„Pán se ptal na mou adresu,“ řekla. „Sallyina adresa je Mayfield Place, číslo 3, Peckham.“
„A vy se jmenujete —“
„Sawyerová — ona se jmenuje Dennisová, vzal si ji Tom Dennis — takovej šikovnej, slušnej mládenec, dokud je na moři. Lodní společnost si žádnýho stevarda neváží víc než Toma. Jak se ale dostane na suchou zem, to víte — ženský, kořalka —“
Na znamení, které mi dal můj společník, jsem stařeně skočil do řeči. „Tady máte prsten, paní Sawyerová. Zřejmě patří vaší dceři a jsem rád, že ho mohu vrátit, komu patří.“
Stařena huhňavým hlasem poděkovala, strčila prsten do kapsy a šourala se po schodech dolů. Jakmile odešla, Sherlock Holmes vyskočil a běžel do svého pokoje. Za několik vteřin se vrátil v plášti, kolem krku měl šálu.
„Půjdu za ní,“ řekl ve spěchu, „určitě má v té věci prsty, zavede mě k vrahovi. Čekejte na mě.“
Sotva za naší návštěvnicí bouchly domovní dveře, Holmes už byl ze schodů dole. Oknem jsem viděl, jak se stařena plouží po druhé straně ulice a jak jí je pronásledovatel v patách.
Buď je celá ta jeho teorie nesprávná, nebo ho ta babka teď zavede přímo do středu záhady, pomyslel jsem si.
Nemusel mi říkat, abych na něho počkal, věděl jsem, že neusnu, dokud se nedozvím, jak skončilo toto nové dobrodružství Sherlocka Holmese.
Odešel skoro v devět hodin. Neměl jsem tušení, jak dlouho bude pryč. Usadil jsem se pohodlně do lenošky, zapálil si dýmku a začal listovat v ‚Bohémě’ Henryho Murgera. Po desáté hodině jsem slyšel, jak jdou služky spát. V jedenáct přešla kolem mých dveří důstojným krokem bytná. Také ona šla spát. Těsně před půlnocí jsem zaslechl, jak v zámku zarachotil klíč. Jakmile Holmes vešel, ihned jsem poznal, že neměl úspěch. Bylo na něm vidět, že neví, má-li se smát, nebo se zlobit. Nakonec ale zvítězil jeho smysl pro humor a Holmes se srdečně rozesmál.
„Byl bych velice nerad, kdyby se to dozvěděl Scotland Yard,“ řekl, když se zabořil do křesla. „Už tolikrát jsem se jim vysmál, že by mi to teď vrátili i s úroky. Jenže já si ten smích mohu dovolit, poněvadž vím, že je nakonec dohoním.“
„Tak jak to bylo?“ zeptal jsem se.
„Musím to na sebe povědět. Když ta osoba ušla kousek cesty, začala kulhat a dělala, jako by ji rozbolela noha. Za chvíli se zastavila a zavolala drožku, která jela kolem. Podařilo se mi přiblížit se k ní tak, abych slyšel adresu, ale ani jsem se nemusel namáhat, vykřikla ji tak hlasitě, že to bylo slyšel přes celou ulici.,Jeďte do Duncan Street, číslo 13, Houndsditch,’ poručila drožkáři. Bude to asi v pořádku, pomyslel jsem si. Když ta ženská sedla do drožky, chytil jsem se vzadu. Tohle musí umět každý detektiv. Drožka drncala po nerovné dlažbě a já s ní. Kočí zastavil, až když jsme byli v Duncan Street. Seskočil jsem, ještě než jsme přijeli k domu, a pěkně pomalu jsem kráčel po chodníku jako by nic. Viděl jsem, jak drožka zastavila. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a čekal. Nikdo ale nevystoupil. Když jsem došel k domu, kočí zuřivě prohledával prázdnou drožku a nadával, až se hory zelenaly. Po pasažérovi nebylo ani vidu, ani slechu. Myslím, že si kočí chvíli počká, než za tuhle cestu dostane zaplaceno. V domě číslo 13 jsem zjistil, že dům patří počestnému čalouníkovi, který se jmenuje Keswick. Sawyerovou nebo Dennisovou samozřejmě nikdo v domě nezná.“
„Snad nechcete říci, že ta pajdavá babka vyskočila z jedoucí drožky a že jste to nezpozoroval ani vy, ani kočí?“ žasl jsem.
„Jakápak babka,“ řekl trpce Holmes. „My jsme byli baby, že jsme se nechali nachytat. Musel to být mladý muž, velice čilý, a k tomu ještě znamenitý herec. Byl neuvěřitelně dobře nalíčen. Zřejmě si všiml, že ho stopuju, proto si najal drožku, aby se mne zbavil. Z toho je vidět, že muž, kterého hledáme, není tak opuštěný, jak jsme si představovali, ale že má přátele, kteří jsou ochotni pro něho něco riskovat. Vy toho máte, doktore, jak vidím, pro dnešek dost. Bude nejlíp, když si půjdete lehnout.“
Byl jsem opravdu velice unaven, a rád jsem poslechl. Když jsem odcházel z obývacího pokoje, Holmes zamyšleně sedel před dohasínajícím ohněm.
Dlouho do noci jsem slyšel tiché, smutné kvílení jeho houslí. Věděl jsem, že uvažuje o té podivné záhadě, kterou se definitivně rozhodl rozřešit.
VI
Tobiáš Gregson ukazuje, co dovede
Druhého dne ráno byly noviny plny ‚brixtonské záhady’, jak tomu říkaly. Dlouze a široce líčily, co se stalo, některé dokonce celý případ velmi podrobně rozebíraly. V těchto novinářských článcích byly uvedeny některé skutečnosti, které jsem neznal. Dodnes mám v zápisníku několik výstřižků, které se týkají toho případu. Zde je (trochu zkrácen) jeden z nich:
Daily Telegraph psal, že v historii zločinu se vyskytuje málo tragédií, které by byly zahaleny neproniknutelnější rouškou tajemství, než je brixtonská záhada. Německé jméno zavražděného, nedostatek jakéhokoliv motivu a ten hrůzný nápis na stěně, to všechno ukazuje, že vraždu spáchali cizinci. Ti mají v Americe mnoho spolků, zavražděný zřejmě porušil jejich zákony, a oni ho sledovali tak dlouho, až ho dopadli. Potom se článek letmo zmínil o fémovém soudu, o jedu aqua tofana[1], o karbonářích, o markýze de Brinvillier, o Darwinově teorii, o zásadách Malthusových a o vraždách spáchaných na ratcliffské silnici, a skončil výstrahou anglické vládě, že by si měla dát větší pozor na cizince.
Standard poukázal na skutečnost, že k takovým zločinům obyčejně dochází, když jsou u moci liberálové. Ti dovedou poplést hlavy lidovým masám, což logicky vede k úpadků státní autority. Muž, který byl nalezen mrtev, byl Američan a už několik týdnů se zdržoval v Londýně. Bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace, Camberwell. Na cestách ho doprovázel jeho osobní tajemník Joseph Stangerson. Ve čtvrtek 4. t. m. se oba rozloučili se svou bytnou a odjeli na eustonské nádraží, aby nasedli do rychlíku, odjíždějícího do Liverpoolu. Lidé je ještě viděli na nástupišti. Dál už se neví o nich nic až do chvíle, kdy — jak už bylo oznámeno — byla Drebberova mrtvola nalezena v prázdném domě na Brixton Road, několik mil od eustonského nádraží. Jak se tam Drebber dostal a jakým způsobem přišel o život, to jsou otázky, které jsou stále ještě zahaleny rouškou tajemství. Nic není známo o tom, kde je Stangerson. Vyšetřováním případu byli pověřeni pánové Lestrade a Gregson ze Scotland Yardu a s důvěrou očekáváme, že tito dva vynikající detektivové záhadu brzo objasní.
Podle Daily News není pochyby o tom, že jde o zločin politický. Despotismus a nenávist k liberalismu, vládnoucí na evropské pevnině, vyhánějí na naše území mnoho lidí, kteří by byli řádnými občany, kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkami na to, co prožili. Pro tyto lidi platí velmi přísná pravidla cti, jejich porušení znamená smrt. Policie musí vynaložit největší úsilí, aby našla tajemníka Stangersona a aby zjistila podrobnosti o osobě zavražděného. To, že bylo zjištěno, kde bydlel, to je velký krok kupředu, za který musíme poděkovat jedině bystrosti a energii věhlasného pana Gregsona ze Scotland Yardu.
Četli jsme s Holmesem tyto články při snídani. Holmes se jejich čtením znamenité bavil.
„Neříkal jsem vám, že ať se stane cokoliv, slávu z toho bude mít Lestrade a Gregson?“