k vraku, nahlédl do rozšklebené propasti hlavního průlezu (obrazovka se na okamžik ponořila do hluboké tmy), a stejně pomalu obešel nešťastnou loď kolem dokola. Znovu se zastavil u vchodu, zvedl ruku a přiložil černou dlaň s roztaženými prsty k boku prožranému korozí. Stál tak asi minutu, znovu se ozval ten bzukot a hučení a já bych býval přísahal, že zpod štíhlých prstů stoupají pramínky modravého dýmu. Konečně ruku sundal a o krok ustoupil. Na zčernalém mrtvém plášti bylo jasně znát zřetelný plastický otisk — chlapecká ruka s roztaženými prsty.