„Záleží na tom, jak to dopadne.“
„Prosím vás, na tom vůbec nezáleží. Jestli toho člověka chytí, bude to díky jejich úsilí, jestli uteče, bude to navzdor jejich úsilí. Jako když házíte minci — hlava — orel. Ať udělají cokoliv, vždycky se někdo najde, kdo bude při nich. Un sottrouve toujours un plus sot qui l’admire[2].
„Proboha, co je to?“ zeptal jsem se překvapeně. Na chodbě a na schodišti se totiž ozval dupot, provázený hlasitými projevy rozhořčení naší paní domácí.
„To jsou příležitostní malí detektivové z Baker Street,“ řekl vážně můj společník. Ještě ani nedomluvil a do pokoje vrazilo šest těch nejšpinavějších a nejroztrhanějších kluků, jaké jsem kdy viděl.
„Pozor!“ zavelel Holmes a šest malých darebáků se postavilo do řady. Stáli nehybně a v té chvíli se podobali ošklivým soškám, „Příště pošlete s hlášením Wigginse a všichni ostatní počkáte na ulici. Našli jste ji, Wigginsi?“
„Ne, nenašli,“ odpověděl jeden z chlapců.
„Myslel jsem si to. Musíte pátrat dál, dokud ji nenajdete. Tady je vaše mzda.“ Dal chlapcům po šilinku. „Teď zmizte a příště ať je to hlášení lepší.“
Mávl rukou a chlapci pelášili ze schodů jako myši. Za chvíli jsme uslyšeli jejich křik dole na ulici.
„Jediný z těchhle malých uličníků udělá víc práce než tucet policajtů,“ řekl Holmes. „Pohled na úředně vyhlížející osobu zapečetí lidem ústa. Tihle kluci ale prolezou všechno a slyší všechno. A nejsou hloupí. Jen jedno jim chybí: organizace.“
„Snad je nepoužíváte při vyšetřování toho brixtonského případu?“ zeptal jsem se.
„Používám. Jedna věc mi není ještě docela jasná. Časem ale i na to přijdu. — Teď však dostaneme zprávy, které budou stát za to! Tamhle jde Gregson, celý září radostí. Ten jde určitě k nám. Už je tady!“
Někdo prudce zazvonil a za několik vteřin světlovlasý detektiv vyběhl nahoru. Bral tři schody najednou a do pokoje zrovna vrazil.
„Můj drahý příteli,“ detektiv se zmocnil Holmesovy ruky a silně mu ji tiskl, „můžete mi gratulovat! Už jsem na to přišel. Všechno je jasné jako den.“
Zdálo se mi, že ve tváři mého společníka se na okamžik objevil neklid.
„Chcete říci, že jste vrahovi z Brixton Road na stopě?“ zeptal se Holmes.
„Na stopě! Pane, my jsme toho člověka už zavřeli!“
„Jak se jmenuje?“
„Arthur Charpentier, podporučík v loďstvu Jejího Veličenstva,“ oznamoval hrdě Gregson, mnul si tučné ruce a nepřestával se vypínat.
Sherlock Holmes si ulehčené oddychl a usmál se.
„Posaďte se, zkuste, jak vám budou chutnat tyhle doutníky,“ řekl. „Rádi bychom slyšeli, jak jste to dokázal. Chcete trochu whisky s vodou?“
„Whisky by neškodila,“ odpověděl detektiv. „Ta strašná dřina mě během těch dvou dnů dokonale vyčerpala. Ani ne tak tělesně jako duševně. Jistě uznáte, pane Sherlocku Holmesi, že my dva pracujeme mozkem.“
„Prokazujete mi příliš velkou čest,“ řekl vážné Holmes. „A teď nám povězte, jak jste dosáhl tohoto vynikajícího úspěchu.“
Detektiv se pohodlné usadil v lenošce a spokojeně kouřil doutník. Najednou se ze samé radosti plácl do stehna.
„Nejlepší na tom je,“ vykřikl, „že ten hlupák Lestrade, který si o sobě myslí, jak je chytrý a mazaný, sleduje falešnou stopu. Hledá toho sekretáře Stangersona. Ten s tím zločinem má asi tolik společného jako nenarozené dítě. Jsem přesvědčen, že už ho chytil.“
Ten nápad Greggona tak rozveselil, že se smíchem div neudusil.
„A jak vy jste přišel na tu správnou stopu?“
„Všechno vám povím. Ovšem je to jen přísně mezi námi, doktore Watsone. Největší obtíž, kterou jsem musel překonat, byla dozvědět se něco o minulosti toho Američana. Někdo by čekal, až dostane odpověď na inzerát nebo až se u něho někdo přihlásí. Takhle si ovšem Tobiáš Gregson nepočíná. Pamatujete se na ten klobouk, který jsme našli vedle mrtvoly?“
„Ano,“ odpověděl Holmes. „Byl koupen u firmy John Underwood a synové, Camberwell Road, číslo 129.“
Gregson vypadal zdrceně.
„Neměl jsem tušení, že jste si toho všiml,“ řekl. „Byl jste tam?“
„Ne.“
„Aha!“ vykřikl Gregson a v jeho hlase bylo znát radost. „Člověk nikdy nesmí zanedbat sebenepatrnější indicii.“
„Pro velkého ducha nic není nepatrné,“ poznamenal významně Holmes.
„Šel jsem tedy k Underwoodovi a zeptal jsem se, jestli prodal takový a takový klobouk, takové a takové velikosti. Podíval se do knih a hned to měl. Prodal takový klobouk panu Drebberovi, který bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace. Tak jsem se dozvěděl jeho adresu.“
„To je chytré — velice chytré,“ poznamenal jakoby pro sebe Sherlock Holmes.
„Potom jsem navštívil paní Charpentierovou,“ pokračoval detektiv. „Byla velice bledá a utrápená. V pokoji s ní byla její dcera — neobyčejně hezké děvče. Měla červené oči, a sotva jsem na ni promluvil, rty se jí začaly chvět. Jak jsem to uviděl, hned jsem začal něco větřit. Znáte ten pocit, pane Holmesi, když narazíte na správnou stopu — každý nerv se ve vás ozve. ‚Slyšely jste o záhadném úmrtí svého bývalého nájemníka, pana Enocha J. Drebbera z Clevelandu?’ zeptal jsem se.
Matka přikývla. Zdálo se, že není schopna slova. Dcera se dala do pláče. Teď už mi bylo docela jasné, že ty ženské něco vědí.
‚V kolik hodin odešel pan Drebber z domu na nádraží?’ zeptal jsem se.
‚V osm,’ řekla paní Charpentierová a polkla, aby potlačila rozčilení. ‚Jeho tajemník pan Stangerson říkal, že jsou dva vlaky — jeden v 9,15 a druhý v 11. Chtěl chytit ten první.’
‚To bylo naposled, co jste ho viděla?’
Když jsem položil tuto otázku, ta ženská najednou smrtelně zbledla. Teprve za několik vteřin ze sebe vypravila ‚Ano’, ale takovým chraptivým, nepřirozeným hlasem.
Chvíli bylo ticho a potom promluvila dcera docela klidně a zřetelně.
‚Nemá smysl lhát, maminko,’ povídá. ‚Musíme mluvit pravdu. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou —‚
‚Cos to udělala?’ paní Charpentierová zalomila rukama a klesla na židli. ‚Teď jsi zabila svého bratra.’
‚Arthur by byl rozhodně pro to, abychom mluvily pravdu,’ odpověděla energicky dívka.
‚Bude nejlíp, když mi teď povíte všechno,’ řekl jsem.,Poloviční přiznání je horší než žádné. Kromě toho nevíte, co všechno o té věci víme my.’
,Na tvou odpovědnost tedy, Alice!’ vykřikla matka a obrátila se ke mně.,Řeknu vám všechno. Nesmíte si myslet, že jsem se prve tak lekla o svého syna proto, že si myslím, že můj syn je zapleten do té hrozné věci. Je úplně nevinen. Lekla jsem se ale, že když řeknu všechno, budete ho podezírat. To nesmíte. Nemůžete přece podezírat tak čestného člověka, podporučíka královského námořnictva, který má tu nejlepší pověst.’
‚Uděláte nejlíp, když nám upřímně všechno povíte,’ odpověděl jsem.,Jestli je váš syn nevinen, nic se mu nestane, na to se můžete spolehnout.’
,Alice, nech nás raději o samotě,’ požádala dceru a ta se vzdálila. Přiznám se vám,’ pokračovala,že jsem neměla v úmyslu všechno vám říci, ale protože chudák má dcera to nakousla, nezbývá mi než to dokončit. Poněvadž jsem se rozhodla, že budu mluvit, povím vám všechno a nic nezatajím.’
,To je to nejmoudřejší, co můžete udělat,’ řekl jsem.
2