Lestrade a Gregson se na sebe podívali a nedůvěřivě se usmáli.
„Jestli to byla vražda, jak byl ten člověk zavražděn?“ zeptal se Lestrade.
„Jedem,“ odpověděl stručně Holmes a odcházel. Ve dveřích se otočiclass="underline" „Ještě něco, Lestrade. ‚Rache’ znamená německy ‚pomsta’. Bylo by proto zbytečné hledal nějakou slečnu Rachel.“
Po teto jedovaté poznámce odešel. Oba soupeři se za ním dívali s otevřenými ústy.
IV
Co nám řekl John Rance
Z domu číslo 3 v Lauriston Gardens jsme odešli v jednu hodinu. Sherlock Holmes mě zavedl k nejbližší poště, odkud poslal dlouhý telegram. Potom zavolal drožku a nařídil kočímu, aby nás dovezl na adresu, kterou mu dal Lestrade.
„Nic není lepšího než přímá svědecká výpověď,“ poznamenal. „Abych řekl pravdu, mám už velice jasnou představu, co se stalo, ale neuškodí, když se dozvíme všechno, co se ještě můžeme dozvědět.“
„Něčemu nerozumím, Holmesi,“ řekl jsem. „Sám přece nevěříte tomu všemu, co jste řekl detektivům.“
„Věřím a nemýlím se,“ odpověděl. „První věc, které jsem si všiml, když jsme přišli na místo, byla, že tam musela přijet a zase odjet drožka, která jela těsně u chodníku. Poněvadž až do včerejší noci celý týden nepršelo, drožka, jejíž kola zanechala tak hluboký otisk, tam musela být dnes v noci. Byly tam také otisky koňských podkov. Otisk jedné byl zřetelnější než otisky ostatních tří. To dokazuje, že jedna z podkov byla nová. Poněvadž drožka tam mohla být jenom v době, kdy už pršelo — ráno nebo dopoledne tam nebyla, o tom mě ujistil Gregson — znamená to, že musela přijet v noci a že přivezla ty dva lidi.“
„To se zdá být docela prosté,“ řekl jsem. „Ale jak můžete vědět, jak byl ten druhý člověk vysoký?“
„Výška člověka se přece v devíti případech z deseti dá určit podle délky kroku. To se dá docela dobře vypočítat. Nebudu vás ale teď nudit číslicemi. Znal jsem délku kroku toho člověka jednak z otisků, které zanechal na jílovité pěšině, jednak v prachu v pokoji. Měl jsem také možnost svůj výpočet zkontrolovat. Když nějaký člověk píše na zeď, instinktivně píše ve výši očí. A nápis byl něco přes šest stop od země. Bylo to celkem snadné.“
„A jak jste zjistil věk toho člověka?“ zeptal jsem se.
„Ani to nebylo těžké. Jestliže člověk dělá bez nejmenší námahy kroky čtyři a půl stopy dlouhé, nemůže to být stařec. Taková byla šířka kaluže na zahradní pěšině, kterou zřejmě překročil. Lakové boty kaluž obešly a hranaté špičky ji přeskočily. V tom není přece žádné tajemství. V denním životě se prostě řídím několika poučkami o pozorování a dedukci, které jsem vyložil ve svém článku. Je vám ještě něco nejasné?“
„Nehty a trichinopolský doutník.“
„Muž psal na stěnu ukazováčkem omočeným v krvi. S pomocí zvětšovacího skla jsem zjistil, že přitom lehce seškrábl omítku, což by se nestalo, kdyby měl krátce ostříhané nehty. Sebral jsem z podlahy trochu popela. Byl tmavý a vločkovitý — takový tabák vyrábějí jenom v Trichinopoli. Pečlivě jsem studoval různé druhy doutníkového popela — dokonce jsem o tom napsal monografii. Mohu se pochlubit, že na první pohled poznám popel doutníku nebo tabáku kterékoliv známé značky. Právě v takových maličkostech se zkušený detektiv liší od takových Gregsonů a Lestradů.“
„A jak jste přišel na to, že byl v obličeji červený?“ zeptal jsem se.
„Ach, to už byl spíš dohad, nepochybuji ale, že jsem se nemýlil. V tomto stadiu vyšetřování se mne však na to nesmíte ptát.“
Přejel jsem si rukou čelo.
„Hlava se mi z toho točí,“ řekl jsem. „Čím víc na to myslím, tím mi to připadá záhadnější. Jak se ti dva muži — jestli to byli dva muži — dostali do neobydleného domu? Co se stalo s drožkářem, který je tam přivezl? Jak může jeden člověk přinutit druhého, aby požil jed? Odkud pochází krev? Proč vrah vraždil, když nechtěl svou oběť oloupit? Jak se tam dostal dámský prsten? A hlavně proč ten druhý muž, než vzal do zaječích, napsal německé slovo Rache? Přiznávám se, že si všechny tyto skutečnosti nedovedu v hlavě srovnat.“
Můj společník se pochvalně usmál.
„Shrnul jste všechny obtížné stránky případu stručně a správně,“ řekl. „Je tu stále ještě mnoho nejasného, ale o hlavních faktech jsem si už utvořil jasný názor. Pokud jde o objev chudáka Lestrada, to je prostě pokus vnuknout policii nesprávnou domněnku, že jde o anarchisty nebo o nějakou tajnou společnost. Nepsal to Němec. Písmeno A, jestli jste si všiml, trochu připomínalo německý způsob psaní. Ale opravdový Němec, píše-li tiskacím písmem, vždycky používá latinky, můžeme tedy s jistotou říci, že to nepsal Němec, ale nešikovný imitátor, který to přehnal. Byla to prostě lest, která měla vyšetřování svést na nesprávnou cestu. Víc vám, doktore, o tom případě neřeknu. Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. Kdybych prozradil příliš mnoho o své pátrací metodě, přesvědčil byste se, že jsem přece jenom docela obyčejný člověk.“
„O tom mě nikdy nepřesvědčíte,“ odpověděl jsem. „Nikomu na světě se nepodaří přiblížit detektivní umění přesným vědeckým metodám, jak to dovedete vy.“
Tato má slova a vážný tón, jakým jsem je pronesl, způsobily, že tvář mého společníka zazářila radostí. Všiml jsem si už, že chvála jeho umění mu lichotí, stejně jako ženě lichotí chvála její krásy.
„Ještě něco vám povím,“ pokračoval. „Muž v lakových botách a muž v botách s hranatými špičkami přijeli v téže drožce a po zahradní pěšině šli jako dva přátelé — pravděpodobně byli do sebe zavěšeni. Když vešli do domu, chodili sem tam po pokoji — totiž lakové boty stály a hranaté špičky chodily sem tam. To všechno jsem vyčetl z prachu, a také jsem zjistil, že muž v botách s hranatými špičkami přecházel po pokoji čím dál tím rozčileněji. To jsem poznal podle toho, že dělal stále delší a delší kroky. Po celou dobu mluvil a nakonec se rozzuřil. Potom došlo k tragédii. Řekl jsem vám, co vím — všechno ostatní jsou pouhé dohady a domněnky. Pro svou práci máme však dobrý podklad. — Musíme si pospíšit, chci jít dnes odpoledne na Halléův koncert. Chtěl bych si poslechnout toho slavného pianistu.“
Takový byl náš rozhovor v drožce, která nás vezla špinavými ulicemi a tmavými uličkami. V té nejšpinavější kočí náhle zastavil.
„Tohle je Audley Court,“ řekl a ukázal na úzkou mezeru v řadě cihlových domů mrtvolné barvy. „Počkám tady na vás.“
Audley Court nebyl nijak půvabný. Úzkou uličkou jsme vešli do čtverhranného dlážděného dvora, lemovaného ohavnými budovami. Proplétali jsme se mezi skupinami špinavých dětí a šňůrami plnými zapraného prádla, až jsme se dostali k domu číslo 46. Na jeho dveřích byla mosazná tabulka a na ní bylo vyryto jméno: Rance. Když jsme se ptali po strážníkovi, bylo nám řečeno, že je v posteli. Byli jsme uvedeni do malého předního pokoje, kde jsme na něho měli počkat.
Objevil se za chvíli. Bylo na něm vidět, že nemá nejmenší radost z toho, že jsme ho probudili.