Stíny minulosti
Oleh Romančuk
RUKOPIS OLIVERA HEAVYSIDEA
Čas děje:
3. únor 1925. Vlhké studené ráno.
Místo děje: Nádraží Paddington v Londýně.
Do odjezdu expresu Londýn-Paddington zbývaly pouhé minuty. Lokomotiva zlostně supěla a tonula v hustých chomáčcích mléčně bílého kouře, který se zvolna rozplýval a pomalu pronikal skleněnými tabulkami do budovy hlavního nádraží.
Cestující se tiskli k oknům vagónů a marně se snažili očima prohlédnout hustou clonu dýmu a ještě na chvíli zachytit tváře doprovázejících příbuzných a přátel. Pak postupně propadli běžnému zvyku lidí na cestách a začali si urovnávat zavazadla v síti nad sedadly a přitom navazovat hovory se sousedy v kupé. Vděčným tématem byla lezavá londýnská mlha.
Jen pasažér v pátém oddělení posledního vagónu, zamračený a ustaraný, asi třicetiletý muž nejevil zájem začít se bavit se sousedem. Byl to čahoun s dosti příjemným, podlouhlým obličejem, oblečený do hnědého, ke krku zapjatého pláště amerického střihu, se širokými šosy. Vyhlížel jako pravý Yankee. Alespoň tak ho odhadl jeho soused v kupé, bodrý, červenolící tlouštík. Brzo si samotářský cestující otevřel ošuntělou cestovní brašnu, kterou držel celou dobu na klíně a vylovil z ní ohmatané číslo Annalen der Physik z roku 1905. Otevřel časopis a začal pozorně číst. Tlouštík letmým pohledem přes rameno souseda přečetl název článku. Albert Einstein: O elektro-dynamice pohybujících se těles. Zklamaně zívl, neboť ho k smrti nudili lidé, kteří se vážně zabývali současnou módou ve vědě, podle něho zcela pošetilou, teorií relativity.
S lehkým rozladěním začal prohlížet ranní vydání londýnských Times. Ze všeho nejvíc ho bavilo pročítat si společenskou rubriku, především klípky ze života londýnské smetánky, ale tentokrát ho nic neupoutalo. Pak jeho pohled padl na protější stránku novin a zastavil se na sloupci, kde se oznamovala úmrtí. Vtom jeho oči ožily zájmem. Dočetl se právě, že zemřel anglický fyzik sir Oliver Heavyside.
„Promiňte, pane,“ oslovil souseda, „říká vám něco jméno sir Oliver Heavyside? Domnívám se totiž… že jste fyzik.“
Dlouhán se prudce pohnul a přímo pohlédl do malých, vychytralých oček spolucestujícího. Červenolící soused nevydržel jeho pohled a bezděky rozevřel noviny.
„Tady čtu, že právě zemřel, a tak jsem myslel, že…“
Tvář mladého muže prudce zbledla, jakoby se o něho pokoušela náhlá nevolnost.
„Není vám špatně?“ polekal se tlouštík, „nemám někoho zavolat?“
Neznámý odmítavě potřásl hlavou.
Třikrát za sebou se ozvala nádražní siréna. Lokomotiva krátce houkla, vlak zaškobrtal o koleje, nabral rychlost a vzápětí už pádil na jihozápad.
Čas děje: pozdní večer příštího dne.
Místo děje: severní předměstí lázeňského městečka Tharkey v hrabství Devonshire.
Padal drobný déšť k unudění… Studený vítr zalézal do kostí. Zdálo se, že ani v bytelných cihlových domech není úniku před nečasem. Na ulicích nebylo človíčka. Proti dvoupatrové vile obklopené mohutnou kamennou zdí s těžkými železnými vraty se znenáhla vynořila vysoká postava muže. Neznámý se pozorně rozhlédl, a když nezpozoroval nic mimořádného, hbitě se vyhoupl na zeď. Za okamžik vyrazil okenní tabulku a skočil do verandy. Vítr a šumění vody v okapech tlumily zvuk rozbitého skla. Kdyby byl někdo pozoroval vilu zpovzdáli, byl by si všiml světla probleskujícího zamřížovanými okny, které těkalo po místnosti sem a tam. A kdyby se tu byl naskytl průvodčí z expresu Londýn-Plymouth, byl by v tom muži poznal dlouhého cestujícího.
S hořící svíčkou v ruce bleskurychle obhlédl nízkou místnost, pak vystoupil po skřípajících dřevěných schodech do druhého patra. Rychle, ale pozorně prohlédl celý byt, až se zastavil na prahu určitého pokoje, což byla pracovna. Tlumené světlo svíčky vyřízlo ze tmy vestavěnou stěnu s policemi plnými knih. Neznámý muž postavil svíčku na bronzový kalamář v rohu místnosti a kvapně přehlédl papíry ležící v úhledných štůscích na psacím stole. V zásuvce našel objemný svazek. Teorie elektromagnetismu, část čtvrtá.
V okamžiku se rukopis ocitl v brašně a za minutu už se stín muže mihl verandou. Hned nato se ztratil ve tmě.
Čas děje: červnové ráno roku 216 př. n. 1.
Místo děje: rameno řeky Aufidy poblíž Cannes.
Za svítání přešly seřazené římské legie přes říčku tekoucí od jihu a vlévající se do Aufidy. Jezdectvo pod velením konzula Emilia na pravém křídle stálo na jejím břehu a četné latinské centurie v čele s Terrenciem Varronem kryly levé křídlo spojenecké armády. Vepředu lehkooděnci v lesklém brnění a za nimi se pomalu šinuli těžkooděnci s nablýskanými holenicemi.
Kam oko dohlédlo, prostírala se rovina. Jen na západě obzor uzavírala zvlněná linie pohoří obklopující ústí řeky Aufidy.
Vycházelo slunce a svými paprsky si pohrávalo na kovové zbroji hrůzného vojska.
V té době zvědové přinesli Hannibalovi zprávu o blížících se silných jednotkách nepřítele. Co nevidět dojde k boji. Zatímco vojáci snídali a čekali na rozkaz k útoku, Hannibal se svými generály hodnotili situaci.
Slunce už vystoupilo nad hory, když kartaginské pluky přešly Aufidu, vystoupily na protějším břehu a seřadili se k boji. Lehkooděnci, balearští prakovníci a lučištníci na špici řetězu táhnoucího se vojska dobře kryli kartaginský střed. Za nimi šlo galské a španělské jezdectvo. Polovina libyjské pěchoty odsunuté ústupem se k ní zprava připojila. Dál v srpovém postavení stála galsko-iberská pěchota a druhá polovina libyjských vojsk. Na pravém křídle stáli numidijští těžkooděnci. Byla to nádherná podívaná na Hannibalovo vojsko sešikované proti Římanům. Sám vojevůdce spolu s bratrem Mahonem stál uprostřed, kde bylo nejbezpečněji, a jeho poradci Hasdrubal a Mahrabal veleli levému a pravému křídlu.
Zazněl bojový pokřik a vojska se pohnula. Na povel Hannibala se střed rychle posunul vpřed a utvořil klín proti Římanům. Libyjci na obou křídlech fronty zůstali stát na místě. Ozbrojili se štíty a klidně pozorovali bitvu, kterou rozpoutali lučištníci a prakovníci. Střely a šípy létaly jako smršť na štíty legionářů. Kameny a olověné koule Balearců zdaleka dopadaly do řad Římanů. Poraněný konzul Emilius poslal na nepřítele římské jezdectvo, které bylo v těsném šiku semknuto u řeky. Ozbrojenci se nemohli rozutéci, a tak nezbylo než bojovat muž proti muži.
Tři vyzvědači, veterán Condius, dekurion Flavius a centurion Marcus začátek bitvy prospali. Nakonec se jim přece jen podařilo vplížit se do nepřátelského tábora, a co tam spatřili, byla jakási velká zvířata, která Hannibal určitě zamýšlel v kritické chvíli hnát proti Římanům. Svého velitele, tribuna Severia o té události nestačili zpravit. Když se totiž vraceli ke svým, natrefili náhodou na opuštěný kartaginský vůz, kde objevili chutné korintské víno. A ovšem je okusili, takže nakonec z opilosti usnuli kdesi za vrbičkami a probudili se, až když se kolem dokola rozléhala bitevní vřava.
Na zvědy se rozhodli vyslat nejmladšího Flavia. Vrátil se velmi brzo a pořádně vylekaný.
„Co se stalo?“ vyptával se Marcus.