Žít s Holmesem nebylo opravdu těžké. Byl celkem klidný a jeho život byl pravidelný. Zřídkakdy se stalo, aby šel spát později než v deset, vstával a snídal dřív než já. Než jsem vstal, byl už pryč. Někdy strávil celý den v chemické laboratoři, jindy v pitevně. Časem podnikal dlouhé procházky do nejchudších částí města. Když dostal záchvat pracovitosti, byl neuvěřitelně pilný, někdy však nastala reakce a pak celé dny ležel v obývacím pokoji na pohovce. Od rána do večera nepromluvil snad jediné slovo a jediným svalem nepohnul. Přitom měl v očích tak zasněný a nepřítomný výraz, jako by požil nějakou omamnou látku. To však bylo jenom zdání. Žil velmi střídmě a byl to opravdu slušný člověk.
Můj zájem o Holmese den ke dni vzrůstal. Byl jsem velice zvědav, co vlastně dělá a čím se zabývá. Sama jeho osoba a vzhled musely vzbudit zájem i toho nejpovrchnějšího pozorovatele. Byl šest stop
vysoký a tak hubený, že vypadal ještě vyšší. Oči měl — až na ty výjimečné chvíle, o nichž jsem se zmínil — bystré a pronikavé. Jeho tenký orlí nos dodával jeho tváři výraz ostražitosti a rozhodnosti. I jeho vyčnívající, čtverhranná brada byla známkou energické povahy. Ruce měl stále potřísněné inkoustem a chemikáliemi. Ale byly to ruce jemné a citlivé. O tom jsem se mohl často přesvědčit, když jsem ho pozoroval, jak zachází se svým křehkým náčiním.
Možná že mne čtenář bude pokládat za zbytečně všetečného, až se mu přiznám, jak tento člověk dovedl dráždit mou zvědavost a jak často jsem se snažil proniknout krunýřem jeho zdrženlivosti, kterou projevoval ve všem, co se ho nějak týkalo. Ale než mě odsoudí, ať si vzpomene, jak bezúčelný byl můj život a jak málo v něm bylo zajímavého. Mé zdraví mi dovolovalo vycházet jen za výjimečně krásného počasí, neměl jsem přátel, kteří by svými návštěvami přerušili jednotvárnost mých dnů. Za těchto okolností jsem radostné uvítal tu trochu záhadnosti, která obklopovala mého společníka, a mnoho času jsem strávil snahou přijít jeho tajemství na kloub.
Nestudoval medicínu. Když jsem se ho přímo zeptal, potvrdil mi to, co mi už řekl Stamford. Nezdálo se také, že by navštěvoval nějaké přednášky, aby získal akademickou hodnost, která by mu otevřela brány do vědeckého světa. Přesto jeho hluboký zájem o určité vědní obory byl pozoruhodný a jeho vědomosti byly tak obsáhlé a zároveň tak podrobné, že jsem se nepřestával divit. Žádný člověk by se tak usilovně nesnažil získat tak přesné vědomosti, kdyby neměl před očima určitý cíl. Bezdůvodně si přece nikdo nezatěžuje hlavu maličkostmi.
Právě tak pozoruhodná jako jeho vědomosti byla jeho nevědomost. Zdálo se, že o současné literatuře, filosofii a politice neví skoro nic. Když jsem jednou citoval Thomase Carlyla, zeptal se mne velice udiveně, kdo to ten Carlyle byl a co dělal. Mé překvapení však dostoupilo vrcholu, když jsem náhodou zjistil, že o Koperníkově teorii a o sluneční soustavě nemá nejmenší ponětí. Nedovedl jsem pochopit, že v devatenáctém století civilizovaný člověk neví, že Země obíhá kolem Slunce.
„Zdá se, že vás to udivuje,“ usmál se, když viděl, jak jsem překvapen. „Kdybych to věděl, ze všech sil bych se to snažil zapomenout.“
„Zapomenout?“
„Víte,“ vysvětloval, „já si představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví a vy v něm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do ruky, a tak na vědomosti, které by mu byly užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými věcmi, takže je jaktěživ nenajde. Šikovný řemeslník si velmi opatrně vybírá věci, než je uskladní v tom svém podkroví — mozku. Nechce tam mít nic než nářadí, které potřebuje ke své práci, má ho však velký výběr a všechno je v bezvadném stavu. Je omyl myslet si, že ta maličká místnost má gumové stěny, které můžeš roztahovat donekonečna. Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost vám vypudí z paměti něco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily věci užitečné.“
„Ale když se jedná o sluneční soustavu!“ namítl jsem.
„Co je mi k čertu po sluneční soustavě?“ přerušil mě netrpělivě. „Říkáte, že obíháme kolem Slunce. Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro mě a pro mou práci by v tom nebyl žádný rozdíl.“
Chtěl jsem se ho zeptat, jakou vlastně dělá práci, ale cosi v jeho chování mé upozornilo, že ta otázka by mu nebyla příjemná. Přemýšlel jsem však o naší krátké rozmluvě a snažil jsem se z ní vyvodit závěry. Řekl, že nechce získat žádné vědomosti, které nemají vztah k tomu, čeho chce dosáhnout. Proto jsou všechny vědomosti, které má, pro něj nějak užitečné. V duchu jsem vypočetl všechno, o čem jsem zjistil, že to výjimečně dobře zná. Vzal jsem dokonce tužku a sestavil jsem seznam Holmesových vědomostí. Když jsem byl hotov, musel jsem se usmát. Seznam vypadal takto:
Sherlock Holmes — co zná a o čem nemá ponětí:
1. Znalost literatury — žádná.
2. Znalost filosofie — žádná.
3. Znalost astronomie — žádná.
4. Znalost politiky — žádná.
5. Znalost botaniky — nestejná. Dobře zná beladonu, opium a jedy vůbec. O zahradních rostlinách nemá nejmenší ponětí.
6. Znalost geologie — zná víc praxi než teorii. Na první pohled rozezná různé druhy půdy. Po jedné procházce mi ukazoval skvrny bláta na mých kalhotách a podle barvy a hustoty bláta poznal, z které části Londýna to bláto je.
7. Znalost chemie — hluboká.
8. Znalost anatomie — přesná, ale nesystematická.
9. Znalost literatury zabývající se zločinem — obrovská. Zdá se, že zná podrobně všechny zločiny, které byly spáchány v tomto století.
10. Hraje dobře na housle.
11. Znamenitě šermuje o boxuje.
12. Má dobrou praktickou znalost britského zákonodárství.
Když jsem se dostal až sem, hodil jsem ten svůj seznam ze samého zoufalství do ohně.
Z toho ze všeho se nedá vůbec zjistit, co ten člověk chce a k čemu to potřebuje. Nejlíp, když toho nechám, řekl jsem si.
Už jsem se zmínil, že Holmes hrál na housle. Hrál opravdu dobře, ale počínal si při tom stejně výstředně jako při všem, co dělal. Věděl jsem, že dovede zahrát obtížné skladby. Na mou žádost mi zahrál některé Mendelssohnovy písně a jiné věci, které mám rád. Když však hrál podle svého, málokdy zahrál nějaké hudební dílo nebo známou melodii. Večer sedával opřen v křesle a jen tak vrzal na housle, které měl položeny na klíně. Někdy zněly struny zvučně a smutně. Jindy fantasticky a vesele. Zřejmě se v nich odrážely Holmesovy myšlenky, ale zda mu hudba pomáhala, když přemýšlel, nebo jestli to byl jenom vrtoch a podivínství, to jsem poznat nemohl. Byl bych se bouřil proti těmto sluch drásajícím sólovým vystoupením, kdyby nebyl obvykle nakonec zahrál bez přestávky celou sérii mých oblíbených skladeb jako slabou odměnu za tu těžkou zkoušku trpělivosti.