Выбрать главу

Vrátil se velice pozdě — koncert nemohl trvat tak dlouho, aby na něm strávil celou tu dobu. Když přišel, večere už byla na stole.

„Bylo to nádherné,“ řekl, sotva si sedl. „Pamatujete se, co říká Darwin o hudbě? Tvrdí, že schopnost provozovat a vnímat hudbu měl člověk dřív, než začal mluvit. Možná že právě proto nás hudba tak dojímá, možná že je to matná vzpomínka na ty dávné časy.“

„To je trochu odvážné tvrzeni,“ poznamenal jsem.

„Má-li člověk pochopit přírodu, nesmí se bát myslet nekonvenčně,“ odpověděl. „Co je vám? Nevypadáte dobře. Rozrušila vás asi ta záležitost na Brixton Road.“

„Musím se přiznat, že ano,“ odpověděl jsem. „Po tom, co jsem zažil a zkusil v Afganistanu, měl bych být otrlejší. U Maiwandu jsem viděl, jak nepřítel v pravém smyslu slova rozsekal mé kamarády na kusy, a na mé nervy to nijak zvlášť nepůsobilo.“

„To dovedu pochopit. Celá tahle záležitost je tak tajemná, že fantazie pracuje na plné obrátky, abych tak řekl. Kdo nemá fantazii, neví, co je hrůza. Četl jste večerní noviny?“

„Ne.“

„Myslím, že si počínají dobře, není v nich ani slova o dámském snubním prstenu. Je to správné, že se o tom nezmiňují.“

„Proč?“

„Přečtěte si tenhle inzerát,“ odpověděl. „Poslal jsem ho ještě dnes dopoledne do všech novin.“

Podal mi přes stůl noviny. Podíval jsem se na inzerát v sloupci nadepsaném ‚Nálezy’.

„Na Brixton Road,“ zněl inzerát, „byl nalezen v jízdní dráze mezi hostincem U bílého jelena a ulicí Holland Grove zlatý snubní prsten. Majitel se může přihlásit u dr. Watsona, 221B Baker Street, mezi osmou a devátou dnes večer.“

„Odpusťte, že jsem použil vašeho jména,“ omlouval se Holmes. „Kdybych byl uvedl své jméno, některý z těch pitomců by v tom hned začal něco větřit a strkal by do toho prsty.“

„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Ale co když se někdo přihlásí? Já žádný prsten nemám.“

„Ale ano, máte,“ řekl a podal mi prsten. „Tenhle bude stačit. Vypadá skoro stejně jako prsten, který byl nalezen u mrtvoly.“

„A kdo myslíte, že se na ten inzerát přihlásí?“

„Přece ten muž v hnědém kabátě — náš přítel s červeným obličejem a s hranatými špičkami bot. Jestli nepřijde sám, pošle za sebe někoho.“

„Nemyslíte, že se mu to bude zdát příliš nebezpečné?“

„Nemyslím. Jestli je má představa o tom, jak se všechno odehrálo, správná, a já myslím, že správná je, pak ten člověk bude raději riskovat všechno, než by přišel o ten prsten. Domnívám se, že ho ztratil, když se sehnul nad Drebberovou mrtvolou. V první chvíli si to ale neuvědomil. Ztrátu zjistil, teprve když vyšel z domu. Hned běžel zpátky, ale v domě už byla policie, díky tomu, že ve své bezhlavosti nechal hořet svíčku. Musel předstírat, že je opilý, aby policii nebylo podezřelé, co dělá u branky. Vmyslete se do jeho postavení. Když věc uvážil, muselo ho napadnout, že mohl prsten ztratit na ulici, když vyšel z domu. Co udělá? Vrhne se na večerní vydání novin a bude hledat mezi inzeráty, zda někdo neoznámil nález prstenu. Samozřejmě uvidí můj inzerát a bude mít velkou radost. Proč by se měl bát léčky? Ani ve snu ho nenapadne, že by někdo spojoval nález prstenu s vraždou. Přijde, uvidíte, že přijde. Za hodinu bude tady.“

„A co bude dál?“ zeptal jsem se.

„To už nechtě na mně, já to s ním vyřídím. Máte nějakou zbraň?“

„Starý služební revolver a několik nábojů.“

„Tak ho vyčistěte a nabijte. Ten člověk je schopen všeho. Musíme být připraveni na nejhorší.“

Šel jsem do ložnice a nabil jsem revolver, jak mi Holmes radil. Když jsem se vrátil, se stolu bylo už sklizeno a Holmes se oddával své oblíbené zábavě — hrál na housle.

„Celá věc se začíná vyjasňoval,“ řekl, sotva jsem vešel do pokoje. „Právě jsem dostal z Ameriky odpověď na svůj telegram. Můj názor na tu věc je správný.“

„A jaký je váš názor?“ zeptal jsem se dychtivě.

„Mé housle by potřebovaly nové struny,“ poznamenal. „Dejte si revolver do kapsy. Až ten chlapík přijde, promluvte na něho jako by nic. To ostatní nechte na mně. Nedívejte se na něho moc přísně, mohl byste ho polekat.“

Podíval jsem se na hodinky. „Už je osm.“

„Ano. Bude tu pravděpodobně za několik minut. Pootevřete dveře. To stačí. Teď zastrčte do zámku klíč zevnitř. Děkuju. Dnes jsem našel u antikváře pozoruhodnou starou knihu — ‚De jure inter gentes’— vyšla latinsky v Liége v Holandsku roku 1642. Karlovi I. seděla hlava ještě pevně na ramenou. když vytiskli tuhle malou knížku s hnědým hřbetem.“

„Kdo ji tiskl?“

„Nějaký Philippe de Croy. Na první stránce je velmi vybledlým inkoustem napsáno: ‚Ex libris Guliomi Whyte.’ Kdo to asi byl ten William Whyte? Podle písma bych řekl, že to byl nějaký pedantický právník ze sedmnáctého století. Myslím, že náš chlapík už jde.“

Než Holmes domluvil, ozval se pronikavě zvonek. Můj přítel vstal a otočil svou židli čelem ke dveřím. Slyšeli jsme kroky na chodbě, služebná šla odemknout. Pak se ozvalo zarachocení klíče ve dveřích.

„Bydlí tu doktor Watson?“ zeptal se vysoký, ale trochu drsný hlas. Neslyšeli jsme odpověď služebné, ale dveře se zavřely a někdo začal nejistým, pomalým krokem stoupat po schodech. Po tváři mého společníka přelétl výraz překvapení. Kroky se blížily chodbou a za chvíli se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále!“ řekl jsem hlasitě.

Místo zločineckého individua, které jsme očekávali, vbelhala do pokoje stará, vrásčitá žena. Jako by ji prudké světlo oslnilo. Uklonila se, zamžourala na nás krhavýma očima a chvějícími se prsty nervózně něco hledala v kapse. Podíval jsem se na svého společníka. Tvářil se tak zoufale, že jsem měl co dělat, abych nedal na sobě nic znát. Stařena vytáhla z kapsy večerník a ukázala na náš inzerát.

„Tohle mě k vám přivedlo, pánové,“ řekla a znovu se uklonila, „zlatý prsten na Brixton Road. Patří my holce, jmenuje se Sally. Je teprve rok vdaná, její muž je stevard na americký lodi. Bojím se myslet na to, co řekne, až se vrátí domů a uvidí, že Sally nemá prsten. Je to pruďas, i když je střízlivěj, co teprv když si dá. Má dcera, jako Sally, šla prosím včera večer do cirkusu s —“

„Je tohle její prsten?“ zeptal jsem se.

„Pánbu zaplať,“ zvolala stařena. „To bude mít Sally radost! Je to její prsten.“

„Kde bydlíte?“ zeptal jsem se a vytáhl tužku.

„Duncan Street, číslo 13. Houndsditch. Odtud je tam daleko.“

„Vaše dcera by do žádného cirkusu nemohla jít z Houndsditche přes Brixton Road,“ řekl přísně Sherlock Holmes.

Stařena upřela na mého přítele své malé, zarudlé oči.